Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Boris Hybner byl nezapomenutelný český Frigo. Album Ondřeje Suchého

19.10.2023
Boris Hybner byl nezapomenutelný český Frigo. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Detail kresby Káji Saudka z propagačního letáku Studia Gag Borise Hybnera, které tehdy sídlilo v Praze na Národní třídě číslo 25.

Letos uplynulo 35 let, kdy jsme si padli do oka a stali jsme se kamarády. Jsem milovníkem amerických filmových grotesek, tak jako byl on. Chybí mi. Rozesmával mě svým osobitým humorem. 20. prosince 1986, poté, co byl v kině na filmu „Jonáš a Melicharová“, mi v noci nadšeně telefonoval: „Teď jsem přišel z biografu domů a nevím - mám vyvětrat, začít hrát na kytaru, anebo volat o pomoc!“

Borisova milá pozornost, když mi v roce 1981 vyšla první knížka věnovaná filmovým groteskám.

Jeho profesní život jsem kdysi popsal takto: Boris Hybner byl mim, herec, autor, režisér, pedagog, přední představitel české pantomimické školy. V roce 1964 začínal v divadle Na Zábradlí v souboru Ladislava Fialky, v roce 1966 založil s Ctiborem Turbou Pantomimu Alfréda Jarryho, v roce 1978 soubor Studio Ggag. Stejným názvem pak nazval v roce 1990 divadlo na Národní třídě, které fungovalo šest sezón. 

Byl autorem a hlavním aktérem celovečerních programů Na konci zahrady jménem Hollywood, Concerto grosso, Gagman, Mizz, Někdo to rád horror. Hrál ve 27 zemích tří kontinentů. Ve filmech se objevoval od roku 1966, z těch známějších připomínám např. Panelstory, Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Pelíšky, Pupendo, Rafťáci. Do společenského minicentra Nostalgická myš v Šemanovicích přijel 6.září roku 2001, z čehož vzešla nahrávka dvou rozhlasových pořadů Nostalgické muzeum zábavy s podtitulem Pantomima v rádiu.

 

 

U nás v Šemanovicích před natáčením. Ano, byli jsme opravdoví kamarádi. 

Probíral jsem se kdysi stránkami jeho scénářů a libret pantomim. Scénář jeho tříminutové grotesky Anonym je přímo ukázkovým dílkem, které se vyrovná tomu nejlepšímu, co kdysi dávno před ním vy­tvořili klasikové tohoto žánru v Americe. 

„Muž ve své kanceláři píše na stroji a jat podiv­ným tušením stočí pohled ke dveřím, pod nimiž se pomalu ale jistě objevuje zalepená obálka. 

Muž vyskočí, obálku roztrhne, horečně čte, nevě­řícně čte ještě jednou, konečně zaúpí a vybíhá s kloboukem v ruce z úřadu. 

Proběhne několik ulic a vbíhá do svého domu. 

Vběhne do svého poschodí a prudce odemkne, proběhne bytem, vběhne do ložnice, kde se jeho žena skryje pod přikrývkou, prudce přikročí k jedné ze skříní a prudce ji otevře. 

A strne. 

Ve skříni stojí muž v borsalinu, v dvouřadovém saku, pouze ve spod­kách, a míří na parohatého manžela revolverem. 

Chvíle napětí, manžel uskočí, zarachotí výstřel, kulky vysekají díry do protější skříně, jejíž dveře se otevírají pádem těla jiného mafiosa, oděného rovněž ve spodkách. 

Ve stejnou chvíli z další skříně vybíhá policista, taky pouze ve spodkách, zatýká mafiána, dává mu želízka a odvádí ho pryč. 

Přitom však z jiné skříně stačí vyskočit mrštný pouliční fotograf, opět pouze ve spodkách, a bleskem vyfotografovat mafiána kryjícího si tvář. 

Z poslední skříně konečně vyjíždí zmrz­linář, rovněž pouze ve spodkách, od kterého si konsternovaný manžel mechanicky zakoupí zmrz­linu a usedne s ní na pelest vlastní postele.“

 

V roce 1987 se Borisovi splnil sen: S režisérem Jurajem Herzem natočil „první němý televizní seriál na světě"! V koprodukci bratislavské televize a mnichovského OKO-filmu vznikla vynikající série šesti půlhodinových grotesek s názvem GAGMAN. Na fotografii ze seriálu Boris Hybner (role Al, „tulák a gagman“) a skvělá Tereza Pokorná-Herzová (role Joya, „nezadané mladé děvče ze staré Evropy“.)

Mimořádné dílo, které např. na festivalu v Montreaux získal Bronzovou růži. Vysílá se na Slovensku i v Německu, Českou televizi nezajímá. Škoda, že si neuvědomuje v dnešní době své trapné absence kvalitní zábavy, jaký poklad jí leží v archivu.

V hlavní roli se představil spoluautor scénáře Boris Hybner ve své nejlepší formě, režii měl skvělý Juraj Herz, který si zde také zahrál jednu z velkých rolí.

Často jsme si o Gagmanovi s Borisem povídali, a tak vím, že se tehdy do Guinessovy knihy rekordů dostala zpráva, doložená potvrzením cukrářů, že „dortová bitva století“ Laurela a Hardyho byla „bitvou“ v Hybnerově seriálu překonána.

Zeptal jsem se a Boris se spokojeně usmál: „Laurel a Hardy použili 4 000 dortů, my 4 700 a ňáký drobný...“

Boris zemřel 2. dubna 2016.

Ve svém mobilu mám uloženu jeho poslední esemesku: „Dlouho sem tě neviděl! Kafe? Boris.“

To kafe jsem tenkrát, Borisi, nestihnul. Ale možná, že si ho jednou spolu dáme. Později a někde úplně jinde.

 

 Naposled nás při nečekaném setkání na koncertě francouzské zpěvačky Zaz vyfotografoval 30. listopadu roku 2015 fotoreportér Václav Nekvapil. 

 

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý