Dítě (nejen) školou povinné, dovede to, co my ne. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Já, coby otec a kreslíř myších vtipů, ve chvíli, kdy mě v redakci Svobodného slova přišel navštívit syn Marek, který po mně zdědil smysl pro humor. Příklad: Byli jsme kdysi spolu na velké výstavě kreslířů vtipů na Staroměstské radnici. Tam pobavil návštěvníky hlasitým prohlášením před kresbou Jana Vyčítala: „Neprakta, nemýlím-li se!“

Do titulku dnešního Alba jsem si vypůjčil verš z písničky, která zazněla v divadle Semafor na konci padesátých let minulého století a kterou jsem musel slůvkem „nejen“ zaktualizovat, aby odpovídala realitě dovednosti dětí století jednadvacátého. Viděl jsem na vlastní oči, jak si dítě předškolního věku dovede otevřít a zapnout notebook, najít si v něm své oblíbené hry a přístroj po nějaké době zase vypnout a odložit, aniž by v něm majitelce (v tomto případě své babičce) cokoliv odstranil nebo smazal.

Vzpomněl jsem si na to, že jsem před padesáti léty, kdy už jsem psal písničky pro děti, kreslil pro ně vtipy a začal se zajímat o jejich pohled na svět.

Kreslený pozdrav od osmiletého synka. Dnes se o první podobné pozdravy začínají pokoušet moje vnučky Maruška a Věruška… 

Čistota dětské duše a dětského humoru nutí dospělého často ke zvláštní reakci - k dojetí a smíchu zároveň. A to i v takových chvílích, kdy se dítě pouští do humoru velmi drsného, ne-li přímo humoru černého. A hned se mi vybavují dvě anekdoty, které popsal v jedné své knížce spisovatel Korněj Čukovskij. „Babička si myje hubu,“ oznamuje malá vnučka své mamince. „Co to povídáš! Babička přece nemá hubu, ale obličej!“ napomíná ji matka. Vnučka se sebere a pro jistotu se jde ještě jednou na babičku podívat. Po chvíli se vrací se slovy: „Ba ne, přece jenom trošku hubu má...“ Anebo - dítě se zvědavě vyptává: „Tetičko, kdyby vám dal někdo tisíc korun, snědla byste chcíplou kočku?“

Tyto krásně bezelstné dětské epizodky mě přivedly kdysi na myšlenku shromažďovat dětská „literární díla“, která se mi často dostávala do rukou bud' prostřednictvím autorů samotných nebo jejich rodičů. Někdy mě nadchne třeba jen jedna jediná věta, věta-obrázek, typu: „Lvi mají zuby veliké, avšak akrobat punčochy puntíkaté“ - věta-obrázek desetileté Šárky z Děčína.

Ze všech svých cédéček určených dětem mám nejradši to, které jsme vytvořili v roce 2002 společně s mým bratrem. 

Jindy jsem si zapsal anonymní zdravici na autě Štěpánky Haničincové, kam jí její tehdejší malí televizní obdivovatelé a ctitelé napsali: „Ať žije Štěpánka a kapitán Kloss!“

A nakonec jsem si schoval už celou sbírečku veršů desetileté Natálky z Českého Brodu, protože to už je opravdu paráda, a byla by škoda, aby se při těchto naivních básničkách nemohli pobavit ještě i další čtenáři. Tak jsem rád, že se naskytla příležitost právě tady alespoň pár básniček malé „básnířky“ zveřejnit:

Na konec jsem si vybral citát devítileté holčičky, který byl vyvěšený na chodbě v Domě dětské knihy, v nakladatelství Albatros, a rozesmál nejednoho hosta. Tímto „vyznáním“ malé čtenářky, se s vámi pro dnešek loučím.    

„KNIHA VE MNĚ POUČILA A ZAUJALA VE MNĚ, ABYCH SE NIKDY NESTALA PIRÁTEM, ABYCH NIKDY NEKRADLA JAKO PES A NIKDY NEBOJOVALA PROTI BEZBRANÝM DĚTEM. ABYCH BYLA VŽDYCKY JAKO BRATR A SESTRA.“

Jako bonus: Jeden z vtipů, ve kterém nehrály myši žádnou roli.

Vložil: Ondřej Suchý