Zpět do čtvrtého v pořadí a snad už i posledního domu mého života. Seniorka jede na jih
26.10.2023
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Lea se stala šťastnou majitelkou i tohoto obřího kaktusu...
Lea vyráží opět do Španělska, tentokráte již definitivně zaplatit svůj vysněný domek ve španělském městečku Torrevieja. Ještě jednou absolvuje to nejzmatenější, nejchaotičtější i nejveselejší notářství v Evropě i blízkém okolí a je to. Domek je její. I s dvěma jalovci, obří strelicií, citrusy, růžemi, sprchou i na dvorku a pruhovanou markýzou, jak to tak sečetla…
Na druhou cestu směr Alicante už jsem nebyla takový neználek jako na tu první. Na zvonek speciálních služeb na vídeňském letišti jsem přímo zalehla, jako by šlo o život. Pěkně pomalu jsem svojí skoro angličtinou požádala o svá práva, bylo mi řečeno, ať se na chvíli posadím na speciální sedačku označenou kolečkovým křeslem, mluvil se mnou hlas jako s blbem, hezky pomalu, takže jsem mu rozuměla. Tu lavičku jsem ale posledně neviděla, protože na ní někdo seděl... a ať nikam neodcházím, což jsem ráda vykonala a za chvíli tam bylo - kolečkové křeslo. I se servismanem, a před čtvrtou ranní kupodivu i se zdvořilým úsměvem. Žádné zavazadlo jsem neodbavovala, takže jsme poměrně rychle projeli kontrolou mého baťůžku, který neobsahoval žádné vidličky, nože, baterie, bomby ani nic podobného. Jako balík k doručení mě dovezli do určeného prostoru s tím, že mám počkat. No, co taky jiného. Proti minulé zkušenosti úplná pohoda.
Na letiště Alicante už jsem se těšila na usměvavého, kulatého, zpívajícího strejdu od emergency. Byl tam. Podal mi macatou ruku na první krok z letadla na lávku do speciálního „autobusu“ - přejezd byl tentokrát tak rychlý, že jsem ani nezaznamenala, jaký repertoár si to pohvizduje. Něco španělského to ale bylo.
Po sestupu plošinou z výšin jsem byla předána v budově paní, která mě vezla k autobusu. Vyptávala se, odkud letím, jestli k moři a ať si to užiju, když jsem ji vyzradila cíl mé cesty, pogratulovala mi a popřála hodně štěstí - prostě osobu pámbu ví odkud tady přijímají jako doma. Paní mě zavezla k zastávce a za chvíli už jsem za 7€ uháněla – udělat, domnívám se, nejpodivnější kauf svého života - koupit dům na jihu, ve vedru, přičemž teplota do 26°C je pro mne maximální možná a tady bývá o víc než deset stupňů víc.
Ubytování, které jsem našla přes internet a trochu se obávala, co to bude, protože to nebyl hotel, ale samostatný byt, což bylo nejlevnější, se ukázalo být neuvěřitelně skvělé. Už při vstupu do starého domu na ulici Caballero de las Rodas příjemný chlad, všude světle šedý leštěný mramor až do stropu, pandus pro kočárky nebo vozíčkáře, čisto a veliký koš umělých květin na uvítanou u vstupu. A výtah.
Pokoj - uvádí se zde jako studio - vybavený malým balkonkem na dvě židličky a stolek. Rozkládací postel, komoda, volné police, bohužel i zrcadlo - až jsem se lekla... a ještě s báječnou kuchyňkou s barovými židličkami. Nápadité - rovnou tak, abyste se při neopatrném pohledu do strany uviděli v tom zrcadle.
Studio bylo luxusní...
V případě akutního hladu byly k dispozici těstoviny, fazole, cizrna, rýže, sůl, koření, cukr, káva i čaj, vařič, konvice i kávovar, v koupelně pračka, sprcha, umyvadlo, WC. Nic tu prostě nechybělo, a to celé v centru, tak 350 metrů od moře. Na naše peníze tehdy asi za 860 korun za noc. A ano - klimatizace, která bleskově ochladila prostor. Byl konec dubna a venku už vládlo zdejší slunečné horko.
Druhý den ráno si mě paní makléřky vyzvedly a jely jsme do banky pro šek, kterým měl být dům zaplacen, a uzavřít pojištění domu. Radši. Nějakou dobu tu nebudu, tak pro jistotu, kdyby něco.
