Nový domov a výzev jak naseto, třeba první noční loupež. A čím nejlépe vyvést z míry bývalou šéfovou. Seniorka jede na jih

Foto: Se svolením Ley Hniličkové (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Nová květena v novém životě. Ale také jiné vztahy, podmínky, zvyky i zážitky.

Lea poprvé překračuje práh svého nového domova, do světa úsměvů, levnější energie, pohody... A také nových výzev. Třeba jak se domluvit na předměstí, kde si s angličtinou sotva vystačí, nebo podniknout první noční loupež v životě, navíc jen v rouše Evině.

Po zážitcích z notářství jsem si nechala od paní makléřky udělat na památku snímeček 'já a moje kupní smlouva' a v tu ránu přijela druhá účastnice našeho díla, paní makléřka s autem, a jely jsme ke mně - domů...? Cesta z notářství systémem jednosměrek byla rychlá. Poprvé jsem sama otevřela branku - a hele, nezamyká se, sloupky jsou hnuté... Toto je teď tedy můj dům...?

Zní to nabubřele, tak to seseknu na pravou míru. Nízký přízemní bungalow, 50 metrů čtverečních obytné plochy plus 30 metrů čtverečních dvorek a zahrádka, viditelně úplně nová markýza po celé pětimetrové  šíří domu. V podstatě takový nikterak obrovský byt je to. První poznatek, že se vrátka neodemykají, nejdou tedy ani zamknout, a kdo vezme za kliku, vejde. Trošku mě to zarazilo. Tak co za překvápko mě tu čeká ještě?

Dům je jištěn mříží se dvěma zámky, z toho jedním visacím. Masivní dřevěné bezpečnostní dveře mají také dva zámky, při bližším pohledu je jasné, že tu někdy musela být hodně vysoká voda, do půl metru je místy lak vyšisován až na dřevo. A za dveřmi byt s nábytkem, který je zatím jenom dekorace, bude, doufejme, odvezen, kromě stolu, židlí, pračky, nové mikrovlnky a pohovky. Bylo sice psáno, že je dům prodáván s nábytkem, ale já prostě nechci žít jako v hotelu, v cizí posteli mezi holými stěnami, bez obrazů a knih. Chci žít ve svém domově. Ve všem, co jsem kolem sebe za celý život... nahospodařila.

Jištění domu neponechali původní majitelé náhodě ani v maličkém patiu, které nemá logicky strop, nahrazuje ho masivní mříž, doplněná ještě drátěnou sítí. Asi proti ptákům, cizím kočkám atd. Prohlížela jsem si nyní svůj vlastní dům novým pohledem, najednou ale trochu i s pocitem lupiče. Původní majitelé na mne udělali dojem. Budovali tady tu zahrádku. Všechno, co tam roste, sázeli oni, od maličkých sazenic. A teď to opustili a odjeli žít do drsného mraveniště, zvaného Madrid. Ale co. Já také opouštím dům, který jsem měla ráda, máma ho měla ráda. Když jsem se vracela z divadla hluboko v noci mezi vesnicemi na koloběžce, psala mi esemesky. Jedna se mi vryla do paměti. „Buď opatrná, víš, že se vracíš Domů." A já teď? Není to zrada? Opustím zemi mojí babičky, mámy, zemi, kterou mám ráda... Ale což, vždyť mojí zemí je Evropa. Nejsem emigrant v tom hrozném slova smyslu, kdy lidé odjíždějíce opouštěli své blízké, přátele a předpokládali, že už se třeba nikdy neuvidí.

Já a moje kupní smlouva

Taky už mám delší dobu dojem, že bude příjemnější koukat se, co provádí Česko, z větší dálky. Budu prostě český občan, trvale žijící někde jinde v EU, kde je mi dobře. A tiše doufám, že projde korespondenční volba, abych nemusela za pár měsíců do Barcelony, blíž se prý volit nedá. Osm hodin jízdy. Ale hlavně, stěhuju se do země, kde se lidé usmívají, a nevypadá to, že je to strojený úsměv. Do místa, kde jsou různé mě oblíbené mlsy levnější než v Čechách, kde budu za elektřinu platit zlomek toho, co v Čechách, do země daleko od války, od Ruska. A k bahnu, které by mohlo alespoň částečně vyléčit moje chromá kolena. Kdyby se mi alespoň trochu vrátila chůze, byla bych nejšťastnější tvor na světě.

Při nedávném mejdanu našeho divadla se mě kolega zeptal, před čím utíkám. Sice jsem mu řekla, že před ničím, nebo před drahou elektřinou, ale když se tak do hloubky zamýšlím, opravdu utíkám. Před stářím. Já vím, že to nejde. Ale také vím, že pokud je člověk sám, všichni mu pomřeli, vcelku pohodlně žije a nejsou před ním žádné výzvy ani cíle, pádí rychle, nezajímavě už jenom tím jediným směrem. Taky se přede mnou různými úmrtími v podstatě zavírala různá místa, kam jsem chodila ráda, na návštěvy a tak dál. Nikdo už tam pro mně není a zůstal mi jen smutek z těch míst.

