Spravedlivá matematika? 2 + 2 = 5 aneb Jak se na západě zbláznili a nám už šplouchá také. Pojďme hovořit o školství s učitelem
31.10.2023
Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Popisek: Douglas Kaer Murray, autor knihy, kterou nám dnes Stanislav Korityák představuje
Nedávno jsem si v milovické knihovně vypůjčil knihu, kterou napsal britský autor Douglas Kaer Murray (nar. 1979). Publikace se jmenuje „Na západě zuří válka“. V roce 2022 ji vydalo nakladatelství Leda v překladu Alexandra Tomského. Dílo se věnuje nesnášenlivé progresivistické ideologii „woke“ (probuzení), která se z aktivistických skupin prostřednictvím univerzit a neziskovek přelévá do veřejného prostoru a bohužel – také do škol.
I věci naprosto jednoznačně dané jako třeba pohlaví jsou dnes zpochybňovány a MŠMT pod taktovkou EU to podporuje – viz vyhláška, která zavádí společné toalety atd. Netýká se to jen Ministerstva školství. Na webu Národního pedagogického institutu najdeme v rozbalovací nabídce pohlaví: muž – žena – nebinární. Takto je nám po kapkách podsouváno něco, co z biologického hlediska neexistuje, jako běžná skutečnost. Kam až to může dojít, se dočteme v uvedené knize. Dovoluji si vám dnes nabídnout krátký výběr myšlenek, které mají vztah ke vzdělávání.
Věda byla „osvobozena“ od dokazování – vystačí si s názory a „svědectvími“
Jako vystudovaný technik jsem zvyklý, že práce musí být dobře podložena – důkazy nebo výpočty. Stavitel si nemůže dovolit stavět domy pouze na základě svého pocitu či přesvědčení. Přesvědčení mít může – tomu se říká architektura, ale fyzikální zákonitosti neobejde.
Jinak je tomu u tzv. „společenských věd“, které si často vystačí s pouhou interpretací. Typickým příkladem je pseudovědecký obor nazývaný „orální historie“, jež sepisuje svědectví vybraných pamětníků. Považuje jakákoliv hodící se tvrzení za platná. Navíc tyto „příběhy bezpráví“ jsou dokonalým podkladem pro tvorbu propagandistických pořadů Českého rozhlasu.
Humanitní obory se osvobodily od dokazování a „odborné práce“ se dnes obejdou bez dat. Staly se tak pouhou snůškou neprokázaných výmyslů. To se děje i na českých univerzitách. Orální historici se mění v anální a pečlivě formují na základě „osobních svědectví“ historii, aniž by jim docházelo, že tak zároveň pracují na zániku civilizace, která je živí. Připomínají mi vinné kvasinky, co samy zemřou v alkoholu, který samy vyprodukují.
Douglas Murray tento proces popsal naprosto přesně: „Nahrazení důkazů osobním svědectvím ovšem vyústilo do slepé uličky, kterou se stalo zpochybňování. Každý přece má nějaké své mínění. Současné debaty nevyhnutelně upadají na úroveň subjektivní výměny názorů a umožňují lhářům trvat na svém.“ (str. 24)
Douglas Kear Murray, britský spisovatel, novinář a politický komentátor dokazuje, že ne všichni intelektuálové na Západě propadají šílenství, nazvanému „woke“ kultura. Je autorem knih Neoconservatism: Why We Need It (2005), Bloody Sunday: Truths, Lies and the Saville Inquiry (2011), The Strange Death of Europe: Immigration, Identity, Islam (2017; česky Podivná smrt Evropy, 2018) a The Madness of Crowds: Gender, Race, and Identity (2019). The War on the West; česky Na Západě zuří válka (2022). Často vyjadřuje své postoje v britských médiích na témata jako jsou svoboda projevu, imigrace a práva homosexuálů z pohledu neokonzervatismu. Je kritikem islámu a západní imigrační politiky. Otevřeně se hlásí k homosexualitě. Obálka knihy se svolením nakladatelství Leda
Na mrtvé se plive nejlépe – nemohou se bránit
České přísloví říká: O mrtvých jen v dobrém.“ Typickým znakem progresivních aktivistů je, že očerňují ty, kteří již nežijí a nemohou se bránit. To se to hází kamenem a maže barvou! Za oběť politických vandalů padla nejedna socha. U nás i v zahraničí.
