Pan Werich. Znal se s Williamem Saroyanem, obdivoval Armény, a proto by byl dnes určitě slyšet jeho hlas. Album Ondřeje Suchého
04.10.2023
Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Oči Jana Wericha. Kolik toho za život viděly! Sbíral jimi zážitky, poznatky, záhady, byly zvídavé, vnímal jimi svět jako málokdo.
Někoho překvapím, někoho ne, někdo to ví, někdo ne: Arménie je moje srdeční záležitost. A proto musím tlumočit dnešní naléhavou prosbu mých arménských přátel: „Drazí přátelé! Nenechávejte lidi bezmocné a beznadějné, stůjte jim po boku, pomozte jim dostat se z této situace, protože nyní nikdo z nás zaručeně nepřežije bez takových katastrof. Pomáhejte lidem!“
Byl chladný podzim roku 1979, kdy jsem se vrátil z první návštěvy u svého kamaráda v Arménii. V té době jsem se už rok těšil zvláštní přízni Jana Wericha, a tak jsem mu z Jerevanu poslal pohlednici s portrétem tehdejšího arménského Katolikose, na které jsem - vedle pozdravu - ohlašoval i svoji brzkou návštěvu. Den a hodinu jsme si upřesnili telefonicky v Praze, a 27. listopadu, přesně v půl páté odpoledne, jsem zazvonil u Werichů. Pan Werich mi přišel naproti ke schodům. Úsměv od ucha k uchu, na sobě měl tvídové sako, ruce v kapsách u kalhot, a bylo znát, že mám štěstí setkat se s ním v jedné z nemnoha chvil, kdy jej zrovna netrápí jeho jinak zoufalý zdravotní stav.
„Ukažte to sem,“ pravil, sotva jsme se pozdravili, a vzal si ode mne igelitovou tašku, ve které jsem mu přinesl tři granátová jablka (v té době u nás nevídaná) a sklenici muraby (jakéhosi arménského „džemu" z růží).
V jedné ruce tašku, zadíval se ke stropu, přimhouřil oči a hmatem ruky druhé zjišťoval odspoda její obsah: „Tak to můžou být jedině... granátová jablka... a to druhý... nevím.“
„To je taková marmeláda...“
„...z okvětních lístků růží, že jo?“ skočil mi do řeči.
„Jak jste to uhodl?“ užasl jsem.
Potěšeně se nad mým údivem usmál a prohodil: „No - tak. Co jinýho, prosím vás, můžete vézt z Arménie? V Arménii, tam jsou výborný lidi. A serou na Rusy. Nestůjte ve dveřích a pojďte dál!“
Šli jsme si sednout do pokoje a paní Werichová zatím přinesla malý glóbus: „Musíte nám ukázat, kde ten Jerevan vlastně je...“
Zatímco jsem hledal na glóbu paní Werichové Arménii a Jerevan, uvelebil se Jan Werich v křesle a rozpovídal se:
„Víte, já mám ty Armény moc rád. Vážím si jich za to, co všechno v minulosti museli vytrpět, třeba v tom roce 1915 - pane, to byly hrůzy! Kolik statisíců jich tehdy bylo vyvražděnejch!“

Úvaha spisovatele Williama Saroyana: „Když se lidské zástupy zabíjejí ve válkách, upadám do žalosti, hraničící se šílenstvím. Hněvem jsem bezmocný. Jediná moje zbraň je řeč, a přestože vím, že je to zbraň mocnější než strojní pušky, zoufám nad tím, neboť nemohu jediným pohybem odstranit náklonnost k ničení, kterou propagandisté probouzejí v lidech.“
Jan Werich mluvil o historii té země jako z učebnice. „Je to moc smutný, že dvě třetiny toho národa žijou roztroušený po světě. Ale na druhý straně těm, co zůstali, těm ti venku dávají něco ohromnýho: sebedůvěru, sebevědomí, hrdost! Takovej Aznavour, Saroyan… Mimochodem se Saroyanem jsem se poznal v Americe za zvláštních okolností - ve vlaku. To byla úžasná náhoda! Seděli jsme proti sobě v jednom kupé a začali se spolu bavit. Vyprávěl mi, jak se právě chystá založit časopis pro Armény usídlené v Americe. Cesta byla dlouhá, a tak jsem se toho hodně dověděl… A tak tedy třeba zrovna ten Saroyan. A pak další báječní lidé, ti byli pro ten národ ohromným dopingem! Něco znamenají a jsou to - Arméni! Za to my jsme...,“ mávl rukou. „Všechny geniální lidi si pochováváme sami! No, co se kde dočtete o takových lidech, jako byli Purkyně, Komenský, Petr Parléř? Všude ve světě je uctívají víc než my u nás! Nebo máme takový velikány, skladatele Dvořáka a Smetanu, a ten blb, pan profesor Nejedlý, co do toho vnesl za bordel!“
Pan Werich se rozčilil tak, až se rozkašlal.
„Jeníku, nelaj, píše mi Voskovec...,“ dodal poté, co kašel zmírnil. A hned na to si zapálil novou cigaretu…

Vzpomínám: Byl jsem v Jerevanu dvakrát za život a zažil jsem tam nádherné chvíle. K válce s Ázerbájdžánem se v té době neschylovalo. Rád bych vám občas vyprávěl, co jsem tam zažil ve chvílích klidu a pohody, ba i o humoru. Setkal jsem se tam s malíři, básníky, spisovateli, herci. I s kreslíři humoru. Humoru zvláštního. Než jsem odlétal domů, přinesl mi výtvarník Levon Abrahamjan tuto kresbu. Mlčky mi ji podal a pak popřál šťastnou cestu do Prahy.
Na atmosféru onoho listopadového večera u Werichů, který se protáhl na pár hodin, dnes právě v těchto pro Arménii tak tragických dnech intenzivně myslím. Vybavují se mi tváře úžasných lidí, které nikdy nezapomenu a bohužel už také neuvidím. Myslím na geniálního klauna a mima Leonida Jengibarova (správně Jengibarjana), na bohemistu a dramaturga Hovhannese Harutjunjana, na svou platonickou lásku Elu Stepanjan, či slavného filmového a divadelního herce Mhera Frunze Mkrtčjana (kterého jsme vídali i v našich kinech, ale jeho jméno jsme si nikdy nezapamatovali).
Největší tajemství a pár překvapení si pro vás teprve chystám. Někdy příště. Brzy.
Tuhle pohlednici jsem si tenkrát koupil i pro sebe. Jednu jsem ještě z Jerevanu poslal panu Werichovi a druhou jsem si uložil jako suvenýr. Měl jsem totiž tenkrát štěstí, že jsem hlavního biskupa a duchovního vůdce Arménské apoštolské církve měl možnost v Ečmiadzimu potkat. „Víš, koho jsme právě minuli, Ondřejku?“ šťouchl do mě Hovik. „Katolikose! Duchovního otce všech Arménů!“

Vložil: Ondřej Suchý