No a tady - tady bude výzev a cílů jak naseto. Už jenom domluvit se. V centru stačí basic angličtina. Ale tady, na předměstí, v podstatě na vsi, mluví všichni Španělé jenom španělsky, a to i v obchodech. Z dumání o nesmrtelnosti chrousta mě vyvedly paní makléřky. Troubily k odjezdu a ptaly se, jestli zůstanu ve svém domě, nebo jestli vyrážím s nimi do světa. Předala jsem jim dárek, v agentuře jsou tři dámy, takže dostaly tři fakt pěkné křehké baculaté hrnečky s podšálky na presso z mé sbírky růžového porcelánu. Zdálo se, že se jim opravdu líbí.

Nezůstala jsem. Odjela jsem s nimi, nechala jsem se zavézt k moři a opět jsem na ně dobře dvě hodinky hleděla a čerpala z něj sílu a energii do foroty. Něco mi říkalo, že ho teď pěkně dlouho neuvidím. Čekalo mě totiž cosi neuvěřitelného, a sice stěhování. Kdysi mi kamarádka, která mi taky umřela, naléhavě, důrazně říkala: „Ty s tím tvým herberkem na kolečkách už se, prosím tě, nikdy! nikam! nestěhuj!" Dobrá rada, odjela bych klidně jenom „s kabelkou". Jenže nemůžu žít bez své obrovské bambusové postele se správnou výškou, bez svých i máminých knih a bez svojí patnáctileté kočky Bastet.

Všechno, co na zahrádce roste, vypěstovali původní majitelé. Je to pohádka, je musím dávat pozor, abych o ni nezavadila.

Takže doteď to byla pohádka, klid a práce druhých. Přestěhování celého mého života o zhruba 2350 kilometrů, to bude teprv Něco! To už bude moje práce, z které jsem byla v podstatě dávno dopředu docela zděšená, ale děs jsem překonávala vděčnou, lehkonohou myšlenkou, však ono se to nějak vyvrbí. Do svého nového, ještě cizího domova jsem se přece jenom ještě jednou vypravila, autobusem B. Vystoupila jsem kousek od něj, u Carefouru, v domnění, že tam koupím koloběžku a celý příští den budu moct jezdit. Zřízenec mě s úsměvem usadil na lavičku, ať prý si chvíli počkám.

Čekám, nevím na co, no to jsem zvědavá. Po pěší cestě od busu jsem si sedla ráda, hůl jsem odložila vedle sebe a za pár minut přijel člověk s vozíkem, a že můžeme vyrazit, do kterého oddělení to bude nejdřív. Koukala jsem asi divně, hned jsem nepochopila. Až po chvíli... Zřízenec myslel, že stařenka hledá vozítko, aby ji někdo vozil po obchodě od zboží ke zboží, a vyjasnilo se, že v tomhle Carefouru se žádné koloběžky neprodávají. O.K. Takže naděje, že odtud pojedu do svého domu na koloběžce, se rozplynula.

Pěší cesta o holi horkým rozpáleným pozdním odpolednem byla mučivá. Každou chvíli jsem usedala na všechny rozpálené předměty, kde se dalo. Těch údajně 700 metrů jsem se vlekla snad hodinu. Domek stál na svém místě. Při vstupu do dvora mě ovanul příjemný chlad ze zahrádky. Stromy dělají opravdu divy. Na nic jsem moc nekoukala a dala jsem si okamžitou sprchu. Studená voda byla krásně, přírodně vlažná. Ulehla jsem na jeden z kusů nábytku, který mi zůstane - květované kanape, a usnula únavou.

V noci jsem zjistila, že mým kolenům ten pochod od Carefouru opravdu neudělal dobře, a musela jsem vzít Brufen. Nic jsem nejedla odvčera, ale u souseda jsem na stromě zahlédla při příchodu pomeranče, takže tak, jak jsem byla, tedy zcela bez oděvů, jsem se vypravila na lup. Soused naštěstí chrápal jak motorová pila, a kryl tím zvuky mého činu. Pomeranč nebyl moc dobrý, spíš takový ten, co tu roste na ulicích, ale snědla jsem ho, zapila Brufen a usnula.

Ráno, když jsem seděla na kanapi a přemýšlela, jestli a jak vůbec vstanu, najednou telefon. Udiveně jsem koukala na jméno na displeji – moje někdejší šéfová ze Čtrnáctky Anička Vančová? „No ahoj, prosím tě, nemáš ještě v některým tvým mobilu číslo na..."  Popravdě jsem odvětila, že nemám. A následovala, po letech, co jsme spolu nemluvily, vcelku logická otázka: „A co ty, jak se máš, co děláš?" Jo, odpověď jsem si vychutnala. „No, sedím na kanapi v mým španělským domě a koukám ven na moje španělský kaktusy, jak rostou." Na druhém konci drátu v Praze 5 nastal opravdu zlomeček, fakt jenom vteřinka překvapeného ticha, no a pak už jsem to ze sebe vysypala vcelku plynule, pyšná na sebe, protože vyvést alespoň na tu vteřinu z míry moji někdejší šéfovou ze Čtrnáctky, to se jen tak někomu nepodaří.

Pokračování v pátek 3. listopadu

Vložil: Lea Hniličková