U pana Wericha a patálie s jedním neslušným slovem. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřeje Suchého (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Úžasný vypravěč, autor mnoha divadelních her, písňových textů, fejetonů, povídek, pohádek, anekdot a bajek – Jan Werich. Nenahraditelná osobnost!

Když jsem si před časem nechal zvětšit kontaktní fotku formátu 6x6, která pochází z pozůstalosti fotografa Svatopluka Sovy, a pozorně jsem si ji prohlédl, napadlo mne podle pletiva v pozadí a pocákaného Werichova obličeje, že jsem možná objevil (anebo taky ne) dokument, který má souvislost s jednou historkou herečky Hany Vítové. Ta mi svého času vyprávěla, co kdysi zažila v době, kdy byla členkou Osvobozeného divadla.

„Kdykoliv jsme jeli s Osvobozeným divadlem někam na zájezd, tak se samozřejmě přes den nezkoušelo. Obyčejně se soubor rozběhl po pamětihodnostech města. Říkalo se někdy v letech 1932 až 1933, že v Liberci je lepší zoologická zahrada než ta v Praze, a tak jsme se tam při jednom zájezdu šli podívat. Při prohlídce zahrady jsme přišli až ke kleci Iva. Byl to starý, apatický lev, kterému jsme evidentně vůbec nevadili. Werichovi to ovšem nedalo, stoupl si přímo před něj a povídá: „To je ale blbej lev! Ať nám něco ukáže!" Pak našel na zemi klacíček a začal lva pošťuchovat. Lev otevřel jedno oko, otevřel druhé oko, podíval se na Jana, vstal, párkrát přešlápl, a pak zvedl nohu a pokropil Wericha od hlavy až k patě gejzírem nepříjemně páchnoucí tekutiny. Werich měl na sobě zrovna nový převlečník, který ovšem už žádná čistírna nevyčistila. Jeho žena Zdena málem zešílela. Já téhle historce říkám Pomsta krále pouště.

A poučení? Máte-li nový převlečník, nedrážděte Ivy!“

A tohle je ta fotografie, která mi připadla k vyprávění Hany Vítové příhodná

Jestli má potřísněný Werichův portrét souvislost s návštěvou členů Osvobozeného v liberecké Zoo, těžko říci. Troufám si však tvrdit, že existuje něco, co by se dalo pojmenovat jako „Pomsta krále Wericha všem lvům“. Je to krátká bajka, kterou napsal na sklonku života a která se jmenuje Lev a notes. V ní to i tomu libereckému Ivu spočítal, panečku!

Když jsem si (coby redaktor Kvítka, stránky humoru v sobotním Svobodném slově) pro bajku, nazvanou Lev a notes, k panu Werichovi přišel, upozornil mě: „Je tam jedno sprostý slovo, který tam být musí. Kdyby ho v redakci chtěl někdo nahradit jiným, tak řekněte, že nechci, aby ta povídka vyšla.“ Slíbil jsem a odnesl ji do Svobodného slova, kde jsem přání Jana Wericha tlumočil tehdejšímu šéfredaktorovi. Ten si povídku vzal a odešel s ní do své pracovny. Za půl hodiny se vrátil a povídá: „Ještě štěstí, že je tam to sprosté slovo, protože tak vám můžu říct, že to u nás nejde uveřejnit právě kvůli němu. Ale bajka je to krásná.“ Psal se rok 1979.

Dopis, po jehož obdržení jsem si čas od času chodil na Kampu pro nějakou novou bajku

Lev a notes tedy v Kvítku nevyšel. Bylo mi to líto, a tak jsem byl rád, když se povídky nakonec ujal kamarád, který zrovna připravoval Magazín Dikobrazu. V Dikobrazu leccos prošlo, byl to přece jenom časopis, spadající přímo pod ÚV KSČ, a šéfredaktor Jindřich Bešta byl skvělý obhájce. Kolikrát byl za dobu svého šéfování Dikobrazu u vrchnosti na koberečku, nejčastěji kvůli poťouchlostem kreslířů vtipů, ale pokaždé se mu podařilo věc obhájit. Ostatně jeden z takových vtipů mi připomněl sám pan Werich, když jsem se ho zeptal, kdy se naposledy zasmál a čemu. Odpověděl: „Vzácně v Dikobraze. Na první stránce leží voják a mluví do vysílačky: ‚Tady bažant, tady bažant. Chci říct orel.‘ Snad si v Dikobrazu neuvědomili, jak hluboký smysl má tento smutný vtip.“

V Magazínu Dikobrazu tedy bajka nakonec vyšla a Janu Werichovi, který tou dobou ležel v nemocnici, udělalo radost, že vyšla tak, jak ji on napsal. I s tím neslušným slovem v závěru.

