Kočky mají, jak se ukazuje, víc rozumu než já. Obzvláště moje Bastet. Seniorka jede na jih
07.11.2023
Foto: Se svolením Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)
Popisek: I kočičí seniorka Bastet jede na jih, respektive letí...
Už po jedenácté se noříme do příběhu Ley, která kvůli drahé elektřině opouští svůj domov Radimi a stěhuje se do španělského městečka Torrevieja. V posledních pár dílech zpočátku veselé vyprávění trochu ztěžklo a objevily se i smutné tóny, jako smrt oblíbeného kocourka. Doufejme tedy, že Lea zas nalezne svůj nezlomný optimismus. Zatím je stále v Čechách a pokouší se sbalit svůj život do krabic…
Po odjezdu stěhováků směr Španělsko jsem zůstala sama s kočkou ve svém jak po bombardování upraveném bytě, který už vlastně není můj a bezradně přebírala, co se zapomnělo nebo prostě nevešlo. Knihy, trekingové hole, spousta nabíjecích kabelů, solární svítidla, lampa - taková ta jako že stará se zeleným stínítkem, co měl určitě na stole rada Vacátko.
Odpoledne se na tu spoušť přišel podívat tatínek majitelky, se kterým jsme se domluvili, že dál už bude balit on, protože abych já letěla za týden zase do Čech, nechala kočku v pro ni cizím domě, to prostě nešlo. Takže celá tíže dalšího balení mých... pokladů zůstává na něm. I proto, že já jsem se co stěhovací element ukázala jako téměř nepoužitelná. Neumím ten stav popsat jinak, než že jsem celé to mé stěhování byla jako zamražená, jako svázaná, jako bych byla uštknutá pohledem hada. Fakt podivný, neproduktivní stav a pocit neschopnosti a podivné bezmoci. Fuj.
Balení se moc nevedlo...
Když jsme zase osaměly, nakrmila jsem uprostřed okolních hald bordelu kočku. Překvapila mě, jak byla klidná. Ve dvě hodiny ráno jsem ji jen mírně protestující strčila do přepravky, naposledy jsem pohlédla do naprosto rozvráceného domu, poprvé jsem zhasla žárovku, která tu v předsíni svítila s jedním přerušením téměř celých 13 let, a naposled jsem zaklapla veliké dveře, které jsem sem před 13 lety s obrovskou pýchou nechala vsadit místo papundeklových, které tu byly, a pohlédla jsem na ten veliký, najednou a poprvé úplně temný dům. Naposledy.
A odešla jsem, s kočičím dočasným příbytkem a s mým malým batůžkem přes rameno k domu sousedů, neboť kdo jiný by mě v tuto dobu byl ochoten odvézt do Prahy na Letiště Václava Havla než někdo z téhle neuvěřitelné rodiny. Byl to ten, se kterým jsme pohřbívali Šotečka. Měl, pravda, brzy ráno stejně nějakou práci v Praze.
Někde mezi poli náhle padla otázka, která mě udivila - a nebojíte se? Čeho? zeptala jsem se v domnění, že myslí to přestěhování, život v cizině, jazykovou bariéru, nový, neznámý život... Ne, on myslel letadlo. Jestli se nebojím lítat. Ne ne, já to miluju. Kolikrát jsem seděla na terase, koukala do modrého nebe na čáry za letadlem a bylo mi do breku, že už nikdy nikam nepoletím. No, a vida... Ale je fakt, že byly doby, a není to zase tak dávno, vlastně ano - nějakých třicet let, kdy jsem se při prvním letu uklidňovala moudrými radami, které jsem dávala procházejícím pilotům „tak chlapci, lítejte nízko, pomalu, opatrně, kdo ví, koho tam můžete potkat!" Piloti se smáli a říkali si asi - ženská bláznivá.
