Hudební kritik, který měl pro mě slabost (k nelibosti jiných). Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Jiří Černý při návštěvě Nostalgické myši v Šemanovicích u Kokořína, v době, kdy se tento kulturní stánek proslavoval v pořadech Českého rozhlasu i České televize.

„Crazy Boys - na plakátech vždy jen jako C. B. - měli kromě Michaela Volka ještě další raritu: ošoupaný černý kufr s bílým nápisem ŠÍLENÝ FRIDRICH. Byla v něm změť lamp a drátů, tzv. zesilovač. Několikrát ke konci představení se z něho začalo kouřit a posléze vyhořel. K další chystané zajímavosti už nedošlo. Mělo jí být violoncello, k jehož obsluze Volek získal Ondřeje Suchého pod podmínkou, že Suchý dá tento ušlechtilý nástroj natřít na bílo, pověsí si jej na řemen kolem krku a bude na něj basovat jako na normální basovou kytaru.“

To o mně poprvé napsal už v roce 1966 ve své knize Zpěváci bez konzervatoře hudební publicista a kritik, který se v dalších létech postupně stával nejerudovanějším odborníkem v oblasti mnoha hudebních žánrů – JIŘÍ ČERNÝ. Když letos 17. srpna ve věku 87 let zemřel, uvědomil jsem si, že je pro mě těžko představitelné, kdo by ho mohl nahradit.

Černého knižní prvotina mě provází celý život.

Důkazem mého vzájemného vztahu s Jiřím jsou například tyto jeho dvě dedikace. (Akorát věnování z roku 1966 mezi nimi chybí, vzdor tomu, že už jsme byli tehdy dva roky kamarády.) 

Jiřího odchod mě silně zasáhl. Byl totiž v mém životě druhý, kdo mi z pozice vedoucího kultury v populárním Mladém světě dal šanci stát se novinářem, a to hned po mém bratranci Ivanu Soeldnerovi (tehdy začínajícím filmovým kritikem, publicistou, fotografem a posléze dramaturgem, scenáristou a režisérem dokumentárních filmů).

V roce 1964 mi Jiří Černý svěřil úžasný úkol - položit 21 otázek do ankety sborníku Zpěváci před soudem Karlu Gottovi, který se tehdy stal poprvé Zlatým slavíkem, čímž začala jeho grandiózní pěvecká kariéra. A jako by to bylo málo, požádal mě, abych do téže publikace přispěl navíc ještě dalšími dvěma rozhovory, s Ljubou Hermanovou a textařem a básníkem Janem Schneiderem.

Důkazem toho, jakou jsem měl v pozdějších letech Jiřího důvěru, budiž zde dnes už zveřejnitelný jeden mail z těch, které jsme si později vyměňovali. Občas se obracel s některými dotazy on na mě, já pak (častěji) se svými dotazy na něho. Když jsem potřeboval nějaký osobní zážitek s Jiřím Voskovcem (do knížky, kterou jsme zrovna psali s mým bratrem), napsal mi:

V roce 2002 jsme se setkali u nás v Šemanovicích na veřejné rozhlasové nahrávce. Po našich setkáních v ostravské televizi jsme si opět báječně popovídali.

Jiří Černý byl celé roky mým kamarádem z nejvěrnějších. Jeden důkaz jsem objevil náhodně v knize Jaroslava Riedela, Kritik bez konzervatoře (nakladatelství Galén, 2007). Cituji zde pasáž, ve které je zmiňována první Černého manželka, s níž měl po rozvodu dlouholeté soudní spory a je patrné, že i po letech jí zůstal exmanžel „ležet v žaludku“. Akorát, že se jako kritička trapně skrývala za pseudonym MAREK E R B E N. 

