Sem tam ve vzpomínkách na Řecko. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Dokument z Řeckého večera, který se konal pod širým nebem u hradu Pantleimonas. Hrál a tančil tu soubor z Kataríny, pilo se víno Retsina, jedlo se tu celý večer spoustu různých dobrot a lidé se bavili. Bavil jsem se i já. Mimoděk jsem se svěřil kamarádovi Miloši Novákovi, že se mi líbí ta tanečnice první zkraje (vedle níž tančil její manžel). Miloš po návratu do Čech dostal nápad a za pár dní mi poslal tento fotofórek: Vyměnil hlavu manžela půvabné tanečnice z Kataríny za hlavu mou. Ano, ten člověk v bílých punčocháčích jsem já! Ještě že se snímek nedostal do Řecka!

Jan Werich kdysi napsal: „Všecko, co má v Evropě hlavu a patu, bylo počato na sluníčku u Středozemního moře. Klauni se narodili také tam, někde v Řecku.“

Když mi bylo sedmnáct, poznal jsem se s báječným Řekem, žijícím u nás. Pracovali jsme společně jako reklamní výtvarníci a aranžéři v podniku Domácí potřeby Plzeň. Tehdy jsem teprve začínal kreslit první vtipy a karikatury do novin. Savvas Vojatzoglu, neboť on byl tím Řekem, se po práci věnoval olejomalbě. A protože jsem byl hoch zvídavý, začal mě učit: Jak se napíná na blindrám plátno, jakými způsoby se pak může šepsovat, jak se míchají olejové barvy, jak se maluje. Byli jsme tehdy tím oba tak zaujatí, že jsem se zakrátko přistěhoval do jeho rodiny, abychom mohli společně malovat ještě dlouho do noci. Půldruhého roku jsme byli denně spolu. Pak jsem se vrátil zpátky do Prahy a začal se věnovat jiným profesím. Ale když jsem vzal jednou za pár let do ruky paletu, štětec a barvy, vždycky jsem si na něj s vděčností vzpomněl.

Savvas Vojatzoglu (tehdy se psalo jeho jméno a příjmení nesprávně Sávas Bojatzoglu) v roce 1962, tedy v době, kdy jsem se stal jeho učedníkem-malířem.

Během dalších let jsem začal stále víc a víc propadat kouzlu starých filmových grotesek, kouzlu umění cirkusových klaunů, kabaretiérů a komiků. Začal jsem o nich psát knížky. (A dosud jsem ještě neskončil.) A najednou – na konci devadesátých let – mě náhoda opět svedla se Savvasem. Zahajoval jsem jemu a jeho kolegovi Jaroslavu Pleskalovi, se kterým řadu let pak pracoval v tandemu jako keramik, výstavu v Praze. Tehdy jsem se poprvé také dozvěděl o malém přímořském městečku Leptokarie, které se mi mělo následně stát osudným. Savvas tam jezdíval se svou ženou Věrou řadu let. Tak jsme to s mou ženou Johanou také vyzkoušeli. A zamilovali se do tohoto místa tak, že jsme dlouho nevynechali jediný červen, abychom se tam všichni mohli pod horkým řeckým sluncem znovu setkávat.

Poslední dvě léta byla smutnější. Už jsme věděli, že je Savvas vážně nemocen. V roce 2006, 13. května jsme se dozvěděli, že tu Retsinu už budeme popíjet bez kamaráda...

Takhle jsem Savvase nakreslil pro deník Práce v roce 1975.

V roce 2004 se konalo v Portugalsku Mistrovství Evropy ve fotbale a stala se tam kuriózní událost: Řecko dvakrát porazilo Portugalsko a ve finále porazilo i Českou republiku. V tisku se pak psalo: „První triumf na Mistrovství Evropy tak slavil tým, o kterém se říkalo, že na šampionáty jezdí spíše jako na výlet.“

V tom čase a v Leptokarii jsme se dívali na televizní přenos v jedné z přeplněných venkovních restaurací a jen tak, pro zábavu, jsme fandili Řekům. Nepřejte si vědět, co na nás pokřikovali čeští turisté. Neomluvilo nás ani moje opakované: „Projevujeme jen úctu našim hostitelům!“