Bastet ze začátku v autě škrabala na plastovou síť přepravky, ale po chvilce toho nechala a buď opravdu usnula nebo se úspěšně tvářila, že spí, o ničem neví a nechce vědět. Žádné uklidňovadlo vzhledem k věku nedostala. Prostě nějak pochopila, že to teď je takhle a dál se uvidí. Kočky mají, jak se ukazuje, víc rozumu než já.
Jaké bylo štěstí, že se mnou jel právě ten, kdo se mnou jel, se ukázalo na Ruzyni! Když jsme dojeli na letiště, tak logicky na 1 terminál. Španělsko. Schengen, tedy terminál 1. Zastavili jsme a můj pan řidič pravil: „Já se půjdu pro jistotu podívat, jestli je tam číslo vašeho letu napsané.“ Ve snu by mě nenapadlo, že ne. Když se vrátil, konstatoval jen – „Není tam.“
Nevím, jestli jste někdy přecházeli z jednoho terminálu na druhý. Já ano, s tehdy ještě relativně zdravými koleny. I tehdy úplně stačilo.
Popojeli jsme tedy k terminálu 2, můj řidič opět odběhl a po chvilce se vrátil s tím, že jo, je tam číslo letu napsané. Odvezl mně až před vchod, podali jsme si ruce, pozdravili se, popřál mi šťastný let a vůbec - hodně štěstí do nového života. Moje milé Čechy, zastoupené v tu chvíli tím člověkem, zmizely kdesi v pražském rumraji. V rumraji města, které není možné nemilovat, když ho znáte od dětství, absolvovali jste v něm všechny školy, lásky, mejdany, divadla, radosti i strasti... A najednou ho opouštíte a zůstane jen barevnou pohlednicí na mozkovém pozadí. Už v tuhle chvíli mi bylo jasné, že mi na mozkovém pozadí zůstanou Čechy, Praha, ale i Radim s husičkami na zeleném kopci a s hrobečky mých koček. A zůstanou tam až do smrti.
Na letišti jsem chvilku hledala servis s kolečkovými křesly, ale kupodivu o mně věděli, přijel vozík, nasedla jsem a jeli jsme pro cedulku pro kočku Basthet. Dostalo se jí zaslouženého obdivu. Paní za okénkem si na ni chtěla dokonce sáhnout, ale radši jsem ji zabrzdila. „Teď je hodná, ale netuším, co udělá, když uvidí volnou dírku.“
Proclili jsme nejen kočku, ale i můj baťůžek, kde jsem tedy vezla ne úplně obvyklou věc - kovovou, ostrou pilku - křovinořez. Ale prošlo to, pak nás serviceman odvezl ke gate a tak jsme si s Bastet hodinku povídaly.
To zvenčí vypadalo asi tak, že kočka spala nebo dělala, že spí, a já, skloněná k mřížce, jsem s citem a zaujatě polohlasem hovořila k tomu spícímu zavazadlu. Jednu chvíli, jak jsem byla hluboko skloněná, ke mně přišel dobrý občan a ptal se mně, jestli nepotřebuju pomoc, jestli mi něco není. Když viděl, co mi je, zasmáli jsme se oba...
Začalo svítat, až se rozednilo a slunce se plnou silou vevalilo skleněnou stěnou do letištní haly. Byl červen, chvíli před šestou ranní. Bylo to fakt hezké. Ještě jsem v Čechách, ale teď už nemůžu zpátky. Uvědomila jsem si poprvé skutečnost svojí jednosměrné letenky.
V letadle byla kočka naprosto neuvěřitelná, spokojená nebo smířená, kdo ví, pod sedadlo jsem ji nedala. Při mé tloušťce bych ji jen stěží vyprošťovala. Ležela klidně, jediný problém byl, že mlaďoch před námi sebou pořád mlel a zády narážel do sedadla a tím pádem do přepravky. Všichni kolem seděli klidně, mnozí proto, že spali, jen tuten truhlík přede mnou neustále svojí vedle něj naprosto klidně sedící přítelkyni něco sděloval. A seděl u okýnka. I to na něj vrhá divné světlo, tak!
Pokračování v pátek 10. listopadu

Vložil: Lea Hniličková