Nejznámější postavou, na niž progresivisté útočí, je Winston Churchill. Zajímavé je, že u nás i na Západě se očerňuje naprosto stejně: „Kritika západní civilizace je vskutku pozoruhodná a vykazuje jednotu metody. Soustředí se na jednotlivé incidenty západního chování, ty se vyjmou z dobového kontextu, aby chybělo srovnání s tím, co se tenkrát dělo mimo Západ, a každá špatnost se co nejvíc zveličí.“ (str. 128) Nepřipomíná vám to „horákizaci“ českého dějepisu? Brzy přijde „mašínizace“.
Churchillovi je aktivisty kladen za vinu hladomor v Bengálsku v letech 1943-44 (tehdy britská kolonie), která stála život půl druhého miliónu lidí, střelbu anglické policie do stávkujících horníků v Tonypandy, nebo použití plynu proti iráckým civilistům v roce 1919. Ano, plyn v Iráku proti civilistům nepoužil jen Saddám, ale i Churchill. Nejsem tu však od toho, abych někoho soudil. Nejsem Bůh, ani aktivista. Uvádím to jen pro kontext. Nikdo není jen dobrý nebo špatný. V každém případě byl Winston Churchill jednou z osobností, která se zasloužila o porážku fašismu.
Proč aktivistům tak „leží v žaludku“ právě Winston Churchill? Protože to byl silný jedinec a stal se ikonou západní civilizace. Sochy a ikony je třeba zničit! Stejně jako silné lidi, kteří kladou odpor. Všimli jste si, že po celou historii - až do začátku 20. století byli adorováni silní jedinci? Socialismus postavil na piedestal průměrného člověka: „Buď jak všichni!“ Dnes se klaníme všem, kteří se vymykají normálu. A právě pan Winston byl zločinec, který se průměrným a podprůměrným neklaněl. Navíc byl příliš slavný na to, aby na něj šlo zapomenout. Ale můžeme jej očernit!
Každý má svou pravdu, žádná objektivita neexistuje. Jestliže to tak cítím, tak to platí!
Stejně jako Churchill byli napadáni a nálepkováni i osvícenští filozofové a vědci jako Voltaire, Stuart Mill, David Hume, Immanuel Kant nebo John Locke. Obvykle byli obviňováni z rasismu, který často spočíval v užití dobově obvyklého slova „negr“. Douglas Murray si klade otázku, proč se právě osvícenští myslitelé stali terčem progresivistů:
„Je to podivné, ale má to svou příčinu. Oni se totiž zasloužili o velký civilizační krok vpřed, neboť postulovali koncepci objektivní pravdy. Hume a ostatní filosofové usilovali o porozumění světu na základě ověřitelné skutečnosti. Před jejich érou se do veškerého uvažování vplétaly zázraky a nadpřirozené jevy, které byly běžnou součástí světa idejí. V období osvícenství však náhle ztratily svou oporu a význam. Věk rozumu na dvě století odsunul na vedlejší kolej tvrzení, jež neměla oporu ve skutečnosti. V posledních letech ale Západ propadl iracionální představě a ověřitelnou pravdu zavrhl: každý má svou pravdu, žádná objektivita neexistuje. Jestliže to tak cítím, tak to platí. Jde o návrat k magii, přesně k tomu subjektivnímu myšlení, jaké osvícenští myslitelé porazili. Není divu, že jsou nyní terčem nepřátelství a útoků.“ (str. 192)
Pohlaví je společenský konstrukt, proč by jím nemohla být i matematika?
„Útok na samozřejmosti a zdravý rozum rozsévá zmatek, nic nevysvětluje a působí dezorientaci a demoralizaci. Proto se v posledních letech objevila myšlenka spravedlivé matematiky. Matematika je totiž pro svou obtížnou abstraktní logiku nezbytně elitářská, privilegovaná a tím také rasistická“ (str. 216). K posunování objektivně poznatelné pravdy v USA dospěli postupně, prolínáním aktivismu do vzdělávacího systému a do „vzdělávání pedagogů“.