Nejprve moje vysvětlení:

Když v roce 2022 začala Česká televize reprízovat cyklus pořadů Dům plný písniček, v němž jsme spolu s Jiřím Černým připomínali zpěváky 50. a 60. let, vedle chvály pamětníků se objevovaly občas i kritiky, proč zpěvačky a zpěváci zpívají na playbacky někdejších původních nahrávek. Nemělo cenu se zlobit a vysvětlovat, když to většině televizních diváků nevadilo…

A nyní si přečtěte úryvek z Riedelovy knihy, který začíná otázkou autora: 

Chtěl bych teď chvíli mluvit o těch televizních pořadech, kterých ses účastnil pravidelně. Třeba během roku 1994 se vysílal cyklus Dům plný písniček… 

„Četl jsi v Českém deníku, co o tom pod pseudonymem Marek Erben napsala Mirka? (Mirka Černá. Pozn. OS) To stojí za to.“ 

Myslíš článek Absolutní ukřivděnost relativních hvězd? Ten jsem četl, jen jsem nevěděl, že to napsala tvá bývalá manželka. Mám ho i tady – promiň, že budu citovat urážky tvé osoby: „Rozvalen v křesle sděluje pololežící dvoumetrový muž divákům veřejnoprávní televize, kteří si za to platí, jeden nesmysl za druhým a očividně si toho není vědom. Dlouholetý rozlet ve sféře pop music vykonal své: odborně neargumentuje, bohorovně tvrdí. Co na tom, že si tak počíná v oblastech, v nichž se nevyzná.“ Resumé je to, že by tě do televize vůbec neměli pouštět. 

„Já samozřejmě nemůžu dokázat, že to psala ona, jsem si tím ovšem jistý. O ten obsah nejde, je ale hloupé, jak článek podepsala – asi aby si to lidi spletli s Markem Ebenem. Píše, že ten televizní pořad „jsme sledovali s několika přáteli z divadelní branže“ a se vsuvkami typu „přítomní umělci se plácají do stehen“. Ta finta se záměnou příjmení docela vyšla. Markovi vynadali jeho herečtí kolegové v Ypsilonce dřív, než jim stačil vysvětlit, že on není Erben. A jeden Mirčin zastánce, člen Hradní stráže, mi v dopise taky už rovnou psal o Marku Ebenovi.“ 

Česká televize ten pořad v průběhu roku 2005 opakovala, takže jsem se na něj díval. Jako celek to myslím zrovna zdařilé nebylo, s Markem Erbenem se podle mě dá souhlasit, že Dům plný písniček ‚celý rok měsíčně prezentoval skladby 50. a 60. let nahrávkami mladých hlasů vpravených playbackovým zázrakem do amortizovaných již hrdel. Bez řiďounkého komentáře Ondřeje Suchého, který se po oslích můstcích horkou jehlou prostehoval až k žížalám z Guinnessovy knihy rekordů, by se divák obešel.‘ Já jsem ovšem dával pozor hlavně na tvé promluvy o zpěvácích, a ty mi až na drobné detaily připadaly velice výstižné a výborně formulované. Ostatně i výtky Marka Erbena se - když odečteme obecné úvahy o tvé totální neschopnosti - vlastně týkaly výhradně toho, že jsi mluvil příliš vlídně o Heleně Vondráčkové a líbilo se ti, jak se Helena pěkně obléká. 

„Já netvrdím, že ten pořad ostravské redakce České televize byl nějak úžasný, ale dělal jsem ho rád. S Ondrou Suchým jsem se znal už z dob Mladého světa – otiskl tam za mého vedení rubriky článek, tuším, že svůj první v Mlaďáku, a přinesl mně a Rudlovi Křesťanovi láhev červeného vína Ludmila. Měl i typy pro Houpačku, třeba polské nahrávky, hudba ho vždycky bavila. Nabídl mi, že bychom Dům plný písniček dělali spolu. Točily se vždycky dva pořady najednou, jezdili jsme do Ostravy mým autem, vezl jsem taky Jana Pixu nebo Jiřího Buriana ze Sazí. Bavila mě jízda s Ondrou i to napětí při natáčení. Sice se to předtáčelo, ale stejně jsem to většinou odříkal najednou, někdy to vzali bez jediného střihu. Připravil jsem si to v hlavě dopředu, protože nejsem rozený improvizátor. Když to skončilo a bylo vidět, že štáb je spokojený, měl jsem skvělý pocit. Ten mi nevzal ani Erben.“

Foto z natáčení Domu plných písniček. Jiří Černý listuje ve své knížce, kameraman z ní natáčí případné prostřihy.

