Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

„Jsem lež, která vždycky říká pravdu.“ Velký Francouz, milenec Jeana Maraise Jean Cocteau zemřel před šedesáti lety. Glosa Iva Fencla

11.10.2023
„Jsem lež, která vždycky říká pravdu.“ Velký Francouz, milenec Jeana Maraise Jean Cocteau zemřel před šedesáti lety. Glosa Iva Fencla

Foto: Wikimedia Commons / Agence de presse Meurisse

Popisek: Jean Cocteau v roce 1923

„Po smrti Oscara Wilda to byl Cocteau, kdo opravdu vynikal v umění šokovat měšťáka. Střední vrstvy řádně pleskl přes nos, jakkoli to byl pozér,“ psal o všestranném Cocteauovi spisovatel James Michener.

Dodává: „Plánovitě, svým výstředním zjevem a okázalostí svých činů a své řeči, mistrovským uměním v čemkoli, co si zamanul, světu neustále připomínal, že jsou umělci jiní a že podstatná část jejich ceny pramení z toho, že se chovají, jak se jim právě zachce. Jean Cocteau okouzlil, pobavil, ale také vyděsil celé generace usedlých, a to pokaždé k potěše milovníků nespoutané zábavy. Sebejisté a pokrytecké státní demokracie potřebují právě takové lidi, jakými byli Cocteau a Wilde, potřebují ty lidi, aby jim šlapali na paty, a potřebují někoho, kdo vždycky připomene, že mají umělci česat politiky proti srsti.

Že zastávají často i nepopulární stanoviska a chovají se způsobem pro jiné nepřípustným, poněvadž disponují nepříjemně ostrým jazykem. Víte, a vždy jsem měl velice silné podezření, že takoví lidé pomáhají společnost očistit a udržet ji ve střehu, ba umějí společnost civilizovat.“

Jiný spisovatel (Truman Capote) pak charakterizoval téhož šarmantního Francouze následovně:

„Byl můj přítel - a krásný člověk. Taky neskonale velkorysý a velmi, velmi laskavý. Jen -možná - talentovaný v příliš mnoha směrech. Ano. Často o sobě říkal, že by se mnohem raději soustředil pouze na jednu jedinou věc, a například takový André Gide nebyl ani zdaleka tak nadaný, ani zdaleka.“ A v téže knize-rozhovoru, kterou do češtiny přeložila Alena Přibáňová, Truman Capote ještě dodává (str. 122): „Znal jsem ho velmi dobře. V době, kdy jsme se stýkali nejvíc, mi bylo teprve jedenadvacet a vypadal jsem ještě k tomu o dost mladší. Myslím, že na patnáct; takže když mě poprvé uviděl, on si myslel, a to nechci přehánět, že mi je čtrnáct. Bylo to… v roce 1947. Takže jemu už možná muselo táhnout na šedesát. A kdysi měl velmi blízkého přítele. Autora, který se jmenoval Raymond Radiguet (1903-1923). A Cocteau, víte, si myslel, že jsem Radiguetovi nápadně podobný.“

Zatímco Radiguet zemřel právě před sto lety - 12. prosince 1923, kdy mu taky prvně vyšel nesmírně úspěšný román Ďábel v těle (1923), Cocteau (*1889) odešel na věčnost 11. října 1963, což je letošního října šedesát let.

Byl to každopádně velmi zvláštní a řeklo by se „bohem políbený“ muž. Syn advokáta, který se v jeho devíti letech (1898) zastřelil. A když se Jeanovi (z dobře situované rodiny) nepodařilo ani na druhý a třetí pokus odmaturovat, odjel prostě do Paříže a zaobíral se psaním veršů. Svou první sbírku vydal v devatenácti (1908) a dalším impulsem se mu stalo setkání s ruským baletem Sergeje Ďagileva (1910).

Za první světové války jezdil se sanitkou, ale také již znal (od roku 1915) Picassa, Modiglianiho i Apollinaira. Své první libreto pro choreografa Ďagileva napsal roku 1917, a právě Picasso tu zapracoval na kostýmech. Co se zrovna dělo v Rusku, moc neřešili.

Cocteau se stal dramatikem a cíleně provokoval, tak například hrou Svatebčané na Eiffelce (1921). Roku 1924 následoval Modrý vlak - a to, že má každá provokace hranici, ozřejmilo až jeho - vypískané - drama Král Oidipus, jehož postavy komunikovaly prostřednictvím číslovek.

Ač měl Cocteau vztahy taky se ženami, stal se už začátkem let dvacátých prvním francouzským umělcem, který se otevřeně označil za gaye (podobně jako později Truman Capote). Guru surrealismu Breton vnímal tohoto solitéra jako „až moc rozpovšechněného“, což bylo pro umělecký úspěch nakonec kontraproduktivní.