V bance jsem zase podepsala všechno možné, kdyby ho tam někdo vložil, tak i rozsudek smrti nebo nějaký výnos... A vyrazily jsme, tři Grácie, na notářství. Šrumec jako posledně, milion lidí odněkud někam - ze dveří do dveří spěchajících, vtipkujících, viditelně v dobré náladě, dala jsem se do řeči s nějakými staršími Holanďany, kteří už tu bydlí několik let, a náramně si to libovali, kolem probíhaly děje, kterým jsem vůbec nerozuměla, ale všechno zřejmě mířilo ke šťastnému završení i toho mého šíleného dobrodružství, které mně, potrhlé bábě kousek pod sedmdesátkou, pořád ještě nějak nedocházelo.
Vynořila se elegantní dáma v červeném kostýmku, na klapajících vysokých červených jehlách, paní notářka. Zapadly jsme do jedné z mrňavých jednacích místnůstek, k mému překvapení ještě se dvěma staršími lidmi a jednou mladší dámou - bývalými majiteli domu a jejich makléřkou, chvilku kolovaly papíry, jestli všichni se vším souhlasíme, nějaký podpis, razítka buch, buch a v krátké době přede mnou ležela hotová kupní smlouva, před těmi dvěma staršími lidmi šek a přede mnou přistál velký svazek klíčů od mého španělského domu.
Kupodivu se mě nezmocnilo nic zásadního. S bývalými majiteli jsme si podali ruce, ale nic moc jsme si neřekli. Byli sympatičtí, ale uměli jenom španělsky. Usmívali se trochu rozpačitě nebo udiveně. Taková stará nemóda a troufá si na naše sídlo, mysleli si možná. Přes překlad jsem se ptala na vegetaci na zahrádce, takže citroník a mandarinka. A v rohu prý uschla palma... A pak jsme si podali ruce a rozešli se. Mohli být stejně staří jako já? Ne. Podle údajů ve smlouvě jsou o cca 10 let mladší než já. Nastěhovali se do Madridu, blíže k mladým, opustili dům, ve kterém žili víc než polovinu života. Ten obrovský kulatý kaktus, říkám mu stolička pro tchýni, prý pěstovali od velikosti nehtu na palci...
A já tu hodlám strávit pár posledních dnů, měsíců či let mého života. V tu chvíli mi to přišlo úplně normální. Třímaje smlouvu a klíče počkaly jsme na auto s mojí druhou paní makléřkou, které nás odveze do mého již čtvrtého v pořadí a snad už i posledního domu mého života.
V prvním vlastním domě v Unhošti jsem pobyla jenom čtyři roky, byla tam ukrutná zima. Chodila jsem v noci na koks, na hromadu, kterou tam vždycky vysypali a abych zamaskovala loupež, volala jsem na kočku „Růženo, Růží, tak sakra, kde jsi“, a do tašky jsem z ledu vylamovala alespoň pár kousků na zahřátí... Jo, byla jsem mladá. Bavilo mě tam žít.
Ve druhém domě v Braníku jsem prožila s nemocnou mámou celých 25 let, tam byly staré wafky, ale moc nehřály a mámě se po celou tu dobu domek moc nelíbil. Je pravda, že byl maličký a peníze na zvětšení nějak nebyly.
Ve třetím domě, v Radimi, jsem žila 13 let. Tam jsem nechala dát infra topení pod podlahu, elektřina cenově ušla, líbilo se mi tam moc. Až ČEZ udělal zvýšením ceny o 100% tomuto mému ráji konec. Máma tam se mnou bohužel byla jenom tři roky a líbilo se jí tam moc. V bytě bylo teplo od nohou a léto trávila v bambusovém altánu na terase. „Buď opatrná. Vracíš se Domů,“ napsala mi v noci esemesku, když jsem jela před půlnocí od vlaku z Peček na koloběžce, tehdy ještě kopací, z práce z divadla. Skoro jsem se tehdy rozbrečela.
A v tom čtvrtém, světlém španělském domě – „mezi třemi rybníky“ - Modrá laguna, Růžová laguna a moře? Sama se starou kočkou, dvěma jalovci, obří strelicií, citrusy, růžemi, sprchou i na dvorku, pruhovanou markýzou - kolik tam prožiju? Inu - kdo ví. V každém případě teď už je můj. Tedy alespoň jsem ho již zaplatila.
Těšila jsem se v autě, až ho zase uvidím, a bylo mi krásně a trochu jak ve filmu. A jak dlouhý čas tam prožiju? Čerta se starám. Počkám a uvidím, však se dočkám, to je jednou jisté. Pomalu jsme se rozjely neuvěřitelnou sítí jednosměrek a kruhových objezdů k mému novému Domovu.
Pokračování v pondělí 30. listopadu

Vložil: Lea Hniličková