Tolik citace z knížky, k níž nyní rád připojím svědectví o tom, že Jiří Černý byl kritický párkrát i ke mně. Když mi vyšla první píseň na LP Hany Hegerové s názvem Potají, vytkl mi kritik Černý, že zvukomalebnost slova „potají“ už dávno přede mnou v jiné písni objevil Jiří Štaidl (což jsem ovšem, čestné slovo, nevěděl). Jindy jsem se kdysi dozvěděl, že se Jiří na své klubové Antidiskotéce při vzpomínce na skupinu Crazy boys zmínil o tom, že jsem se v té kapele ocitl spíš omylem. Pokud to byla narážka na to, že jsem hrál na basu často oděn v bílé dederonce s kravatou a kšandami, měl by pravdu. A pokud to byla narážka na můj primitivní hudební výkon, byla by to také pravda.

Crazy boys v roce 1961. Moji kravatu ukrývá krk basy.

Co ještě napsat o svém patronovi, učiteli, kamarádovi? Snad pravdu o tom, čeho se musel dočkat od Českého rozhlasu, kterému sloužil řadu let a obohacoval jeho vysílání mnoha hodnotnými pořady. Jiří Černý, jehož hitparády zvané Houpačka měly takovou sledovanost, že během čtyř a čtvrt roku v šedesátých letech dosáhl počet dopisů posluchačů necelý jeden milion! V devadesátých letech Černý opět sloužil rozhlasu a obohacoval v něm fundovanými komentáři nejen hudební novinky. Až se dočkal možnosti vyprávět vedle postřehů z poslechu rockové, populární, ba i klasické hudby, i cosi o svém bohatém pozoruhodném životě.

V roce 2019 však došlo k šoku. Způsobil ho nástup nového ředitele a nových „tváří“ ve vysílání Českého rozhlasu Dvojky (děkujme za změnu názvu kdysi dočasně dosazenému vedoucímu Prahy, panu Jaromíru Ostrému z Brna). Zakrátko zmizely oblíbené pořady, včetně těch opravdu skvělých, které přinášel každý týden Jiří Černý.

Jedna z posluchaček, paní Věra Dvořáková z Dobronína, mi přeposlala mail, který adresovala ombudsmanovi Českého rozhlasu, panu PhDr. Milanu Pokornému, Ph.D. Tady je krátký úryvek týkající se Jiřího Černého a jeho do té doby stálému pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře:

Z odpovědi pana Pokorného vyjímám:

„…Co se týče pořadu Jiřího Černého Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, ten nevysílá Český rozhlas Dvojka od začátku února, kdy byla výraznější rekonstrukce programu této stanice zahájena. Dotkla se zhruba dvacítky pořadů a rubrik, včetně řady hudebních programů, které jsou postupně nahrazovány novými formáty…“ 

Předpokládám, že se nyní, co Jiří Černý zemřel, bude v rozhlase konat jeho comeback. (Mimochodem, já se s Českým rozhlasem rozešel z vlastního rozhodnutí koncem roku 2018, přestože mi byla nabízena smlouva na následující rok. Nemohl jsem „rozdýchat“ skutečnost, že začalo docházet ke snižování pracovních míst kvalitních zaměstnanců, prý pro „nadbytečnost“. Zrušení pořadů Jiřího Černého, Jana Spáleného a dalších, bylo tenkrát opravdu hanebné.)

Abych odlehčil předchozí povzdech (nejen můj), dávám teď k dobru jednu novoročenkou, kterou pro Jiřího Černého nakreslil jedinečný kreslíř a karikaturista Vladimír Jiránek. 

10. dubna roku 2016 jsme si vyměnili maily:

Dojemná fotka: Loučení před šemanovickou Nostalgickou myší. Kdo mohl vědět, že to bylo naše loučení poslední.

Vložil: Ondřej Suchý