Příkladem je kniha Kennetha Jonese a Temy Okunové: „Dismantling racism: A Workbook forSocial Change Groups“ (Porazit rasismus: příručka pro aktivisty sociální změny), kterou už více než dvacet let užívá mnoho učitelů na amerických školách. Její autoři označili řadu běžných vzdělávacích norem a standardů za škodlivé, protože „posilují povědomí bělošské intelektuální nadřazenosti“. Za obzvlášť nebezpečné rysy školní výuky považují úsilí o perfekcionismus, úctu k psanému slovu, smysl pro povinnost, individualismus a zejména objektivitu. Ze všeho nejvíc se však autoři rozčilují nad upřednostňováním logiky před emocemi.
Spravedlivá matematika? Jakýkoliv výsledek je správný!
Jak šel vývoj vpřed, rozvinul se obor nazvaný Equitable maths (Spravedlivá matematika). Zadáte-li toto sousloví do vyhledávače, naleznete spoustu odkazů a zjistíte, že tento „vědecký obor“ už má i grantové financování. Vyšla také stejnojmenná publikace od Jamese Lindsaye. Spravedlivá matematika je v ní prezentována jako „cesta k férové výuce matematiky“ a má poskytnout návod americkým učitelům černošských, latinsko-amerických a dvojjazyčných žáků 6.-8. ročníku.
V úvodu kniha cituje definice bílé nadřazenosti z knihy Jonese a Okunové. Nabádá učitele, aby si uvědomili význam „antirasistické matematické metodologie“. Učitelé by si prý měli uvědomit, že černošští, latinskoameričtí a dvojjazyční žáci mají speciální znalosti matematiky, které běloši neznají a nedokážou je ocenit. Tím se má vyvážit to, že „nebílí studenti mají s běžnými počty velké potíže a většinou je nezvládají“ (str. 218).
To se netýče jen USA, ale i Kanady. Školský úřad v Torontu rozhodl v osnovách pro 9. ročník nahradit matematiku „dekolonizovanou antirasistickou výukou“. V důsledku toho bylo z Pythagorovy věty odstraněno jméno Pythagora a žáci se učí o „vztahu mezi délkami stran pravoúhlého trojúhelníku“. „Učitelé mají žáky povzbuzovat k hledání různorodých matematických řešení, zvláště v duchu domorodého pedagogického přístupu k matematice, neboť ten znamená zážitkové celostní učení, spolupráci a zapojení do kolektivu.“ (str. 218)
Pravda o výsledku 2 + 2 by měla být taková, jakou si kdo přeje
Zůstává otázka, jak vypadají ony různorodé metody poznání? V létě 2020, za černošských demonstrací, se několik aktivistických učitelů pokusilo dokázat, že 2 + 2 se nerovná 4. Tento výrok (2 + 2 = 4) odpovídá českému pořekadlu, že 1 + 1 = 2, které (vynecháme-li rozmnožování) platí. Obdobné pořekadlo dokládající nezpochybnitelné skutečnosti mají i Rusové: 2 x 2 = 4.
Ale vraťme se do USA. Podle nových pedagogů tvrzení 2 + 2 = 4 není stoprocentně pravdivé. Součet se prý může, ale nemusí rovnat čtyřem. Prohlásit něco takového je prý „strašlivé zjednodušení“. Je pikantní, že se na sociálních sítích srotily skupiny aktivistů, kteří za tuto „pravdu“ začali bojovat. Na postupu, jak k jinému výsledku dojít se diskutéři sice neshodli, ale jedním si byli jisti naprosto všichni: „Nelze se omezovat na tvrzení, že 2 + 2 = 4, neboť to je součástí hegemonického příběhu bílé rasy. Lidé, kteří o matematice rozhodují, nemají právo vylučovat odlišné metody poznání. Pravda o výsledku 2 + 2 by měla záviset na rovnosti všech lidí, čili být taková, jakou si kdo přeje.“ (str. 219)
Od práva na „svou pravdu“ k Orwellovi
Protože se jiný výsledek součtu 2 + 2 = 4 stále nedařilo najít, vyzvalo několik učitelů matematiky o pomoc veřejnost. Jeden z těchto „hledačů alternativní pravdy“ působil na Harwardu! Zadání znělo: Jak dosáhnout toho, aby se 2 + 2 rovnalo 5. Chudáci malí ve svém nadšení živeném nevědomostí netušili, že v Orwellově přeslavném románu 1984 vyhlásila strana a vláda naprosto stejný cíl jako oni, tedy že 2 + 2 = 5: „Požadavek vyplývá z logiky stranické filosofie, která popírá nejen zkušenost, ale také samu existenci vnější skutečnosti.“ (str. 219)
Přijímací zkoušky jsou rasismus! Zrušme je – volají aktivisti z celého světa
Mohli bychom se tomu zasmát, pokud by tento přístup nevedl k celkovému snížení kvality vzdělávání. Logickým krokem (jinak nelogických) aktivistů je snaha o zrušení přijímacích zkoušek – to zažíváme i u nás – většina neziskovek „angažujících se ve vzdělávání“ lobbuje za zrušení přijímacích zkoušek. Kam to povede? Podívejme se zpět do Ameriky.
