Záměrné zmizení Olgy Schoberové. Bulvár ať si sáhne do svědomí, má-li ho. Album Ondřeje Suchého
27.10.2023
Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Olinka Berová v titulní roli italské filmové komedie z roku 1969, „Poppeiny horké noci“
Koncem roku 2006 jsem napsal paní Olze Schoberové dopis, který končil takto: „…začal jsem psát o umělcích, kteří svým herectvím zasáhli do mého diváckého života. Právě Vy jste jednou z těch mála hereček, které si ve svém archivu po létech „přivlastňuji“. Proto mě napadlo, že bych dnes mohl s Vaší pomocí napsat Vaší biografii. Vím, že jste člověk citlivý, před společností spíše uzavřený, který se brání novinářským rozhovorům, nejspíš i pro některé špatné zkušenosti z minulosti. Píšu Vám tento dopis bez jakýchkoliv postranních úmyslů, s naprostou upřímností a pouze ve snaze přivést v budoucnu na svět Váš portrét, představující Vás v tom nejlepším světle a takový, jaký si budou chtít přečíst všichni, pro něž jste se ve svých postavách na filmovém plátně stala součástí jejich mládí a života vůbec. Prostě ti, kteří Vás mají jako herečku rádi."
K napsání dopisu, jehož obsahem byly tyto řádky, mě vedlo několik skutečností. Především vlastní rozladěnost nad tím, co negativního se začalo pojednou od devadesátých let psát o této naší světoznámé filmové hvězdě v bulvárních denících.
Olga Schoberová žije v ústraní, vyhýbá se veřejnosti i bývalým známým, odmítá jakékoliv žádosti o rozhovor či focení, uzavřela se před světem. Čím rezolutněji odmítala novináře, tím nevkusnější začaly být zprávy, záměrně ilustrované nehezkými, zkreslujícími fotografiemi, zachycujícími herečku v nečekaných momentech - vyhlížející z okna, za pootevřenými dveřmi, cestou pro nákup.
Náhoda tomu chtěla, že mi zrovna v tomto období věnoval mladý televizní režisér Filip Menzel fotografii, kterou jsem do té doby nikdy neviděl: Jsem na ní sotva šestnáctiletý - zaujat hrou na kontrabas, zatímco za mnou stojí, zaujati fotoaparátem značky Haselblat, zpěvák Miky Volek s Olgou Schoberovou. Snímek byl pořízen někdy v roce 1961 při jednom vystoupení naší rokenrolové skupiny Crazy boys.
Ano, je to Miky Volek s Olgou Schoberovou a já u kontrabasu. Slyšel jsem úvahy, že to fotografuje sám Saudek. Namítám: V době, kdy málokdo nosil na koncerty černé brýle (ve kterých Miky nejčastěji zpíval), sotva by si začínající fotografický mág Saudek nasadil v sále při fotografování černé brýle. (Mimo to byl Volek navíc blonďák.)
Olgu Schoberovou mám spojenou částečně též se členy naší rodiny, především s bratrem, a tedy divadlem Semafor. Film Bylo nás deset, v němž hrála dvojice Suchý-Šlitr, se stal titulem, který v roce 1963 nastartoval tehdy neznámé Olze její filmovou kariéru. Do té doby, pokud vím, působila jen jako fotomodelka v reklamách. Mimochodem, její tvář zdobila například titulní stranu programu pro zájezdové pásmo semaforských písniček, s nímž tehdy divadlo jelo do Polska. Olinka si po létech s úsměvem vzpomněla na to, jak můj bratr se svou ženou Bělou vymýšleli a realizovali titulní fotografii s její tváří. Zvítězila nakonec tato fotografie.
Zde je důkaz:

A ještě jedna vzpomínka: Na začátku sedmdesátých let oslavil můj sourozenec půvaby Olgy Schoberové v časopise Dikobraz dvojverším, v rámci svých zveřejněných „Nepovedených rýmů“: SCHOBEROVÁ OLGA - TO JE PĚKNÁ HOLGA!
