Jak se v naší rodině natrvalo zabydlel jazz. Album Ondřeje Suchého
12.10.2023
Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Fotografii, která otevírá dnešní kapitolku, jsem vybral záměrně. Jednak aby se vešla do formátu snímků, které otevírají následující články, a jednak proto, že má něco společného s tématem, jenž je zase po čase hudební žánr jazz. Navíc pan kapelník dámského jazzového orchestru Ladislav Hlinka byl kamarád našeho tatínka a nás – tedy Jiřího a mne – mnohému naučil.
Před nedávnem jsem poslouchal v Českém rozhlase Plus fejeton novináře a komentátora Ivana Hoffmana, kterého mám rád. Tentokrát jsem obzvlášť zbystřil. Jeho komentář totiž končil zajímavou úvahou (kterou, žel, budu zde jen parafrázovat): Ivan Hoffman se přiznal k tomu, že má rád folkaře (sám byl kdysi písničkářem), rockovou hudbu, vážnou hudbu, folklór, prostě, že poslouchá rád jakoukoliv hudbu. Ale pro nás, posluchače, má jednu radu, kterou má vyzkoušenou: V této zlé době poslouchejte jazz!
Jak jen mi pan Hoffman promluvil z duše! Měl stoprocentní pravdu, a kdo bude chtít, nechť si to sám na sobě vyzkouší. V posledních letech usínám při ztlumené hudbě Modern Jazz Quarteta, „nočního“ repertoáru skvělé klavíristky a zpěvačky Diany Krall, pianisty Oscara Petersona aj.
Původně jsem se chtěl rozepsat o dámských tanečních a jazzových orchestrech, ale myšlenka přeskočila myšlenku a já si to zajímavé téma, které vyžaduje větší rozsah, ponechám na později: Dirigentky jako Karen Ostrá, Zdenka Hádlová a v neposlední řadě Ladislav Hlinka, si pozornost zaručeně zaslouží.
Za to, co nás pan profesor Hlinka naučil, resp. v čem nás zaučil, jsme s Jiřím dodnes vděční! Málokdo ví, že se u něj chvíli bratr učil hrát na klarinet, jenže pak se potřeboval do tří měsíců naučit hře na kontrabas. Sledoval jsem sourozence, jak celé hodiny doma dřel a dřel, až měl dokonce zakrvácené prsty. Můj obdiv k němu, ale i k tomu velkému nástroji dospěl k tomu, že jsem u pana Hlinky poprosil, abych se nemusel trápit u klavíru nad prvním sešitem Bayerovky a zkusil to s houslemi. Když jsem se s housličkami doškobrtal do začátku druhého sešitu Maláta, vzdal jsem to. A doma pak sledoval Jiřího. Basa mě začala fascinovat a jak vidno na jednom z obrázků, basisté fascinovali i malíře, muzikanta, a nakonec i komika a zpěváka Jiřího Šlitra!
No a vtipná tečka s basou, k níž se hodí titulek: Když bratr nebyl doma…
Ano, v naší rodině se natrvalo zabydlel jazz. Ostatně náš tatínek „Jáša“ (ke kterému se také ještě v budoucnu vrátím) už v Klatovech hrával v malých skupinách – na bicí nástroje.
Když mi bylo dvacet let, napsal jsem jednu povídku, která tenkrát měla kupodivu u mladých čtenářů kladný ohlas. Během let vyšla v Mladém světě, později v Dikobrazu, až na konec v roce 1978 v knížečce „Houpačka pro 17“ (což byla knižní prvotina nejen moje, ale i Oldřicha Dudka). V těchto dnech jsem v ní zalistoval a povídku si přečetl s tím, zda by mohla po pětatřiceti letech ještě někoho oslovit. Po poslechu fejetonu pana Hoffmana jsem usoudil, že možná ano. I když mládež už zajímat nebude.
PAN JAZZ A SLEČNA POPMUSIC
Potkal pan Jazz slečnu Popmusic a uctivě smekl.
„Dobrý den, slečno. Jak se máte?“
„Dobrý den,“ odpověděla krásná slečna. „Strašně spěchám, to víte - moc práce. Jsem skutečně na roztrhání ... Ale co vy, že o vás není už skoro vůbec slyšet?“ zeptala se trošku jízlivě.
Pan Jazz se jen melancholicky pousmál. „Ale hraju, to víte, že hraju. V malém lokálku plném kouře a lidí.“
Slečna Popmusic si jej změřila pohrdavým pohledem, našpulila pusinku a pak zaševelila: „Hm, zajímavé... - No, bohužel, už musím běžet. Je na mě dnes večer vyprodaný docela největší koncertní sál. Jistě chápete, že se ještě musím připravit. Tedy sbohem, pane Jazz, mějte se hezky!“
„Budu se snažit, slečno,“ odpověděl pan Jazz a zálibně se díval za pozadím odcházející hvězdy.
Uplynulo dvacet let. V malém lokálku, plném kouře a lidí, hrál pan Jazz. Kolem desáté hodiny vplula do sálku, nikým nepoznána, stárnoucí slečna Popmusic. Tiše přisedla k malému stolku. Seděla nehnuté a smutně se dívala na pódium velikosti plivátka, kde hrál pan Jazz. Ten si jí všiml až po hodině. Rychle seběhl z malého pódia a uctivě se uklonil.
„Dobrý večer, slečno, ani ve snu by mne nenapadlo, že byste se mohla jednou přijít za mnou podívat, sem, do lokálku plného kouře a lidí!“
„Hrajete dobře, moc dobře, pane Jazz,“ řekla slečna tiše. „Přišla jsem, protože mám dnes náhodou volný večer.“
„To je od vás hezké. Teď, když vím, že jste tady, budu hrát jen pro vás“ řekl uctivě starý pán a vážně dodal: „Vím, že máte moc práce. O to víc si vaší návštěvy vážím!“
Slečna Popmusic neodpověděla. Rozpačitě přikývla a pak už se jen zamyšleně dívala na desku stolu.
Pan Jazz se zatím vrátil zpět na pódium, aby zde po chvíli spustil sérii svých nejkrásnějšíeh blues. Hrál celým srdcem, soustředěně, aniž tušil, že každý jeho tón jej dělá do budoucna nesmrtelným.
|
Na konec jedna perlička z mého dětství: Ještě mi nebylo třináct, když se za výlohou knihkupectví objevila knížka. Název „Pověry a problémy jazzu“ mě celkem nic neříkal, ale tvář trumpetisty Louise Armstronga ano. Znal jsem ji, jakby ne, z obalů Jiřího desek. A cena mi připadala také přijatelná (dnes i legrační): 14,10 Kč.
No – nekupte to!
Knihu napsal Jan Rychlík a v roce 1958 vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění Praha. O sedm let později jsem tvář Louise Armstronga uviděl v pražské Lucerně „na živo“…

Vložil: Ondřej Suchý