Boris Hybner byl nezapomenutelný český Frigo. Album Ondřeje Suchého
19.10.2023
Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Detail kresby Káji Saudka z propagačního letáku Studia Gag Borise Hybnera, které tehdy sídlilo v Praze na Národní třídě číslo 25.
Letos uplynulo 35 let, kdy jsme si padli do oka a stali jsme se kamarády. Jsem milovníkem amerických filmových grotesek, tak jako byl on. Chybí mi. Rozesmával mě svým osobitým humorem. 20. prosince 1986, poté, co byl v kině na filmu „Jonáš a Melicharová“, mi v noci nadšeně telefonoval: „Teď jsem přišel z biografu domů a nevím - mám vyvětrat, začít hrát na kytaru, anebo volat o pomoc!“
Borisova milá pozornost, když mi v roce 1981 vyšla první knížka věnovaná filmovým groteskám.
Jeho profesní život jsem kdysi popsal takto: Boris Hybner byl mim, herec, autor, režisér, pedagog, přední představitel české pantomimické školy. V roce 1964 začínal v divadle Na Zábradlí v souboru Ladislava Fialky, v roce 1966 založil s Ctiborem Turbou Pantomimu Alfréda Jarryho, v roce 1978 soubor Studio Ggag. Stejným názvem pak nazval v roce 1990 divadlo na Národní třídě, které fungovalo šest sezón.
Byl autorem a hlavním aktérem celovečerních programů Na konci zahrady jménem Hollywood, Concerto grosso, Gagman, Mizz, Někdo to rád horror. Hrál ve 27 zemích tří kontinentů. Ve filmech se objevoval od roku 1966, z těch známějších připomínám např. Panelstory, Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Pelíšky, Pupendo, Rafťáci. Do společenského minicentra Nostalgická myš v Šemanovicích přijel 6.září roku 2001, z čehož vzešla nahrávka dvou rozhlasových pořadů Nostalgické muzeum zábavy s podtitulem Pantomima v rádiu.

U nás v Šemanovicích před natáčením. Ano, byli jsme opravdoví kamarádi.
Probíral jsem se kdysi stránkami jeho scénářů a libret pantomim. Scénář jeho tříminutové grotesky Anonym je přímo ukázkovým dílkem, které se vyrovná tomu nejlepšímu, co kdysi dávno před ním vytvořili klasikové tohoto žánru v Americe.
„Muž ve své kanceláři píše na stroji a jat podivným tušením stočí pohled ke dveřím, pod nimiž se pomalu ale jistě objevuje zalepená obálka.
Muž vyskočí, obálku roztrhne, horečně čte, nevěřícně čte ještě jednou, konečně zaúpí a vybíhá s kloboukem v ruce z úřadu.
Proběhne několik ulic a vbíhá do svého domu.
Vběhne do svého poschodí a prudce odemkne, proběhne bytem, vběhne do ložnice, kde se jeho žena skryje pod přikrývkou, prudce přikročí k jedné ze skříní a prudce ji otevře.
A strne.
Ve skříni stojí muž v borsalinu, v dvouřadovém saku, pouze ve spodkách, a míří na parohatého manžela revolverem.
Chvíle napětí, manžel uskočí, zarachotí výstřel, kulky vysekají díry do protější skříně, jejíž dveře se otevírají pádem těla jiného mafiosa, oděného rovněž ve spodkách.
Ve stejnou chvíli z další skříně vybíhá policista, taky pouze ve spodkách, zatýká mafiána, dává mu želízka a odvádí ho pryč.
Přitom však z jiné skříně stačí vyskočit mrštný pouliční fotograf, opět pouze ve spodkách, a bleskem vyfotografovat mafiána kryjícího si tvář.
Z poslední skříně konečně vyjíždí zmrzlinář, rovněž pouze ve spodkách, od kterého si konsternovaný manžel mechanicky zakoupí zmrzlinu a usedne s ní na pelest vlastní postele.“
|
V roce 1987 se Borisovi splnil sen: S režisérem Jurajem Herzem natočil „první němý televizní seriál na světě"! V koprodukci bratislavské televize a mnichovského OKO-filmu vznikla vynikající série šesti půlhodinových grotesek s názvem GAGMAN. Na fotografii ze seriálu Boris Hybner (role Al, „tulák a gagman“) a skvělá Tereza Pokorná-Herzová (role Joya, „nezadané mladé děvče ze staré Evropy“.)
Mimořádné dílo, které např. na festivalu v Montreaux získal Bronzovou růži. Vysílá se na Slovensku i v Německu, Českou televizi nezajímá. Škoda, že si neuvědomuje v dnešní době své trapné absence kvalitní zábavy, jaký poklad jí leží v archivu.
V hlavní roli se představil spoluautor scénáře Boris Hybner ve své nejlepší formě, režii měl skvělý Juraj Herz, který si zde také zahrál jednu z velkých rolí.
Často jsme si o Gagmanovi s Borisem povídali, a tak vím, že se tehdy do Guinessovy knihy rekordů dostala zpráva, doložená potvrzením cukrářů, že „dortová bitva století“ Laurela a Hardyho byla „bitvou“ v Hybnerově seriálu překonána.
Zeptal jsem se a Boris se spokojeně usmál: „Laurel a Hardy použili 4 000 dortů, my 4 700 a ňáký drobný...“
Boris zemřel 2. dubna 2016.
Ve svém mobilu mám uloženu jeho poslední esemesku: „Dlouho sem tě neviděl! Kafe? Boris.“
To kafe jsem tenkrát, Borisi, nestihnul. Ale možná, že si ho jednou spolu dáme. Později a někde úplně jinde.
Naposled nás při nečekaném setkání na koncertě francouzské zpěvačky Zaz vyfotografoval 30. listopadu roku 2015 fotoreportér Václav Nekvapil.

Vložil: Ondřej Suchý