NEROZHOVOR TVÁŘÍ V TVÁŘ
Stalo se 18. ledna 2007 v 15 hodin.
Po mnoha týdnech korespondence a telefonátů jsme se konečně s paní Olgou-Olinkou-Schoberovou-Berovou sešli v malé pražské kavárničce. Když jsem přišel, už tam byla ve společnosti svého advokáta, u nohou ležel její pes. Přestože mi bylo hned na úvod řečeno, že můj návrh sepsání životopisné knihy akceptován nebude, nelitoval jsem ani minuty, kterou jsem mohl strávit ve společnosti této herečky! A bylo těch minut víc než šedesát. Hodně jsem pochopil. Olga Schoberová skutečně nemá zájem, aby se o ní psalo, natož aby rozdávala rozhovory. „Já už jsem s filmem dávno skončila,“ řekla, aniž by byla v té větě špetka nějaké lítosti. Namítl jsem, že zmínkou ve svém dopise o tom, že mám desítky jejích novinových rozhovorů z třech desetiletí, jsem chtěl naznačit, že znám poměrně dobře její názory i nálady z různých období života. Řekla mi: „Zapomeňte na všechny ty rozhovory. Jsou zkreslené, plné hloupostí a nepravd.“ Musím říct, že tato její odpověď vybudila mou zvědavost. Rozhodl jsem se jí povědět postupně všechno, co o ní vím a co jsem ze žádného rozhovoru nevyčetl. Hovořil jsem o ní v minulosti s jejími nejbližšími kamarádkami i s jejími hereckými partnery. Teď jsem během oné hodiny trousil jednu informaci za druhou a pozoroval, jak mi paní Olga s roztomilou samozřejmostí a klidem vyvrací i to, co bylo z mého pohledu nevyvratitelné, neboť jsem byl toho nějakým způsobem přímo svědkem. Zdůrazňuji, že náš rozhovor byl opravdu velmi přátelský a že několikrát jsem byl poctěn důvěrou, za níž jsem slíbil, že si sdělené nechám pro sebe. Co mě pobavilo a co jsem si tehdy po návratu domů poznamenal, to ovšem pro dokreslení zveřejnit mohu.
Když jsem jí připomněl dva herce, kteří s ní v jejích začátcích filmovali a kteří na onu dobu rádi vzpomínají, poznamenala: „Já nemám ráda tyhle historky z natáčení, ono to vždycky bylo trochu jinak.“
Slyšel jsem, že jedna Vaše příbuzná, snad sestřenice, hraje ve Vanceouveru v kanadském Divadle Vlasty Buriana?
„Mám sestru ve Švýcarsku, sestřenici žádnou nemám. V životě už jsem slyšela o tolika příbuzných, které neznám – nevěřte všemu.“
Mám s vámi fotku, když jste byla na koncertě Crazy boys.- „Na to si nepamatuji.“ – Také jsem vás viděl v jednom ateliéru, myslím že v Liliové ulici. Přišli jsme tam s Mikim Volkem, zrovna tam byli oba bratři Saudkové…
„Saudkové nikdy nebyli spolu!“
Naším bratrancem byl předčasně zesnulý filmový dokumentarista a novinář Ivan Soeldner, kterému jste kdysi na festivalu v Karlových Varech, v recepci hotelu Pupp, dala facku. Měla jste pro to asi důvod…
„Facku? Nikdy jsem nedala žádnému chlapovi facku! A Ivana Soeldnera? Toho jsem měla ráda.“
Jedna z vašich nejlepších kamarádek (letos, 2023, už ji mohu jmenovat, byla to Yvonne Přenosilová. Pozn. O.S.) mi vyprávěla…
„Moje kamarádka? To už je dneska také jinak.“
Pozdravuje vás fotograf Jovan Dezort, který fotografoval hned po narození vaši dceru Sabrinu.