O co v ní šlo? Přečtěte si sami.

Jedna ze „lvích“ novoročenek Jana Wericha, které mu v sedmdesátých letech vytvářel jeho přítel, malíř a grafik Ota Janeček

Lev a notes

Lev si dneska přivstal. Že se sám přesvědčí, co se děje v jeho království. A jak tak majestátně kráčí, vidí zajíce, který si kutálí hlávku zelí.

„Hej!“ - „Já?“ - „Co to máš?“ - „Zelí. Já to rád a děti taky." - „ Tak nic.“ Lev vytáhne notes z hřívy, tužku, listuje: „Zejtra v půl osmý ráno v mý kanceláři i s tím zelím.“ - „Pro pět ran, proč?" – „To se dozvíš.“ A kráčel majestátně dál. Mocní vládci rádi kráčí majestátně.

A potká lišku. Nese si bažanta, slepici.

„Zastav, liško! Co to neseš?“ - „Nu-nu, pro děti. Do doupěte.“ - „Tak nic,“ povídá vládce. Zalistoval v notesu: „Zítra v osm hodin v mé kanceláři s mladejma a s tou slepicí. Ta tvá kožešina bude slušet paní lvici.“

Liška kouká, slova není mocná.

A to už lev je za kopečkem a tam vidí medvěda, jak vybírá divokým včelám plástve. „Hej, medvěde!" Medvěd se až zakuckal, jak se lek. A lev už má notes a listuje v něm, a pak se dá slyšet: „Zejtra v devět hodin v mý kanceláři. Vem sebou ňáký plástve, já to rád. A umej si nohy. Medvědí tlapy jsou dobrý.“ - „Můj ty bože, co jsem udělal, vždyť já si dávám pozor a žiju tak opatrně." - „Zejtra v devět,“ uzavřel vladař a šel dál.

Zahnul do chládku na kraj džungle. Bim, bim, bim! Dva kokosové ořechy padly opodál a z kokosové palmy slézá opice. Popadne ořechy, ale zarazí ji přísný hlas. „Ne tak rychle. Kampak?" Opice se zastavila, podívala se na lva a řekla: „Kampak? Můžeš třikrát hádat. Domů. Mladejm nesu ořechy. A uvnitř je mlíko. Slyšíš?“ a zatřepala kokosem.

„Tak pozor,“ přerušil ji všemocný pán. Poradil se s notesem, a pokračoval: „V půl desátý zítra. Pamatuj si to. V půl desátý v mé kanceláři. S těma mladejma a s těma kokosama. V půl desátý."

Opice se podívala na lva, postoupila o půl kroku a ptala se: „No a co bude?“ - „To se dozvíš v pravej čas.“ A zavírá notes. „V půl desátý. Přesně.“

Opice postoupila o krok, podívala se na lva a pravila: „ Víš co? Hovno!“ A šla klidně dál.

A tu lev volá za ní: „Moment, to byl omyl. Pardon! Pardon! Pardon!“ Ale opice šla domů a lev z rozpaků sežral notes i tužku. Někdy stačí jedno slovo včas.

Předposlední Werichova novoročenka a zároveň důkaz, že jinak byli lvi panu Werichovi sympatičtí

Nakonec ještě jedna moje vzpomínka, tentokrát už nikoliv o lvech či neslušných slovech.

Počasí bylo tehdy přesně takové, jaké známe touto dobou i dnes: Za oknem drobný déšť a místo oblohy deka, která s nadcházejícím večerem kvapem černala. V pokoji světlo. U stolu jsem seděl naproti svému hostiteli, který se mě zeptal: „Dáte si ještě?“ Ostýchavě jsem přikývl a pan Werich vzal ze stolu placatku a nalil nám do kovových kalíšků dvě stopečky whisky. Vybavuji si z toho večera svoji úvahu, o které jsem se ještě nikdy nezmínil. Snad jsem se styděl, že mi ji pan Werich tak kategoricky vyvrátil.

„Já si myslím,“ řekl jsem, „že lidi, kteří nic nečtou, jsou o tolik ochuzení, že nemohou být moc šťastní.“

Pan Werich zavrtěl hlavou: „Naopak! Právě tyhle lidi jsou nejšťastnější.“ 

Říkám si: Čím to, že jsem si tu vzpomínku vybavil až po tolika letech?

Nejspíš proto, protože zrovna tuhle pravdivost o nabytém štěstí lidí potvrdí člověku teprve až jeho pokročilý věk…

Grafiku s Janem Werichem na Kampě jsem kdysi dostal coby dárek od Ivy Hüttnerové, skvělé výtvarnice, herečky a kamarádky.

Vložil: Ondřej Suchý