Ta koloběžka není invalidní vozík, dámo! Horor na vídeňském letišti. Seniorka jede na jih
10.10.2023
Foto: Lea Hniličková
Popisek: Vídeňské letiště je místem děje dnešní kapitoly.
Pokračujeme v nové sérii SENIORKA JEDE NA JIH. V první části se Lea Hniličková napřed odhodlává, posléze začíná realizovat svůj sen přestěhovat se ze středočeské Radimi na jih do tepla, do španělského městečka Torrevieja, přičemž španělsky neumí ani pozdravit a anglicky jen mírně. Prostě dobrodružka. Jejíž urputnost a statečnost doslova bere dech – více v dnešní kapitole… Připomeňme znovu její motto: Nebojte se stáří, budete dělat pořád stejné pošetilosti, jen trochu pomaleji.
Takže - když už mám předplacený dům snů, bylo by dobré ho taky uvidět na vlastní oči. Také paní makléřka se ptala, kdy že přijedu. Pro zdravého, mladého člověka je to jako nic. Najde na netu co nejlevnější letenku, objedná, odletí a je to. Jenomže chromá bába, co se pohybuje po okolí jenom díky elektrické koloběžce a jinak nic moc neuchodí, má hned o čem přemýšlet. Z Prahy v tu dobu ještě nebylo možno. Protože doma kočka, zvyklá přežít týden o samotě, suchém krmení a vodě - týden, ale ne víc. Z Prahy to tedy nepůjde, všechny lety jsou s mezipřistáním, dlouhým čekáním na přípoj a taky drahé.
Zbývá tedy levnější Ryanair z Vídně. Jenomže jak se tam dostat na čtvrtou ranní a ještě s koloběžkou... Vymyslela jsem: Koupím futrál na koloběžku do letadla a na čtvrtou ranní se do Vídně dostanu od spolužačky z Brna. OK. Futrál dorazil včas, kamarádka souhlasila, dlouho jsme se neviděly, takže žádné, byť lehké vyspání nehrozilo a v jednu ráno už jsem mrzla na děsuplném autobusovém nádraží Brno. Bylo na nule a fučel vítr, krápalo nebo co to padalo. Vyrazila jsem zbytečně brzo. V busu potom bylo ale příjemné ospalé teplo, tak to šlo. Kolem třetí ranní, svěží jak kapr leklý, jsem vyvrávorala z Flixbusu.
Na letišti spalo na podlaze uloženo něco cestujících, co také čekali. Po nějaké době jsem se začala pídit po Asistenci WCHR, to jest po kolečkovém křesle, které jsem měla objednané. Poslali mě strážní služebníci na informace - tam nikdo. Jakýsi automat mi dovolil párkrát cinknout - nic se nestalo. Nějaká dáma na displeji stále cosi předváděla a vysvětlovala, ale moje IQ, schopnost chápat a jazykové vybavení ve čtyři ráno - nic z toho nebylo funkční... A jelikož jsem měla pocit, že už je čas vyrazit k odbavení zavazadla - koloběžky, ze zoufalství jsem vyrazila pěšky. Po chvíli mě samozřejmě opustila záda i kolena, poprosila jsem nějakého zřízence o „wheel chair" - podíval se na mě jako na odpadek a šel dál.
Nebudu dlouze popisovat utrpení cesty nekonečnými chodbami. Spěchajícím lidem s kufry jsem byla taky celkem lhostejná. Skončila jsem s tou poutí až na kraji haly check inu zavazadel, ohnutá o zábradlí, když už jsem opravdu nemohla jít a skoro brečela. Teprve tehdy si nějaký letištní kravaťák všiml, že tu kdosi prosí o pomoc, otázal se, co chci, jestli si přeju odbavit zavazadlo a chopil se koloběžky a táhl ji k patřičnému okénku. Já jsem ale pořád prosila o kolečkové křeslo. U okénka převzali zavazadlo, opatřili štítkem a slečna se zeptala, co v tom je - futrál samozřejmě nevypadal jako běžný kufr. „Koloběžka", řekla jsem. „Bez ní nemůžu chodit. Proto tady takhle lezu. Prosím vás - mám objednané kolečkové křeslo, ale nikdo tam nebyl. Prosím kolečkové křeslo, nemůžu stát!" už jsem zase skoro brečela. „Elektrická?" zeptala se věcně slečna. „Jo, elektrická, bez ní, jak vidíte, nechodím. Prosím kolečkové křeslo, mám ho objednané. Asistence WCHR." „A můžete vyndat baterii?" otázala se slečna. „To nejde, je tam integrovaná, nejde vyndat! Prosím to křeslo!"
Nějaký letištní jedinec začal kamsi telefonovat a výsledek byl ten, že z futrálu utrhli ten štítek a koloběžku mi vrátili s tím, že prostě nesmí letět. Naprosto jsem nechápala. „Není to invalidní vozík," vysvětlili mi. „Ale pro mne je to invalidní vozík, vždyť vidíte, já bez ní fakt nemůžu chodit!" Fronta cestujících zírala na ten zajímavý výjev, kde se zoufalá šedovlasá bába s vybalenou koloběžkou už málem pokládala na zem, ta bolest zad a kolen byla hrozná. Najednou chlapík, co telefonoval, zasunul koloběžku do futrálu, unášel ji rychle někam a pokynul mi, abych šla za ním. Kousek naděje? Pajdala jsem za ním snaživě, pomalu a hrozně, skoro s brekem, cítila jsem se hluboce ponížená, zoufalá, naštvaná a na dně, ale s náhlou nadějí. Ta zhasla v momentě, kdy opřel koloběžku o sedadlo a řekl mi, ať tam počkám, a ještě mě ujistil že ta věc prostě nepoletí. Nesmí. Vsedě v zoufalství jsem věděla jediné, že musím odletět, třeba bez koloběžky, protože mám odpoledne sraz s paní makléřkou a čas se nachyloval. Seděla jsem, ohnutá na kolena, s beznadějí, vsedě téměř bez bolesti, ale s vidinou, že se sama z týhle židle už nikam nedostanu.
Pokračování ve středu 11. 10.

Vložil: Lea Hniličková