Na kolečkovém křesle na letišti v Alicante cestou zpátky. Seniorka jede na jih
20.10.2023
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Již v letadle, pohled na letištní plochu v Alicante
„Brečela jsem, srdce nadranc. Fuhh! Brzy se vrátím,“ končí tato kapitola Leina příběhu, který dospěl již ke koupi vysněného domku ve španělském městečku Torrevieja, kde Lea zažila to nejveselejší notářství v Evropě. Nyní musí zpět do Radimi, zapakovat a vyrazit již definitivně na jih… Takže se opět ocitáme na letišti v Alicante.
Třetí den ráno po včerejší outrpné procházce od moře patřily první myšlenky koloběžce. Jestlipak ji na vídeňském letišti najdu. Kdyby ne, byla by to pro mne a pro moje kolena tragédie. Jak bych se dostávala v noci 4 km z nádraží domů, netuším. Hlavně jsem zjistila, že v tom zmatku a trysku před odletem, kdy jsem na vozíku držela ve dvou rukách batoh, hůl, peněženku, cedulku a účet od úschovny, mi někde ta cedulka odletěla, zůstal jen účet. Naštěstí na něm bylo i číslo úschovy. Z hotelu na autobusové nádraží to bylo opravdu jenom cca 200 metrů. Kudy jsme to předvčírem jezdily, je mi záhadou.
Možná že systém jednosměrek slouží pro turisty i jako okružní jízda po městě. Taxikáři rozhodně nezapláčou. Na nádraží bylo nějaké paní v dlouhé, široké sukni, pestré jupce a keckách na holých tenkých nohách hodně do zpěvu a drsným španělským hrdelním chraplákem zpívala s procítěným přednesem jakousi flamenco melodii, flašku čehosi v ruce, byla tak nějak součástí prostoru. Nádraží - nic moc krása, ale tohle mu dodávalo barvu. Zakoupila jsem lístek za 7€ a nějaký senior, když slyšel, že chci Alicante, mi hned poradil, že tady, ze čtyřky teď zrovna jede. Paní za okýnkem mi sice říkala, že jedu z pětky, ale nechala jsem se zlákat, vstoupila na první schůdek busu. Naštěstí jsem nebyla sama a druhého zlákaného napadlo se zeptat, jestli bus jede přímo na letiště. „Ne, ne, na letiště vůbec nejedu," odvětil řidič a uff, se mi ulevilo, zase nade mnou štěstěna držela ochrannou ruku. Senior se možná těšil, že nebude po nákupech běhat sám...
Tak jsem vystoupila, usedla na lavičku a hlídala si tu pětku. Čtyřka odjela a zpívající osoba na chvíli zmlkla, přihnula si z láhve a začala něco vykřikovat, prokládaje to útržky popěvků a rozeběhla se širokým, dlouhým krokem, šermuje rukama i lahví, za projíždějícím policejním autem, jako by na něj čekala. Že by mu chtěla dát napít? Nebo zazpívat? Nepočkal, ujel. Trochu mi jí bylo líto a trochu jsem jí záviděla. Nějak bytostně sem, svojí absolutní svobodou, patřila...
Na letišti Alicante - to je úplně jiná káva než ve Vídni. Hned u vchodu žlutě označený kiosek a spousta křesel se symbolem kolečkového křesla a usměvavý, maximálně ochotný, úředně pomalý personál ve žlutých vestách označených symbolem invalidního vozíku. Konečně mě vyřídili, dopadla jsem do křesla, ale vzápětí už tu bylo kolečkové a paní ve žluté vestě se zeptala - Lea? Kývla jsem, nasedla a v minutě jsme byly u odbavení. Při průchodu rámem jsem nezvonila, takže mě vyvezli mezi odbavené pasažéry a prozatím zanechali osudu.
Když nastal čas, stihla jsem ještě v duty-free zóně zakoupit lahvovaný dárek a pak nastal obřad vztyčování chromého do výše - na plošině zvláštního autobusu, pak pár metrů jízdy a rovnou ke vstupu do letadla. Tentokrát jsme byli chromí dva a u obsluhy byla paní, mrštná jako veverka - naše podlaha byla ve výšce cca 2,5 metrů, musela vyšplhat nahoru a dolů a nahoru - napadlo mne, že zamlada by tohle byla pro mne skvělá práce. Taky jsem bývala mrštná jak veverka...
Lea za mlada, mrštná jako veverka...
V letadle tradičně nefunkční krajní boční opěrka u sedadel - prostě u Ryanairu to asi jinak nejde, nějak jsem se prodrala, tentokrát jsem si koupila za 8€ okénko. Letadlo se rozjelo. Ač to vůbec nechápu, mám ráda ten moment, kdy se ta obrovská věc odlepí od země a zamíří k nebesům. Hleděla jsem do hornaté krajiny, silnice, domky, statky obce i pole se rychle zmenšovaly, až zůstal jen tmavý terén a žluté pobřeží a já jsem opouštěla tu krásnou, drsnou, slunnou, usměvavou zem a bylo mi to hrozně líto. Strašně se mi nechtělo do té chladné, temné, zamračené, tak měkké a známé střední Evropy. Nemít doma kočky a husy, asi bych už zůstala. Brečela jsem, srdce nadranc. Fuhh! Brzy se vrátím...
Pokračování ve středu 25. 10.

Vložil: Lea Hniličková