Snahy zlehčit nebo odstranit přijímací zkoušky, zbavit se výběrového řízení a místo kvalifikačních testů přijímat kandidáty losováním se už leckde v Americe praktikují. Vychází se z přesvědčení, že dosavadní selekce zvýhodňovala některé rasové skupiny. Jednou z těch, kdo o tuto praxi dlouhodobě usilují, je komisařka školského úřadu v San Franciscu Alison Collinsová. Ta v roce 2020 prohlásila: „Když mluvíme o meritokracii čili o schopnostech měřených standardním testováním – je to rasismus. Jestli si myslíte, že je férové rozlišovat mezi lidmi podle jejich znalostí, tak vám říkám, že to tak není – je to přímo protiklad spravedlnosti.“ (str. 220)
Kterak hloupý Honza českou vědu spasil
Žijeme v době, kdy kdokoliv může popírat jakékoliv objektivně ověřitelné skutečnosti a nikdo nesmí být tak zlý, aby tuto „jeho pravdu“ směl jakkoliv zpochybňovat. Na stejném principu můžeme jakoukoliv lež nebo hloupost prohlásit za pravdu. Připomíná mi to pohádku O hloupém Honzovi od Boženy Němcové, v níž král slíbil velikou odměnu tomu, kdo dokáže říci něco, o čem král prohlásí, že je to lež. Zavzpomínejte se mnou:
„Nyní začni povídat, a jestli ti řeknu, že lžeš, dostaneš mou dceru a mnoho peněz," řekl král a pokynul Honzovi, aby začal. „Jednou jsem šel do lesa a porazil jsem dub," začal Honza. „To může být pravda," řekl král. „Bylo z něho pilin, až tma!" „Také to může být pravda." „Z těch pilin jsem upletl provaz." „I to může být pravda." „Ten provaz jsem přivázal k nebi a soukal se po něm nahoru." „To též může být pravda." „Nahoře se mi ho kousek nedostávalo, uřízl jsem dole kus a nahoře nastavil." „Také to může být pravda." „Již jsem se chytal trámu, tu se provaz utrhl a já se zaryl sto sáhů pod zem." „I to může být pravda." „Vzpomněl jsem si, že máme v kuchyni motyku, a chutě jsem vylezl ven, abych se vykopal." „To může být pravda." „Když jsem vyšel, viděl jsem běžet zajíce, a ten měl na krku cedulku." „To může být skutečná pravda." „A na té cedulce stálo, že pásl váš táta s mým dědkem prasata." „To lžeš," rozkřikl se král a vyskočil ze židle. |
Všimli jste si moudrosti našich předků, kteří dokázali už před několika sty lety popsat relativizaci jakékoliv reálně ověřitelné skutečnosti, k níž došla až současná „liberální demokracie“ ruku v ruce s politickou korektností? Právě korektnost nám brání otevřeně říci, že je něco nesmysl nebo lež, protože bychom někoho mohli urazit.
Také jste určitě postřehli, jaký výrok krále donutil říci: „To je lež!“ Bylo to tvrzení, které zpochybňovalo králův společenský statut. Zamysleme se společně, jak by měl znít výrok, který donutí zařadit „zpátečku“ naše aktivisty. Budu rád, pokud se se mnou o své nápady podělíte. Protože hledání cest k popření „korektních lží“ je úkol nás všech.
Zdroje: Murray Douglas - Na západě zuří válka, Božena Němcová - O hloupém Honzovi

Vložil: Stanislav Korityák