Ljuba Hermanová, „děvče s čertem v těle“. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Ljuba Hermanová dělá most přes klečícího Jaroslava Ježka, ale randila jen s Voskovcem a Werichem. Domnívala se, že o tom vzájemně neví, zatímco oni si své milostné zážitky za jejími zády vesele vyměňovali.

Poprvé se na filmovém plátně objevila s Hanou Vítovou v roce 1932 ve filmu Peníze nebo život, kde spolu zpívaly písničku Život je jen náhoda. Rok na to už hrála ve čtyřech filmech: U svatého Antoníčka, S vyloučením veřejnosti, Vražda v Ostrovní ulici a Jsem děvče s čertem v těle. Název posledně jmenovaného filmu celoživotně odpovídal Ljubině charakteru.

Když nás před nedávnem opustila herečka a operní hvězda Soňa Červená (v úctyhodných 97 letech), zalistoval jsem v jejích pamětech „Stýskání zakázáno“, jestli si v nich zavzpomínala na svou kolegyni Ljubu, s níž po válce hrála v muzikálu Divotvorný hrnec. A paní Soňa zavzpomínala:

„V Karlíně jsem měla společnou šatnu s Ljubou Hermanovou, jako předtím už ve Vodičkově ulici. Panečku, to byla škola života! Pokaždé, když si opatrně navlékala nové nylonky (tehdy byly téměř nedostupné), říkala: ‚Holka, jak si začneš kupovat punčochy sama, jde to s tebou s kopce.‘

Jednou měla velký malér, když její mladinký přítel udal její protikomunistic­ké výroky. Byly nesmírně vtipné, ale Ljuba měla na mále. V šatně to potom shr­nula: ‚Musíš si zkrátka dát bacha i na to, co povídáš v posteli.‘

Tolik Soňa Červená.

Ljuba v něžném kombiné ve filmové komedii s lákavým názvem S vyloučením veřejnosti.

Když jsme se s Ljubou poprvé viděli, tykala mi. Bylo mi třináct a ona s mým sourozencem a dalšími nadšenci zrovna vyklízela haraburdí z dosud ještě neznámého a nepojmenovaného divadélka Na zábradlí. Psal se rok 1958, byla neděle dopoledne, a já se šel na Anenské náměstí podívat, jak vypadá to „bráchovo divadlo", o kterém jsem doma už tolik slyšel.

Procházel jsem pustými staroměstskými uličkami a někde v polovině cesty se přede mnou objevil chodec, kterému jsem se pověsil na paty a šel zvědavě zbytek cesty za ním. Měl totiž také namířeno na Anenské náměstí a podle chůze, výrazného bíbra a kabátu, kterému se u nás říkalo „daflkhaut", mi bylo jasné, že to musí být nějaký herec, který v tom novém divadle bude taky hrát. (Nemýlil jsem se, byl to mladý Jiří Sehnal, budoucí Muž s trubkou ve hře Kdyby tisíc klarinetů).

„Tohle je brácha, jo?" otočila se Ljuba na Jiřího, když jsem vešel do sálku a pozdravil. Pak se na mě usmála a prohodila se mnou pár milých vět, které už si nepamatuju, jelikož jsem byl ze všeho děsně vykulenej.

V roce 1962 mi bylo sedmnáct. Puzen touhou stát se (mimo jiné) také novinářem, ocitl jsem se jednoho dne v místnosti redakce kultury časopisu Mladý svět. Polekal jsem se, protože tam byli strašně vysoký lidi. Jeden se jmenoval Rudolf Křesťan a druhý Jiří Černý. Zatímco prvního jsem jen rozesmával skutečností, že jsem mladší brácha Suchýho, druhý se mě s vlídností téměř otcovskou ujal a dal mi tipy, co bych měl pro ně zkusit napsat. Zkoušel jsem to a byl jsem pyšný, že mám něco společného s Mladým světem.

Zanedlouho mě Jiří Černý zavolal, že k druhému ročníku soutěže Zlatý slavík 1963 vyjdou Aktuality Mladého světa, jakýsi sborník, postavený především na anketě, v níž musí všichni zpěváci a zpěvačky, co se umístili na prvních třiceti místech (tehdy ještě nebyl Zlatý slavík rozdělen na kategorie zpěvák - zpěvačka), odpovědět na 21 univerzálních otázek.

A jestli bych neobešel pár zpěváků, kteří se ve Slavíku umístili na předních místech. Horlivě jsem souhlasil a připadla na mě dvě jména: Karel Gott a Ljuba Hermanová! Karel Gott se tehdy ve Zlatém slavíku umístil poprvé v životě na příčce nejvyšší. Přičítám to jeho velké radosti, protože když jsem za ním s otázkami přišel, sedl si a celou tu jednadvacítku otázek mi zodpověděl písemně sám, zatímco já mu jen nahlížel přes rameno. Dodnes mám tu písemnou relikvii schovanou.