„Dceru mi fotil - celý její vývoj - jiný fotograf. Toho, o kterém mluvíte, neznám.“
Bylo vidět, že si za svými slovy pevně stojí, a tak by bylo zbytečné se pokoušet dokazovat svou pravdu. Když se naše posezení chýlilo ku konci, položila mi Olinka několik přímočarých otázek: „Řekněte mi - proč chcete psát zrovna o mně?“ - Protože jste hvězda československého filmu! – „Proč vás zajímám? A proč jste si dělal archiv výstřižků s mými rozhovory?“ Na tak upřímné otázky je možná jen upřímná odpověď: „Protože jste se mi vždycky moc líbila, no!“
|
Originál plakátu k filmu „Poppeiny horké noci" (1969)
UPLYNULO PĚT LET, PSAL SE ROK 2012
Cituji ze svého dopisu: „…bude tomu pět let, kdy jsem Vám řekl, že se Vás po pěti letech znovu zeptám, zda bych o Vás (a pod Vaším dohledem) mohl napsat Vaší biografií. Tenkrát jste mi řekla, že jste slíbila jistému německému nakladatelství, že se po dobu pěti let nebudete s nikým na žádné knížce podílet. Nevím, jestli Vaše biografie v Německu vyšla, vím jen, že už pět let uplynulo a tak, že se mohu u Vás opět přihlásit s dotazem, zda bych nemohl na svém projektu přece jen začít pracovat...“
Odpověď mi přišla, nikoliv však od Olgy Schoberové, ale od paní, která se jí během její nepřítomnosti stará v Praze o nejnutnější, tedy i o poštu. Bylo mi oznámeno, že můj dopis obdrží adresátka až koncem roku, neb do té doby nebude v Čechách, nýbrž u své dcery ve Švýcarsku.
Nedočkal jsem se, ale ještě jsem to nevzdal. Rozcházeli jsme se tehdy v dobrém, ale neodpustil jsem si paní Olze na rozloučenou oznámit, se u ní budu hlásit za pět anebo třeba i za deset let.
A vybavuje se mi ještě jedna vzpomínka na to, jak jsem tenkrát zůstal v té kavárničce sedět ještě chvíli sám. Za chvíli ke mně přišel pan vrchní a pravil: „To je velká hvězda, viďte?“
Uznale jsem přikývl.
„V čem to u nás hrála naposled?“
„Ve filmu Adéla ještě nevečeřela,“ odpověděl jsem a pokročil jsem v rozhovoru: „Chodívá k vám často?“
„Ano. Tamten stůl, u toho s panem doktorem obvykle sedává; my jsme totiž právnická restaurace.“
„Myslím, že sem v budoucnu také ještě zavítám,“ řekl jsem.
Pan vrchní poodešel k barovému pultu a donesl vizitku: „Bude nám potěšením!“
|
Vizitku kavárničky mám schovanou, a tak to je jediné, co mohu zvídavým fanouškům, dotazujícím se mne, kde Olga Schoberová bydlí, anebo jaké má číslo telefonu, poskytnout.
Letos jsem trestuhodně prošvihl příležitost: Paní Olga oslavila na jaře neuvěřitelné 80. narozeniny! Její filmy je možné si koupit na DVD, kdysi na VHS. A dostaly se k nám i ty zahraniční. Film „Její pomsta“, který natočila v roce 1968 ve Velké Británii, mám sice jen na VHS a navíc neumím anglicky – ale když ono je krásné se na to koukat. Totiž – na ni koukat!
„Její pomsta“ (1968)
A v době natáčení měla po boku záviděníhodnou osobu, která ji provázela Londýnem. Tím jejím průvodcem byl v té době jeden z největších popových a rokenrolových idolů dívek a žen, Cliff Richard!

Vložil: Ondřej Suchý