Na Bělehrad! Na Alicante! A pak už jen teplo, slunce, úsměvy, Španělsko vítá písní otroků z Aidy. Seniorka jede na jih
11.10.2023
Foto: Lea Hniličková
Popisek: Letiště v Alicante je oproti Vídni balzám na duši.
Leu Hniličkovou jsme zanechali včera na vídeňském letišti v prekérní situaci, její „invalidní vozík“, elektrickou koloběžku jí odmítli naložit do letadla. A čas letěl, Lea má schůzku s realitní makléřkou, aby si poprvé prohlédla svůj nový domek ve španělském městečku Torrevieja. I dnes pokračujeme v nové sérii SENIORKA JEDE NA JIH. Připomeňme ještě jednou její motto: Nebojte se stáří, budete dělat pořád stejné pošetilosti, jen trochu pomaleji.
Beznaděj, která mě přepadla při představě, že ty tři dny nebudu mít koloběžku a nikam se nedostanu, mě krušila hodně. Náhle se objevila jediná v tu chvíli možná záchrana, kolečkové křeslo a mluvilo slovensky. Kluk, jmenoval se Vlasta a byl naprosto úžasný. Drandil se mnou značnou rychlostí po nekonečných prostorách vídeňského letiště, nejdříve k úschovně zavazadel, ta měla ale až od osmi, zkusil zabušit, ale fakt tam nikdo nebyl. Pak mě kalupem zavezl k jakémusi okénku, kde německy vysvětlil úřednímu šimlu, co se stalo, že tu musím tři dny zavazadlo nechat, zaplatila jsem 15€ a čas odletu letadla se nebezpečně přiblížil. „Stíháme to?" zeptala jsem se. „Nazdávam sa - áno". A vyrazili jsme.
Skoro celou cestu mezi prosklenými stěnami běžel, nějaký výtah nás vezl, už ani nevím, jestli nahoru nebo dolů, pak jsme zajeli do boxu s elektrickými vozítky, nasedli a vyrazili svižnějším tempem, rozrážeje pomalé cestující. Měla jsem chuť ze zoufalství a rezignace mávat holí a křičet „Na Bělehrad!"... Po chvilce jsem opět přesedla do křesla a po dalších desítkách metrů jsme dorazili vítězně ke gate 47, k chobotu, do letadla, kde stálo ještě dost lidí. Ty jsme předjeli a byla jsem předána servisu letadla. Poděkovala jsem Vlastovi a jsem mu doteď opravdu vděčná.
V letadle jsem se dopotácela ke svému sedadlu, zdálo se být u okna, tak jsem usedla, po chvilce přišli nějací dva mladí a začali se česky divit, jak že si to blbě koupili lístky, tak jsem se podívala pořádně na mapu letadla a zjistila... No jo, sedím jim na místě. A jak jsem byla tak uražená a ponížená, zoufalá z vidiny příštích dnů, tak jsem si řekla, že aspoň tu cestu si užiju. Prostě za všechna na letišti utrpěná příkoří jsem jim to „dala sežrat". Seděla jsem jako by nic, dělala, že nerozumím česky. Patrně z úcty k šedinám nic nepodnikli, ale já jsem se ve skutečnosti a v hloubi duše najednou hrozně styděla. A stydím se dosud. A tak, na dálku, se jim alespoň teď omlouvám. Chtěla jsem se jim omluvit už v Alicante, ale byli mladí a rychlí a nejdřív venku z letadla.
Připravila jsem se na další souboj s asistencí WCHR. Z balíku koloběžky jsem ještě ve Vídni stihla vyndat hůl, se kterou ale neumím příliš chodit. Teď jsem se o ní opřela a vykročila k východu. Ještě než jsem stihla cokoliv, chytila mě za ruku macatá tlapa kulatého jak meloun, veselého, usměvavého strejce, který mi říkal klid, pomalu, madam, klid, je čas... Vstoupila jsem rovnou ze dveří letadla na můstek a po něm do jakéhosi vyvýšeného autobusu, kde bylo plno kolečkových křesel a normálních sedaček. Ten veselý podsaditý melounek si stále do úsměvu něco potichu hvízdal, za chvilku jsem rozeznala, že je to Ennio Morricone, co si hvízdá, pak to proložil broukáním nějakého španělského popěvku a zakončil táhlým hvízdáním písně otroků z Aidy, a byli jsme u letištní haly.
Z vyvýšení autobusu nás sneslo zvedací zařízení, čert ví, jak se to jmenuje a na křesle mě odvezl do haly, kde už na mne čekala za skleněnými dveřmi paní. S úsměvem se zeptala, jak je, tak jsem zablekotala něco, že mám pocit, že jsem v jiném světě, zasmála se a odvezla mě rovnou k autobusu, ani jsem se s ní nestihla rozloučit - a byla pryč. Vídeň byla zapomenuta, teď byl jenom jeden problém, že bylo přede mnou odpoledne dost důležité jednání v bance a na notářství, ale cítila jsem se spíš na konečné balzamování.
Autobus přijel za chvíli, 7 €za hodinovou jízdu - cestu jsem moc nevnímala, jen to, že v Čechách skoro mrzlo a tady bylo nádherné, přesně příjemné teplo. Když jsme dorazili, dala jsem si na nádraží v kavárně kafe a minerálku a zavolala paní makléřce. Stručně jsem ji vysvětlila křivdy, zoufalství a finále cesty a přiznala, že mám dneska tedy dost. Zasmála se, řekla, že to chápe, v šest ráno že to je horor, že to nevadí, že to tedy všechno přesune a zvládneme to zítra. A abych chvilku počkala, že dorazí. Po pár minutách tam opravdu byla, dosrkla jsem kávu, naložila mě do auta a rovnou odvezla do hotelu s tím, že se uvidíme zítra v deset.
Byla taky usměvavá, žádný problém, nou stress, akorát ta šestá ranní byla pro ni děsivá informace. „To bych nemohla" řekla se smíchem. V té chvíli, kdy moji ruku uchopila tlapa toho usměvavého, kulatého strejdy, co si pískal Morriconeho a Aidu, se celá tehdejší studená, temná, nelaskavá, lhostejná, mračná střední Evropa propadla do zapomnění. Zůstala kdesi jako by za šedivou oponou a okolo mne bylo náhle teplo, slunce, úsměvy a nádherný, možná lehkomyslný, ale pro lidi stvořený svět. A v tu chvíli jsem intenzivně pocítila, že dělám skvělou věc.
Pokračování v pátek 13. 10.

Vložil: Lea Hniličková