I s husičkami jsem se musela rozloučit. Předposlední krmení, předposlední slova... Seniorka jede na jih
03.11.2023
Foto: Se svolením Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Husy Ferda a Růžena
„Nízký přízemní bungalov, 50 metrů čtverečních obytné plochy plus 30 metrů čtverečních dvorek a zahrádka, viditelně úplně nová markýza po celé pětimetrové šíři domu. V podstatě takový nikterak obrovský byt je to. První poznatek, že se vrátka neodemykají, nejdou tedy ani zamknout, a kdo vezme za kliku, vejde,“ tak popisuje Lea svůj nový španělský domek. Již ho má, koupě je uzavřena, teď se ale ještě musí kompletně přestěhovat. A víte, co se říká o stěhování? Lépe vyhořet… Jak probíhalo u Ley?
Stěhování z bytu, malého a přecpaného nábytkem, hadry, knihami a porculánem, prostě 67 let života, je dost drsný zážitek. Musíte všechno, co nechcete, odevzdat kontejnerům a nedaleké skládce, vložit, uložit, vecpat do předem připravených nebo zakoupených krabic a pytlů, ale vám se do bytu vejdou sotva ty vaše věci. A kam dávat vedle vašich polic, stolků, skříní, skříněk, židlí a knihoven ještě rychle se množící a poměrně veliké krabice s vašimi poklady?
Nedá se nic dělat, něco se musí vyhodit. Kdo měl dobře nakročeno, byl Orbitrek. Moje bolavá kolena na něm prostě chodit nemohou, takže co s ním... Dala jsem ho, čile nakročený, před dům a utekl někam ani ne za dvě hodiny. Hurá! A já jsem získala prostor na tři stohy krabic. Sláva. Maximálně 4 krabice na sobě, pátou už nezvednu, a tak vysoko nedosáhnu... Pár knih se tam vešlo, nějaký textil. Zapakovala jsem dohromady 18 krabic, většinou knihy a porcelán, trochu proloženo textilem. Ale co dál? Byt byl stále plný a další krabice už se nikam nevejdou. Ani jedna. Už není kudy chodit.
Zabaleno...
Mezi tím bincem bezradně bloumala chudinka kočka Bastet, která přišla o několik svých oblíbených bodů na sezení i na spaní a místo toho měla všude bedny, tak si o ně alespoň zkusmo začala brousit drápy, mému okřikování absolutně nenaslouchala, konec konců v 15 letech má nárok občas i něco přeslechnout.
Dva dny před přestěhováním se definitivně ukončila obrovská starost, co s jejím bráškou, kocourem Šotečkem, toho jména druhým. Měl nález na bříšku, jak zjistila pohmatem veterinářka, která přišla přeočkovat, očipovat a vydat pas pro kočku. Teď šlo o to, jak je ten nález vážný. Jestli je to malichernost a necháme to v jeho věku už být, protože život již patnáctiletého kocoura konec konců není nekonečný. Nebo operace, anebo je to tak špatné, že...
Eurowings jsou ochotni vzít zvíře na palubu, dokonce do kabiny, ale na jednoho člověka jenom jedno. Ostatně dvě najednou bych stejně nepobrala. Takže jsme Šotečkovi našly společně ještě s místní milovnicí a záchranářkou odhozených koček přechodné ubytování na dva měsíce, kocour měl být v té době podrobně prohlédnut, kastrován, očkován, čipován a ubytován u jedné zlaté ukrajinské rodiny, žijící už dávno nedaleko Kolína, ale všechno skončilo hned u první akce - u rentgenu a u podrobné prohlídky. Rentgen i prohlídka prokázaly, že Šotečkova rakovina je daleko vážnější, než se zdála, hlubší a v podstatě neřešitelná a přejezd že by nejspíš taky nedal, nehledě k tomu, že co s ním potom ve Španělsku dál.
Takže se domů vrátil sice ještě teploučký, ale už definitivně spící. Jo, brečela jsem nad nim. Ale - v tom věku - co už taky, utěšovala jsem sama sebe...
Zakopali jsme ho s mladým pánem od majitelů nedávno ještě mého domu nahoře na zahradě, hodila jsem mu do hrobečku alespoň nějakou kytku, co tam rostla a poprosila jeho mrtvé oči o odpuštění. A předem zakoupené letenky pro mne do Čech a pro mne i pro něj do Španělska si můžu vytapetovat. Silná rakovina cecíků u kocoura. Ve snu by mě to nenapadlo. Kočka Bastet ze stejného vrhu - normálně zdravá. Smutný, bolí to. Mám a znám v tom svoji vinu. Svědomí je hrozná věc.
Bastet v přepravce
Poslední den v tomto domě ještě uprostřed všech mých všelijak pobalených věcí, byl celkově hodně smutný. I s husičkami jsem se musela rozloučit. Předposlední krmení, předposlední slova... No, jim to bylo fuk. Ferdo, Růží, už se asi neuvidíme. Zrádně vás tu zanechán novým majitelům.