Když jsem jedno léto celý jedenáctidenní pobyt v Leptokarii proležel nehybně na pokoji s podezřením na hexnšus (ve skutečnosti však s naraženými žebry), zatímco se moje žena spolu se švagrovou radovaly ze života na slunné pláži, měl jsem po celou dobu zapnutou televizi. Každý den jsem viděl dva staré řecké filmy, jejichž obsah jsem se mohl pouze domýšlet, což mi ale nevadilo. Tehdy jsem poznal herečku Renu Vlachopulu, která mě okouzlila svým komediálním talentem. Naštěstí s ní tou dobou vysílali více filmů, a tak jsem si ji mohl „vychutnat“ vícekrát. Pojmenoval jsem ji „řecká Jiřina Bohdalová“ a také jsem se rozhodl, že i když je tahle herečka u nás zcela neznámá, budu-li mít příležitost, určitě se o ní někde zmíním. Nu a ta příležitost se naskytla, když jsem psal knížku Pokrmy kořeněné smíchem, s podtitulem Z jídelníčku klaunů, komiků a herců. Paní Rena už nežila, a tak jsem se s dotazem, jaký recept do jejího jídelníčku by se asi tak mohl hodit, obrátil na zpěvačku Marthu Elefteriadu. Martha – jak známo – je zkušená kuchařka, autorka několika knížek, a tak pro ni nebyl problém vytipovat pro Renu Vlachopulu příhodné jídlo. A zde je recept:

Rena Vlachopulu, populární řecká komediální herečka, tanečnice a operetní i muzikálová zpěvačka-mezzosopranistka. Narodila se na ostrově Korfu a v průběhu pětapadesát let trvající kariéry se objevila ve 105 divadelních hrách a 26 filmech. Od roku 1972, kdy vlivem televize procházela řecká kinematografie obdobím poklesu sledovanosti, zůstala Vlachopulu i nadále dalších sedm let filmovou hvězdou první velikosti. Zemřela v roce 2004 ve věku 81 let. Můžeme jen litovat, že se u nás žádný z jejích filmů nepromítal.

Martha a Tena Elefteriadu, zpěvačky, pro které jsem v sedmdesátých a osmdesátých létech otextoval deset písniček, které vyšly na SP a EP gramofonových deskách ve vydavatelství Panton. Tena měla sólo právě v jedné z písniček, původem z Řecka, kterou jsem opatřil českým textem. A vy si ji tu můžete rovnou i přehrát. 

Na terase malého penziónku s názvem Thomas, s výhledem na nedaleký břeh zálivu Egejského moře, jsem si kdysi napsal následující řádky:

„Vracím se do Lerptokarie na dovolenou každý červen, mám tohle městečko se třemi a půl tisíci obyvatel moc rád. Dnes, v půl deváté ráno, je zcela výjimečně zrovna pod mrakem. Převalující se mořské vlny vydávají monotónní zvuk, pláž je vylidněná, na člověka padá melancholie. Líbí se mi takové chvíle, pokud se tedy dostavují v rozumných intervalech. Jsou z nich jakási malá zastavení, v nichž si lze rozmotávat klubíčka hezkých vzpomínek a člověku přitom není smutno z toho, že už všechny patří jen minulosti.

Včera za mnou přišel Savvas Vojatzoglu, kamarád, který mi v ospalé letní Leptokarii dělá každoročně příležitostného tlumočníka. Tentokrát mi přišel povědět, co obsahují buklety cédeček, které jsem si před několika dny zakoupil v nedaleké Soluni, a to jen podle letopočtů uvedených u nahrávek. Šlo o písničky z řeckých filmů z šedesátých let.

‚Člověče,‘ povídá Savvas, ‚tady se píše o tom, že se jedná o písničky z filmů, na které se tenkrát chodilo do kina právě kvůli nim především. Ten, kdo je po létech vybral a uspořádal, tady píše, že vůbec neměl snadnou práci prosadit, aby ještě někdy znovu vyšly. Každý prý mu říkal, že to už nebude nikoho zajímat a že celý projekt bude jen prodělečný. Jenomže on se nedal a cédečko vyšlo. A co se stalo? Ty písničky se začaly zase hrát v rádiích, v televizi, album se prodává, no prostě - ohromný úspěch!‘

To víte, že každá taková informace zahřeje pamětníka u srdce! Mně podobné zprávy naplňují vždy novou nadějí, že návraty ke starým dobrým písničkám asi nikdy nepominou.“

Při každé dovolené jsem bedlivě prohlížel stánky, kde se byly k vidění cédéčka s řeckou hudbou.

Hle - CD pro pamětníky!

Závěrem vám doporučím – budete-li mít náladu a čas – abyste si pustili krátký dokument kameramana a režiséra Václava Fořta, ve kterém vás Leptokarií provedu spolu s Markétou Strnadovou.

K úvodní fotokoláži, kde jsem se ocitl ve špalírů řeckých tanečnic a tanečníků z Kataríny, dodávám: V Řecku se tančí, při každé příležitosti a všude! Nejčastěji se tančí zorba. On se ten tanec sice jmenuje správně sirtaki, ale nikdo mu jinak neřekne než zorba, podle filmu Řek Zorba, ve kterém hrál tak úžasně Anthony Quinn. Takže se tancuje zorba, nejčastěji pak právě na tu ústřední melodii Mikise Theodorakise ze jmenovaného filmu. 

Vyčítal bych si, kdybych vám na úplný konec Alba odkaz na originál zorby a Zorby nenabídl!

Vložil: Ondřej Suchý