Vzpomínka na pohodového Jeňýka s tvrdým „ý“. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Jeňýka Pacáka nebylo možné vidět nikdy zamračeného. To vám řekne každý z pamětníků, kteří jej poznali osobně.

V roce 2005 jsme si sedli spolu k jednomu stolu a dvěma mikrofonům, abychom si pověděli, co jsme si od doby, kdy jsme se kdysi poznali, nestačili říct. Znal jsem ho jako Jana Antonína Pacáka, ale i jako Jeňýka Pacáka s přízvisky „Sorry“, „Kytička“ anebo „Strýček“.

Akademický malíř, grafik, ilustrátor, ale zároveň také multiinstrumentalista, který uměl hrát na kontrabas, banjo, kazoo, valchu, foukací harmoniku, flétnu, a především na bicí nástroje. Byl i příležitostným zpěvákem. S Olympikem nazpíval sólově krásné písně Strejček Jonatán či Bon Soir Mademoiselle Paris. Mně pak nejvíc potěšil v období, kdy byl členem Banjo Bandu Ivana Mládka, Upírovou písní: „…ale nejlepší šikula je hrabě Drákula…“.

Na druhé straně singlu o upírovi byla písnička s textem pánů Voskovce a Wericha, Chodidla. Psal se rok 1971, nastala doba „normalizace“ a tvrdé cenzury. Jedině tou lze vysvětlit, že místo „s léky lékaře ze dveří vyrazím“ zazněla mládkovská kulišárna: „léky lékaře nemoc vyrazí“.

V Březince u Kokořína, kde jsme se setkali na veřejné nahrávce rozhlasového Nostalgického muzea zábavy, jsem se ho před natáčením ptal na jeho mladšího bratra Mirka, se kterým jsem kdysi chodil do stejné Školy bytové tvorby. Učili jsme se oba na truhláře, já zběhl, on zůstal. Inteligentní, milý kluk, Jeňýkův bratr - blonďák!

„Jak se daří bráchovi?“ zeptal jsem se Jeňýka.

„Ty nevíš, že umřel? Ale to už je dlouho.“

Snad jsem tehdy slyšel vyslovit v šoku jméno té zákeřné nemoci…

Mirkův bratr Jeňýk zemřel 23. března 2007 ve svém domě v Měchenicích u Prahy na leukémii. Do 66. narozenin mu chyběl jeden měsíc. 

Otcem bratrů Pacákových byl známý filmový architekt Jan Pacák, který se podílel například na filmové pohádce Pyšná princezna. V té si zahrál jednoho z pážat i malý Jeníček. Když jsem se tohle od Honzy dozvěděl, dal jsem si doma práci, až jsem v Pyšně princezně skutečně kluka Pacáka našel. Tady je. 

Honza miloval dixieland. Pamatuji si ho ještě z Dixielandu Brontosaurus, odkud putoval do dalších podobných kapel (např. Dixie mediků, Dixie Party, Dixie Rag Party, Metronom Dixie).

Pak propadl kouzlu rokenrolu a hrál na bicí ve Studijní skupině Big Beatu Pavla Sedláčka, v jedné ze sestav Sputniků, v B. B. Quintetu a Experimentální skupině Petra Brožka. V roce 1964 se stal spoluzakladatelem folkové skupiny Blue Five, až konečně zakotvil na delší dobu v Olympiku Petra Jandy, kde u bicích nástrojů vystřídal v roce 1965 Františka Ringo Čecha.

Pro časopis Sedmička, jehož jsem byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let redaktorem, nakreslil pastelkami květinový obrázek s portréty všech tehdejších členů Olympiku, včetně sebe. Pestrost všech těch jásavých barev jako by odhalovala Jeňýkovu duši.

V sedmdesátých létech se Jeňýk Pacák vrátil k hudbě, u níž začínal - stal se členem Banjo Bandu Ivana Mládka, vystupoval se soubory Traditional Jazz Studio a Classic Jazz Collegium, až do poloviny sedmdesátých let, kdy se začal věnovat jen výtvarnému umění. K muzice si - pokud vím - odskočil pouze k amatérské Grafičance, kterou tvořili hudebně založení členové sdružení grafiků Hollar.

Pacákova obálka knihy vzpomínek na komika, scenáristu a zpěváka Luďka Nekudu.

Také jsem se dozvěděl něco nového o legendárním excentrickém modelu-umělci a veršotepci, se kterým se přátelil – Jožovi Mrázkovi–Hořickém. (Připravoval jsem tehdy k jeho stému výročí narození článek.)

„Člověče, já mám jeho knížky i rukopisy! Znáš například Louskáček básní Joži Mrázka-Hořického?“ rozpovídal se nadšeně Jeňýk. „Škoda, že jsem nevěděl, že se o něj zajímáš, býval bych ti to dnes přivezl! Takhle si pro to musíš zajet jedině k nám do Měchenic.“ 
„Jenomže jak a kdy?“ já na to. „Vždyť stejně jako ty nejezdím autem a všude se musím dopravovat autobusem nebo vlakem…“ 
„Však ona se příležitost najde, až bude léto. Víš, jak je u nás krásně? Já ti předtím nadiktuju, jak se k nám dostaneš, ono to zase tak složitý není. Přijeď! Joža Mrázek-Hořický je velké téma!“ 

Na to pozvání do Měchenic jsem odpověděl až v nekrologu, který jsem po náhlém Honzově odchodu napsal:
„No, už nepřijedu, Jeňýku. Poslední radost, kterou jsi mi udělal, byla slova chvály na adresu našeho milého hostinského Tondy Límana, když jsi ochutnal jeho jitrnice. Vezl sis jich s sebou domů plný pytlík a přibral jsi i domácí tlačenku. Určitě jste měli - po tvém návratu z Kokořínska - druhý den v Měchenicích hody. S úsměvem na to naše poslední setkání vzpomínám. Když už muselo být poslední, nebylo to rozloučení neveselé.“

Na podpisové stěně hospůdky v kokořínské Březince se během jednoho měsíce sešly dvě významné osobnosti – spisovatel, publicista a zakladatel internetového Neviditelného psa Ondřej Neff a malíř, grafik a zpívající muzikant Jan Antonín Pacák. Ani nevím, jestli se někdy setkali ve skutečnosti.

Bylo to krásné setkání s krásným povídáním u černého piva.

Vložil: Ondřej Suchý