Roku 1929 vydal Cocteau svůj zřejmě nejlepší román Hrozné děti, ale nedokázal zůstat ani u románů (Tomáš Lhář, Velký skok), ani neuměl zůstat básníkem, ani jen grafikem či malířem. Proteovsky se měnil, odbočoval a kličkoval, jako by nikdy nenacházel klid.

Roku 1930 uspělo jeho specifické drama Lidský hlas, které napsal pro jedinou herečku (ta stojí uprostřed jeviště), a ze hry vznikla opera. Ale Cocteau byl už zaujat filmem. A vedle všeho se roku 1933 dokonce pokusil napodobit hrdinu nejznámějšího Vernova románu a podniknout v jeho stopách cestu kolem světa.

Proslul, jak známo, intimním vztahem s hercem Jeanem Maraisem. Seznámili se roku 1937, kdy bylo Maraisovi čtyřiadvacet, a žili spolu - s výjimkou několika válečných měsíců - až do Cocteauovy smrti. Zprvu přímo na pařížském náměstí Madelaine.

I když spolu bydleli, básník psal herci dopisy, které mu - někdy - podstrkával pode dveřmi. Roku 1987 Marais ta psaní pak shromáždil a vydal pod titulem Adresát Jean Marais; český výbor z knihy pořídil roku 1994 Petr Skarlant.

Není sporu, že Cocteau zde Maraisovi často až příliš lichotí, ale taky mu, to je očividné, dodává sebevědomí. Dne 24. 6. 1960 například píše: „Předrahý Jeannote. Říkával jsem pravdu, když jsem tvrdil, že tu máme hodně talentů a zvučných jmen - a nikoho, kdo by byl schopen zahrát velkou roli. Po smrti Gérarda Philipa jsi zůstal jen ty.“

Pro svého inspirátora napsal Cocteau především filmy Věčný návrat (1943) a Kráska a zvíře (1946), který také režíroval a kde rovněž hrál. Následovaly kritikou ještě ceněnější snímky Orfeus (1950) a Orfeova závěť (1960), kde opět s Jeanem Maraisem oba i hráli. Jean Cocteau přenáší starověkého Orfea do současnosti a Eurydiku předvádí jako jeho choť. Hádají se. Jsou jako každý jiný pár. Marně prahnou po ideálu a svou smrtí (je zavražděna) pak Eurydika prostupuje zrcadlem, takřka jako Alenka. Její muž se ji pokusí oživit s pomocí anděla strážného, který bdí nad jejich domácností, a dostává ji výměnou za zvláštní rukavice smrti.

Ale Eurydika posléze přesto umírá - po dalším malicherném konfliktu - a smrt zosobněná krásnou ženou, které asistují chirurgové, přestřihne nit jejího života definitivně. Orfeus páchá sebevraždu, aby ji mohl do zásvětí následovat, a zjistí, že tam je opět pokoj, kde dosud žili. Tato magická hra i následný film jsou fakticky avantgardní mýty a „čisté divadlo“. Vše zde působí až surreálně, ale autor sám zcela odmítal diktát automatismu a neuznával ani úlohu podvědomí. Daleko víc byl Cocteau hravý dadaista, fantasta a fantastik.

 

Jean Marais vítá na letišti Jeana Cocteaua (1954):

Roku 1975 vydal Jean Marais vzpomínky, ve kterých mluví o Cocteauovi takřka jen dobře. Skutečně je obtížné najít pasáž, kde by ho kritizoval, a píše: „Často se říkalo, že Cocteau byl lakomý. A že nikdy neplatil účet, když byl v restauraci s přáteli; ale bylo tomu tak proto, že na to prostě ani nepomyslel. Mluvil, mluvil - a vždy se našel někdo, kdo účet zaplatil. Jean si toho většinou všiml většinou až po chvíli.“

Cocteauovým heslem bylo „jsem lež, která vždycky říká pravdu“ a roku 1955 získal i navzdory tomu (nebo snad proto?) křeslo Francouzské akademie. Za léta se hovořilo o jeho „čiré“ inteligenci, vtipu, představivosti, o talentu vyprávět a schopnostech kombinačních. A dokonce došlo na jistý jeho machiavelismus. Ale jeho milenec Marais už po Cocteauově smrti zdůraznil, nakolik se básník nechával vést srdcem. „Které nesnášelo nenávist, které nenávidělo sváry a umělo zapomínat na rány, jež lidé zasadili.“

 

QRcode

Vložil: Ivo Fencl