Cpaly se a vůbec na mé něžnosti nereagovaly.
Takže raději zpátky ke stěhování. Vrchní stěhovák mě po telefonu s převahou v hlase uklidnil - nic nebalte, chlapi to zabalí, jsme zvyklí, máme na to prostředky a systém. To mě uklidnilo. Dobalila jsem jen sbírku křehkého růžového porcelánu, ten obecný jsem nechala, jak byl, zalehla jsem, kupodivu i usnula a čekala, co s tím vším dalším zítra ráno stěhováci provedou.
Přijelo jich 5 i se šéfem, plus řidič, auto mi připadalo na ty moje věci dost malé. Chlapi pracovali fakt rychle, takže se z vozu i něco vyndávalo, co kvapně naložili a co jsem opravdu vůbec stěhovat nechtěla, nicméně po nějaké chvilce přiběhli, že víc už nenaloží, že vůz již píská, že je již přetížen. Ága...
Dům v Radimi
Nábytek byl naložen dejme tomu skoro všechen, který jsem chtěla, ovšem kromě hlavní knihovny, regálu 2x2 metry, který se prostě nepodařilo vyvléci z domu, protože v průběhu let vznikly v předsíni schody, díky kterým teď neprošel. Jo a knihy, tak ty z toho regálu nenaložili žádné. Jenom ty, které jsem do beden zapakovala já, z jiné knihovny.
Kruci! Vždyť vlastně kvůli posteli a knihám jsem se rozhodla pro drahé přestěhování věcí! Knihy, které vyndali z té veliké knihovny, zůstaly všechny ležet na zemi. Tak co teď? No co... Bez mámina starého regálu, který odkoupila za 300 korun pámbuví z kolikáté ruky před padesáti lety, žít můžu. To se nějak udělá. Ale bez knih já nežiju! Představila jsem si Gargantuu a Pantagruela, Proces nebo Zámek, Tři mušketýry, Sen v červeném domě, Toma Sawyera nebo spousty mámou i mnou milovaných uměleckých publikací, Zrzavého nebo Leonarda nebo obě encyklopedie Larousse nebo Morstadta, Ladu - na kontejneru a vzápětí na haldách šuntu na skládce a... Takže jasně, zaplatit druhé stěhování, rezerva na žití se významně ztenčila. S tím se fakt nepočítalo. Sakra!
Otec majitelky nedávno mého domu byl po celá léta maximálně vstřícný, chápající mé způsoby a rozmary a teď se ukázal jako fakt frajer. Slíbil mi, že ze stávajícího brajglu vyprostí všechny moje knihy, „poklady“ i všechno, na co si tam v dáli ještě dodatečně vzpomenu, vyfotí to, jestli je to ono, zabalí a připraví do kůlny k transportu. Později se ukázalo, že můj vděk k němu nemůže být nikdy dost velký, aby nějak vyvážil jeho přispění ke zdárnému přesunu téměř celého mého života do jižních krajů.
Prostě klika. Když už je někdo takhle šíleně praštěnej jako já jsem a vymýšlí takové úžasné pošetilosti a dějí se mu podobné seky, má obrovské štěstí, když je nablízku někdo, kdo má pochopení a je schopen účelně, přesně, spolehlivě a nezištně pomoci. Prostě takového ozlatit! Tenhle člověk, tak ten mi tam bude hodně chybět, a to i kvůli dobrému slovu. A slíbil, že i o husičky se postará...
Poslední, co mi tady v Čechách ještě zbývalo - dostat se ve 3 ráno z naší vsi do Prahy, na Letiště Václava Havla a v 6 ráno vnést přepravku s mojí teď už jedinou, patnáctiletou, stále jenom se mnou doma žijící kočkou Bastet, která opravdu nikdy nikde nebyla, do letadla, šťastně se vznést a...
Ta kočka mi fakt dělala těžkou hlavu. Je to sociopat, opravdu nikdy nikde nebyla a po smrti mámy, tedy 9 let, už žije jenom se mnou. Bojím se o ní. Mám strach, jestli to dá. Jestli tu cestu vůbec přežije. Určitě bude ve stresu už z toho, že ji beru z jejího domu. I když jsem jí ho tím stěhováním dost poničila, pořád je to skoro celých 13 let její dům, její prostor, její kosmos. Ale nechat ji tu nemůžu už proto, že noví majitelé jsou pejskoví a bude tu probíhat náročná přestavba. Kromě toho je to prostě - moje Bastet.
Bojím se o ni opravdu hodně, ale to je tak všechno, co s tím můžu v tuhle chvíli udělat.
Pokračování v úterý 7. listopadu

Vložil: Lea Hniličková