Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pan Werich. Znal se s Williamem Saroyanem, obdivoval Armény, a proto by byl dnes určitě slyšet jeho hlas. Album Ondřeje Suchého

04.10.2023
Pan Werich. Znal se s Williamem Saroyanem, obdivoval Armény, a proto by byl dnes určitě slyšet jeho hlas. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Oči Jana Wericha. Kolik toho za život viděly! Sbíral jimi zážitky, poznatky, záhady, byly zvídavé, vnímal jimi svět jako málokdo.

Někoho překvapím, někoho ne, někdo to ví, někdo ne: Arménie je moje srdeční záležitost. A proto musím tlumočit dnešní naléhavou prosbu mých arménských přátel: „Drazí přátelé! Nenechávejte lidi bezmocné a beznadějné, stůjte jim po boku, pomozte jim dostat se z této situace, protože nyní nikdo z nás zaručeně nepřežije bez takových katastrof. Pomáhejte lidem!“

Byl chladný podzim roku 1979, kdy jsem se vrátil z první návštěvy u svého kamaráda v Arménii. V té době jsem se už rok těšil zvláštní přízni Jana Wericha, a tak jsem mu z Jerevanu poslal pohlednici s portrétem tehdejšího arménského Katolikose, na které jsem - vedle pozdravu - ohlašoval i svoji brzkou návštěvu. Den a hodinu jsme si upřesnili telefonicky v Praze, a 27. listopadu, přesně v půl páté odpoledne, jsem zazvonil u Werichů. Pan Werich mi přišel naproti ke schodům. Úsměv od ucha k uchu, na sobě měl tvídové sako, ruce v kapsách u kalhot, a bylo znát, že mám štěstí setkat se s ním v jedné z nemnoha chvil, kdy jej zrovna netrápí jeho jinak zoufalý zdravotní stav.

„Ukažte to sem,“ pravil, sotva jsme se pozdravili, a vzal si ode mne igelitovou tašku, ve které jsem mu přinesl tři granátová jablka (v té době u nás nevídaná) a sklenici muraby (jakéhosi arménského „džemu" z růží).

V jedné ruce tašku, zadíval se ke stropu, přimhouřil oči a hmatem ruky druhé zjišťoval odspoda její obsah: „Tak to můžou být jedině... granátová jablka... a to druhý... nevím.“

„To je taková marmeláda...“

„...z okvětních lístků růží, že jo?“ skočil mi do řeči.

„Jak jste to uhodl?“ užasl jsem.

Potěšeně se nad mým údivem usmál a prohodil: „No - tak. Co jinýho, prosím vás, můžete vézt z Arménie? V Arménii, tam jsou výborný lidi. A serou na Rusy. Nestůjte ve dveřích a pojďte dál!“

Šli jsme si sednout do pokoje a paní Werichová zatím přinesla malý glóbus: „Musíte nám ukázat, kde ten Jerevan vlastně je...“

Zatímco jsem hledal na glóbu paní Werichové Arménii a Jerevan, uvelebil se Jan Werich v křesle a rozpovídal se:

„Víte, já mám ty Armény moc rád. Vážím si jich za to, co všechno v minulosti museli vytrpět, třeba v tom roce 1915 - pane, to byly hrůzy! Kolik statisíců jich tehdy bylo vyvražděnejch!“

 

Úvaha spisovatele Williama Saroyana: „Když se lidské zástupy zabíjejí ve válkách, upadám do žalosti, hraničící se šílenstvím. Hněvem jsem bezmocný. Jediná moje zbraň je řeč, a přestože vím, že je to zbraň mocnější než strojní pušky, zoufám nad tím, neboť nemohu jediným pohybem odstranit náklonnost k ničení, kterou propagandisté probouzejí v lidech.“

Jan Werich mluvil o historii té země jako z učebnice. „Je to moc smutný, že dvě třetiny toho národa žijou roztroušený po světě. Ale na druhý straně těm, co zůstali, těm ti venku dávají něco ohromnýho: sebedůvěru, sebevědomí, hrdost! Takovej Aznavour, Saroyan… Mimochodem se Saroyanem jsem se poznal v Americe za zvláštních okolností - ve vlaku. To byla úžasná náhoda! Seděli jsme proti sobě v jednom kupé a začali se spolu bavit. Vyprávěl mi, jak se právě chystá založit časopis pro Armény usídlené v Americe. Cesta byla dlouhá, a tak jsem se toho hodně dověděl… A tak tedy třeba zrovna ten Saroyan. A pak další báječní lidé, ti byli pro ten národ ohromným dopingem! Něco znamenají a jsou to - Arméni! Za to my jsme...,“ mávl rukou. „Všechny geniální lidi si pochováváme sami! No, co se kde dočtete o takových lidech, jako byli Purkyně, Komenský, Petr Parléř? Všude ve světě je uctívají víc než my u nás! Nebo máme takový velikány, skladatele Dvořáka a Smetanu, a ten blb, pan profesor Nejedlý, co do toho vnesl za bordel!“

Pan Werich se rozčilil tak, až se rozkašlal.

„Jeníku, nelaj, píše mi Voskovec...,“ dodal poté, co kašel zmírnil. A hned na to si zapálil novou cigaretu…

 

Vzpomínám: Byl jsem v Jerevanu dvakrát za život a zažil jsem tam nádherné chvíle. K válce s Ázerbájdžánem se v té době neschylovalo. Rád bych vám občas vyprávěl, co jsem tam zažil ve chvílích klidu a pohody, ba i o humoru. Setkal jsem se tam s malíři, básníky, spisovateli, herci. I s kreslíři humoru. Humoru zvláštního. Než jsem odlétal domů, přinesl mi výtvarník Levon Abrahamjan tuto kresbu. Mlčky mi ji podal a pak popřál šťastnou cestu do Prahy.

Na atmosféru onoho listopadového večera u Werichů, který se protáhl na pár hodin, dnes právě v těchto pro Arménii tak tragických dnech intenzivně myslím. Vybavují se mi tváře úžasných lidí, které nikdy nezapomenu a bohužel už také neuvidím. Myslím na geniálního klauna a mima Leonida Jengibarova (správně Jengibarjana), na bohemistu a dramaturga Hovhannese Harutjunjana, na svou platonickou lásku Elu Stepanjan, či slavného filmového a divadelního herce Mhera Frunze Mkrtčjana (kterého jsme vídali i v našich kinech, ale jeho jméno jsme si nikdy nezapamatovali).

Největší tajemství a pár překvapení si pro vás teprve chystám. Někdy příště. Brzy.  

 

Tuhle pohlednici jsem si tenkrát koupil i pro sebe. Jednu jsem ještě z Jerevanu poslal panu Werichovi a druhou jsem si uložil jako suvenýr. Měl jsem totiž tenkrát štěstí, že jsem hlavního biskupa a duchovního vůdce Arménské apoštolské církve měl možnost v Ečmiadzimu potkat. „Víš, koho jsme právě minuli, Ondřejku?“ šťouchl do mě Hovik. „Katolikose! Duchovního otce všech Arménů!“

 

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý