Miroslavové, aneb Nebyl Harníček jako Horníček. Album Ondřeje Suchého
12.09.2023
Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Fotografii, na níž vidíme u režijního pultu sedět Jana Wericha, mi daroval muž, který na prknech tehdejšího Divadla satiry nikdy nestál, a přesto byl pro chod tohoto divadla nepostradatelný.
V roce 1999 jsem přislíbil napsat do sborníku k 70. výročí divadla v Paláci U Nováků pod názvem „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní…“ kapitolu o nepříliš šťastném údobí v historii tohoto divadla. Během nedlouhé doby své existence se dočkalo od srpna 1948 do srpna 1957 šesti změn názvu: Z Divadla Filmového studia se v roce 1949 stalo Divadlo Státního filmu, v roce 1951 Pražská estráda, v roce 1954 Divadlo estrády a satiry, v roce 1955, s příchodem nového šéfa Jana Wericha, nejprve už jen Divadlo satiry, z něhož se pak Werichovi podařilo v roce 1957 prosadit název, který mu navrhli Miroslav Horníček a malíř Jiří Trnka, a který platí dodnes, Divadlo ABC.
Ve výše zmíněných letech jsem byl ještě dítě školou povinné, tak jsem vycházel z dobových materiálů (publikací a divadelních programů) a ze vzpomínek těch, kteří se ve středu poválečných rychlých dějin divadla U Nováků ocitli osobně, ať už jako herci, anebo zaměstnanci. Díky jim jsem se dověděl třeba i takové detaily, že tu ještě před rokem 1948 byla motorem poháněná bezpečnostní železná opona na ocelových lanech, v podlaze jeviště tři propadla a vozíková skládací točna.
„Bezpečnostní železná opona ani vozíková točna tam nebyly a ze tří propadel si vzpomínám pouze na jedno, které se ovšem nikdy nepoužívalo,“ řekl mi tehdy ten, kterého jsem dobře znal z pražského Domu dětské knihy Albatros a který byl pro mne při psaní této kapitoly velmi užitečný. Jmenoval se Miroslav HARNÍČEK a později, vedle Miroslava HORNÍČKA, prožil v divadle i celou werichovskou éru! Pracoval zde ve funkci administrativního a provozního tajemníka, a tak nebylo divu, že si pamatoval ze zákulisí a provozu víc než kdokoliv z tehdejších řadových členů neustále se proměňujícího souboru.
Miroslav Harníček (vlevo) ve společnosti svých kolegů v nakladatelství Albatros
Od prosince 1952 se v Pražské estrádě konečně dostavil první úspěch. Toho dne se totiž konala premiéra „výpravně estrádní komedie s artisty“ od Vratislava Blažka, Pan Barnum přijímá. Miroslav Harníček vzpomíná: „Seděl jsem v jedné kanceláři Československých cirkusů, varieté a lunaparků a obsazoval různé artisty, zpěváky a vím já koho ještě do různých podniků v republice. S mnoha z nich jsem měl dokonce i vztahy přátelské, protože, vážně, byli to milionoví lidi. I stalo se, že 1. září 1952 mě k sobě zavolal pan František Spurný, osobnost stojící v čele našeho podniku, můj hlavní šéf, a prý jako co dělám večer, já že nic, že zpravidla večeřím, a on na to, abych koukal být v sedm hodin před divadlem. Nic jsem nevěděl, přišel jsem tam, a co vidím - stáli tam pan Spurný a ředitel soudruh Vlček a že prý se jde dolů do divadla. V kanceláři tam ouřadovali pan Králíček a paní Welclová jako sekretářka, a ti jako to divadlo vedli. Oba jsem znal, například pan Králíček vystupoval také jako kouzelník pod uměleckým jménem Janin, a proto pro mě nastala prekérní situace, když jsem uslyšel, že jsou pan Králíček s paní Welclovou s okamžitou platností odvoláni a na jejich místo že nastupuje zde doličný pan Harníček. Koukal jsem asi dost blbě, protože mi bylo trapně, nicméně jsem dostal klíčky od kanceláře a od stolu a začal jsem dělat tajemníka divadla. V té době tu byl ještě vedoucím jistý soudruh Rak, který však byl už asi tři roky nemocný, takže já byl najednou pánem nad vším. Koukal jsem. Zanedlouho se tu konala premiéra estrádní podívané Pan Barnum přijímá, kterou režíroval Oldřich Lipský a byla to v té době ohromná šou; spousta artistů, spousta zvěře, spousta všeho, začínal trošku dělat forbíny Vladimír Dvořák s Josefem Hlinomazem. O nic nešlo - než že se panu řediteli, o kterém se říkalo, že prodal Američanovi Karlštejn, ukazují artistická čísla. Ale bylo fakt na co koukat. Pan Lipský to, co nikdy neuměl, jako by zničehožnic uměl. Kromě různých artistů (jako bylo například duo Kaiser - táta a syn) a kromě skupiny Kučerovci, známé tehdy hlavně z rozhlasu, byl tu jako hlavní číslo po přestávce živý lev Caesar. Musím říct, že vedle inspicienta zpravidla sedával požárník. Požárníci se tu střídali podle služeb, občas tu ale sedával jeden, který tomu lvovi dost ošklivě nadával. Ten lev, hodnej chlapík, si to ovšem pamatoval, a tak kdykoliv šel právě onen požárník kolem něj, zvedl zadní nožku a - promiňte - toho hasiče pochcal. Jen toho jednoho jediného!
Chudák Caesar bydlel vedle jeviště v takovém kamrlíku, kde jedl, vyprazdňoval se a měl se kdovíjak. Za to se platilo jednomu člověku denně 25 korun jako „za úklid“. Kolik se tam za celou dobu vystřídalo artistů už nevím, zato si však pamatuji, jakou jsme měli parádní reklamu: Asi v sedm hodin večer vyjel z ulice V Jámě kočár s kočím tažený dvěma koňmi, vzadu seděl jako pan Barnum statista pan Liška, jel přes celý Václavák a zpět do Jámy a dělal, že zve lidi do divadla. Myslím, že to působilo.“
Miroslav Harníček poté, co divadlo převzal Jan Werich, svého „pana šéfa“ miloval. A nutno dodat, že panu Werichovi byl tento Harníček stejně tak milý, jako herecký partner Horníček. Byla s ním totiž také sranda.
Jan Werich ještě po létech posílal novoroční přání Miroslavu Harníčkovi a jeho ženě Margitě, kterou znal a na kterou já rovněž vzpomínám (byla totiž také později zaměstnána v Albatrosu).
Margit Harníčková byla divadelní a filmová herečka. Po roce 1945 působila v Oblastním divadle J. K. Tyla v Kutné Hoře a poslední angažmá měla ve Vesnickém divadle, v letech 1948-1952 (kde se mimo jiné poznala i s herečkou Zitou Kabátovou). K filmovým rolím se dostala až koncem padesátých let. Ve filmech vytvořila vesměs jen drobné postavy obyčejných žen. Z její filmografie uvádím: sousedka (Útěk ze stínu, 1958), žena v umývárně (Kruh, 1959), Ramasová (První parta, 1959), Tancošová (Zelené obzory, 1962), žena v čekárně (Život bez kytary, 1962), prodavačka (Neschovávejte se, když prší, 1962) a hysterka (Směšný pán, 1969), Slavíčková (Petrolejové lampy, 1971), jeptiška Anunciata (Všichni proti všem, 1977). V roce 2008 jí Nadace Život umělce udělila cenu Senior Prix.
Ve filmu režiséra Juraje Herze Petrolejové lampy
Jsem rád, že jsem vám tentokrát mohl připomenout dvě zajímavá a neúprosně v plynoucím čase dnes už zapomenutá jména manželů Harníčkových. Jejich harmonický vztah byl ukončen smutným, ale nezvyklým koncem. Margit Harníčková zemřela ve Vinohradské nemocnici, 26.dubna 2011, v den svých 88. narozenin a o měsíc starší manžel Miroslav zemřel rovněž v nemocnici o tři dny později, aniž by se o její smrti dověděl.
„Milý Harníčku, jak to, že se z Vás stal Albatros? Mějte se fajn, pokud to tady je možný. Váš J. Werich,“ tak se se svým druhým Miroslavem z někdejšího ABC rozloučil v novoročním pozdravu někdejší šéf.
Vložil: Ondřej Suchý