Kolena bolí, hůl se plete pod nohy, ale moře si ujít nenechám! Španělsko je země i pro starý. Seniorka jede na jih
13.10.2023
Foto: Lea Hniličková
Popisek: Konečně u moře
Po hororu na vídeňském letišti byl přílet do Španělska jak oáza míru a slunce. Jak příběh Lei Hniličkové pokračuje? Vždyť Lea ještě neviděla svůj vysněný domek ve španělském městečku Torrevieja. Pokračujeme tedy v nové sérii SENIORKA JEDE NA JIH - spatří ho konečně? Ona dobrodružná seniorka má chytlavé motto: Nebojte se stáří, budete dělat pořád stejné pošetilosti, jen trochu pomaleji.
Poté, co mě paní makléřka zavezla do hotelu - díky systému jednosměrek to vypadalo, že je to hrozně daleko, ve skutečnosti cca 200 metrů, jsem v pokojíku malém, vybaveném jen pohodlnou postelí, skříní, nočním stolkem, židlí a toaletním stolkem se zrcadlem; padla na tu postel se zoufalým a naštvaným pocitem, že jsem bez energie a bez té koloběžky v podstatě bezmocná. K moři to odtud bylo pouhých 500 metrů, ale mým kolenům se to jevilo po ranním zážitku na vídeňském letišti jako vzdálenost nepřekonatelná. Vleže, bez bolesti jsem se nakonec usebrala a vyzkoušela osvědčené oživení sprchou. Tedy - ne že bych nějak obživla, ale touha uvidět ten mokrý slaný živel byla přeci jenom silnější. Usoudila jsem, že sedět na pokoji s výhledem do světlíku a být přitom pár metrů od moře by byl neodpustitelný hřích. A takhle hřešit se nemá!
Tak jsem popadla hůl a vyrazila. Nejsem zvyklá s ní chodit. Vlastně to bylo poprvé v životě, co jsem s ní vyrazila na špacír. Bezva premiéra... A bylo to kruté. Kolena bolela stále stejně a ten klacek se mi pletl pod nohy. Chodníky jsou ve městě rovné, akorát ve vjezdech do domu snížené, což vedlo k mému podivnému vrávorání - opilec ve Španělsku... Od včera odpoledne jsem nejedla - na cestách nikdy nejím, bo bych musela... a teď už byla jedna po poledni.
Koupila jsem cestou za 4,25 eura pět obřích banánů a jablečný dvoulitrový džus a dál odhodlaně pajdala ulicí mírně spadající přímo k mořskému živlu. Takto útrpně kráčející a hledící k zemi jsem náhle zůstala trčet - inu uprostřed restaurační zahrádky... Vypadlo ze mně „Sorry". Nějaký břichatý strejc, blahobytně rozvalený v křesílku, se na mně zazubil a zeptal se anglicky, jestli něco hledám... „Jo hledám, cestu k moři," řekla jsem mu vyčerpaně česky, po pochodu na pokraji sil a pokusila se oplatit mu úsměv. No, nevím...
Vytackala jsem z restaurace a po dalších 10 - 15 krocích nastala dlouhatánská a širokáánská dřevěná lavička rovnou nad mokrými kameny a nad vlnící a pěnící se a chvilkami hlučně dorážející vodou. Nádhera. V nekonečné dálce na horizontu se kýčovitě ve slunci zaleskla plachta plachetnice. Bylo mi po té chůzi vedro, už jsem se těšila na banán a džus. Dopadla jsem na lavičku, natáhla si nohy směrem k moři, přitáhla k sobě batoh a zahájila jednu z nejoblíbenějších činností - hledění. K moři mám až animální vztah, ale nemusím do něj kvůli tomu lézt. Je to prostě neuvěřitelná síla, na kterou hledět, poslouchat vlny tříštící se o kamení, to je pro mne silná duševní nabíječka.
A k tomu konečně pokrm - mega banán a jablečný džus - no řeknu vám - chvilkové naprosté blaho. Pravda, kousek ode mne sedělo nevábně vyhlížející individuum a cosi španělsky dost nahlas vykřikovalo. Přesněji řvalo a šermovalo rukama do prostoru. Za chvíli k němu z obou nejbližších zahrádek přišel personál a každý z nich mu dal cosi docela voňavého na plastovém tácku s plastovou vidličkou. Nepoděkoval, vše snědl, tácky svědomitě vylízal, chvíli ještě poseděl, něco si bručel, odpadky nechal na lavičce, za chvíli je vzal vítr, a odešel. No vida, tak když bych tu padla zcela na dno, zdá se, že hlady nevyhynu. A kdybych jim jako titiritero (loutkář) ještě něco zahrála, třeba s tou vidličkou, možná by dali i limo nebo něco...
Bylo horko, ale vítr foukal dost silně a po nějakém čase bych uvítala svetr. Někdy kolem šesté jsem se otočila k moři zády a vyrazila na zpáteční cestu k hotelu. Tedy - duše nabitá byla, to jo, ale nohy furt stejně chromé... Cestou jsem musela dvakrát usednout a uvědomila jsem si - že je kam. Každých pár desítek metrů tady je kam nebo na co usednout. Španělsko se mi jeví jako země, udělaná skutečně pro lidi. Dokonce i pro starý. I hoteliér v hotelu, když viděl mojí chůzi, mi s úsměvem donesl z recepce klíč, abych nemusela za ním do schodů... Na sobě jsem celé odpoledne měla červenou halenu s tríčtvrtečními rukávy. Až na pokoji jsem zjistila, že odhalené předloktí téměř chytilo její barvu. Sluníčko, sluníčko. Přitom mi bylo u moře docela chladno. Spánek, do kterého jsem po celém dnu upadla, byl spravedlivý, spokojený a hluboký - inu, jako když do vody hodí.
Pokračování příští týden
Vložil: Lea Hniličková