Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nejmohutnější strelicie, co jsem kdy viděla. Makléřka se jí hned zmocnila… Seniorka jede na jih

18.10.2023
Nejmohutnější strelicie, co jsem kdy viděla. Makléřka se jí hned zmocnila… Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)

Popisek: TA strelicie, jejíž šťastnou majitelkou se Lea stala.

Jak dobrodružný příběh Lei Hniličkové pokračuje? Máme za sebou již čtyři kapitoly, a to Lea ještě pořád neviděla svůj vysněný domek ve španělském městečku Torrevieja. Ale nebojte, už se to blíží - nová série SENIORKA JEDE NA JIH se konečně dostává k onomu báječnému stavení... Ještě naposledy si zopakujme Leino oblíbené motto: Nebojte se stáří, budete dělat pořád stejné pošetilosti, jen trochu pomaleji.

Včerejší dramatický den - ráno na vídeňském letišti a pak pochod s holí k moři a od moře - mě naprosto zničil kolena a ani noční odpočinek nijak moc nepomohl. Ten pocit, že jsem tu mohla téměř bezbolestně drandit na koloběžce a místo toho se ploužím a vleču svá bolavá kolena o holi, mě dost deprimoval. Co deprimoval... Ponižoval. Nastávající den by byl bez Brufenu nemožný. Vzala jsem si ho s sebou k snídani. Byla samozřejmě kontinentální, ale dobrá, akorát jen jeden malý hrnek kávy a sklenička džusu - to by mi bylo málo. Naštěstí jsem měla ještě jablečný džus od včera. Ráno potřebuju pít jak přehrada. Slupla jsem prášek a hodinu čekala na účinek.

Makléřky přijely přesně v deset, já naštěstí vyšla taky přesně, protože v úzké ulici se nedá zastavit, musely by tu kroužit po okolí. Přibrzdily, já jsem nastoupila a jely jsme, tři Grácie, kouknout můj budoucí vigvam. Zírala jsem na všechny strany na architektonické pojednání města. Působí úžasně světle. Domy jsou vesměs ve světle pískové barvě často s různými velikostmi všelijak umístěných oblouků na balkonech, oknech, ale i hned dole u vstupu. V ulicích stromořadí - většinou z palem. Bála jsem se, že bude všechno rostlinstvo u domečku uschlé - nebylo.

Vegetace bujela, domeček vypadal mnohem líp než na obrázcích, v rohu kvetly obrovské strelicie - paní makléřka se na ně se zalíbením dívala, ve mně se zrodila hraběnka a zlehka jsem pokynula – „až to bude moje, tak vám je dám“. „Vždyť už je to jako vaše," pravila a začala se shánět po noži. Čekala jsem, že si uřízne dvě, tři... ne, ne. Vzala celou otep, asi sedm cca metrových květinek a vypadala opravdu blaženě. Ale už prý bylo nutno vyrazit směrem do banky.

 

Jsou to ty modré dveře...

Dojely jsme k bance, v patrně tip top naplánovaném čase, vybaletila jsem s holí, se kterou fakt neumím moc chodit, málem jsem nezvládla nástup na chodník a pandus pro kočárky mi skoro podrazil nohy. Nastalo to, čemu jsme v divadle říkali chození s medvědem. Makléřky mě vedly a představovaly těm osobám, se kterými jsem já, chudá bezdůchodkyně, měla uzavřít jakýsi kontrakt. Tedy hlavně založit účet. Neboť španělskou nemovitost lze zaplatit jedině ze španělského účtu. Jak nerozumím mluvené angličtině, tak jsem jenom tiše doufala, že je všechno, jak má být.

Podpisů jsem vrhla tolik, že si nejsem jistá, jestli jsem si nepodepsala i rozsudek smrti. Patrně jsme spěchaly, protože notářky viditelně zvýšily rychlost, což mně moc nešlo a snaživě jsem za nimi pajdala v hlubokém předklonu, abych už tam taky byla. Dojely jsme na nějakou promenádu, jedna se mnou zůstala, druhá odvezla vůz. Tam tedy parkovat, to je asi umění, které naštěstí nepotřebuju. Na notářství se mi dostalo dalšího šoku. Moje představa dostala trhlinu. Místo tichého soustředěného prostoru důstojných lidí jsem se ocitla v čemsi, co připomínalo úl nebo přestávku na rockovém koncertě. Lomoz, randál, halasení, tartas, smích, mávání lejstry, veselá nálada – no, prostě notářství. Španělské.

„Čím to je, že je tu takový blázinec?" zeptala jsem se. „To je tady každý den až do večera," dozvěděla jsem se. Kdo je notář nebylo pro laika k poznání, všichni spolu zvesela komunikovali, skoro jako na party - pravda, nic se nepodávalo. Akorát voda z automatu. Ukazovali si nějaké papíry, zase s nimi mizeli - absolutně k nerozeznání, kdo je kdo. Mizeli, přibývali noví, hledat v tom smysl a řád zcela marno, ale nejspíš v tom nějaký byl.

Všechny díly najdete ZDE.

Co jsem tam vlastně pohledávala, tuším jen matně, ale po nějaké hodině čekání bylo hotovo, zaplatila jsem 14 eur a něco a počkaly jsme na auto, které mě vysadilo u moře, tam, kde jsem seděla včera - a bylo. Dvoudenní program splněn za den. Prosím vás, lidi - nikdy to takhle nedělejte. Doteď opravdu jen nejasně tuším, o co vlastně šlo, ale patrně se vše povedlo. OK. Jo, na rozloučenou mi paní makléřka připomněla že musím co nejdřív zaplatit 600 €, kvůli NIE číslu. Ani jsem nepřemýšlela, kolik to vlastně je. No, docela dost. Inu, což. Chlácholivý hlas mořských vln mě skoro uspal a dovedl do krásných, slunečných snů. Ty moře jedno, na tebe se fakt těším. Jednou, až tu doopravdy budu, tak si u tebe na férovku schrupnu. Jako homeless, bohatý tvojí krásou.

Pokračování v pátek 19. 10.

 

QRcode

Vložil: Lea Hniličková