Nakonec mi zbývalo ještě sehnat Ljubu Hermanovou. A byl tu problém. Ljuba v té době už hostovala v divadle Večerní Brno. Sehnal jsem tedy číslo do divadla a večer jsem tam z domova zavolal. Kdosi mi nadiktoval telefonní číslo do hotelu, ve kterém tehdy Ljuba bydlela, a řekl mi, abych tam ráno zavolal. Jako na zlost jsme měli doma už od rána hluchý telefon a mně nezbývalo, než se vypravit s otázkami, blokem a tužkou na hlavní poštu do Jindřišské ulice. Bylo těsně před desátou hodinou dopolední, když jsem na poště plné lidí poněkud stydlivě požádal slečnu u okénka, aby mě spojila s Brnem a na čísle tom a tom aby mě přepojili na pokoj Ljuby Hermanové.

Pak už jsem jen čekal, až budu poslán do příslušné telefonní kabiny. Konečně jsem se dočkal a ve sluchátku uslyšel známý hlas. Představil jsem se a vysvětlil, čím jsem byl pověřen panem Jiřím Černým z Mladého světa. Nejprve jsem to schytal, že volám tak brzy ráno. Ujistil jsem Ljubu, že volám přesně v hodinu, na kterou jsem byl den předtím odkázán. Pak přišly další rozpaky - hned první otázku zpěvácké ankety tvořilo jedno krátké slovo: Věk? Pár vteřin bylo ve sluchátku ticho a dodnes slyším tu větu: „Nejste vy ňákej drzej? - Jednapadesát!“ Koktal jsem hned další otázky, ale odpovědi byly chvílemi nesrozumitelné. „Promiňte, paní Hermanová, já vás špatně slyším, ten telefon nějak zlobí...“ - „Nezlobí“, odpověděla mi už spokojeně, „já jím jabko!“

Musím říct, že když jsem získal poslední, jednadvacátou odpověď, a rozloučil se s paní Hermanovou, vypotácel jsem se z budky pěkně zpocený. A nebylo to vůbec proto, že v ní bylo tak jak tak dusno a nedýchatelno...

Neuvěřitelné! Poté co dozpívali, odnáší Ljuba za nadšeného potlesku publika velikánského (nejen hlasem, ale i hmotností) zpěváka Rudolfa Cortése z pódia v náručí!

S Ljubou jsme napsali tři knížky: První (spolu s Oldřichem Dudkem) se jmenovala Ljuba jako vystřižená (1986), druhá knížka, kterou jsem pomáhal Ljubě uspořádat, se jmenovala Ljuba Hermanová …a co jsem ještě neřekla (1993) a třetí byla už jen mým dílkem s prostým názvem Ljuba Hermanová (2003). Z knížky č.2 jsem vybral tuto ukázku:

Při obřadu byl svědek Burian ještě vážný.

Když jsem se koncem osmdesátých let částečně začal přestěhovávat z Prahy do vesničky Šemanovice u Kokořína, byla Ljuba Hermanová prvním z hostů v mých „kulturně-společenských akcích“, které jsem zde začal začátkem devadesátých let pořádat.

Zpočátku tu vystoupila dvakrát v dnes již neexistujícím hostinci U Montiho. Sedla si na umakartový stůl do čela místnosti a vyprávěla. Lidé byli nadšeni. Však ji také na konci každého takového vystoupení jako projev vděku zahrnuli dárky, jaké jen venkov může nabídnout: čerstvá vajíčka, uzené maso, králík, slepice, sádlo, zavařené okurky, houby na kyselo, tlačenka, ovoce, nu a nejvíc si u Ljuby šplhnul hajný Štumpa, jenž jí při druhé návštěvě předal hrnec borůvek, které pro ni celý den sbíral. Ljuba byla ze všech těch pozorností dojatá. Po jejím vystoupení se nakonec ještě našel nějaký dobrovolník, který ji s košem plným těch dobrot odvezl zpátky do Prahy. Jel jsem obvykle na otočku s ní, jednak abych jí pomohl vše donést až do bytu, jednak i proto, abych si vychutnal všechny její upřímné chvalozpěvy, které na naši vesničku cestou pěla.

Posléze začala Ljuba rapidně slábnout. Nebavilo ji chodit si nakupovat něco k jídlu (občas tím někoho pověřila, ale nelze mluvit o nějaké pravidelnosti). Když už jí nic jiného nezbývalo, šla si koupit - kromě nějaké té láhve nezbytného šampaňského - balíček dortů. Ne, že by byla tak mlsná, ale cukrárna sousedila z druhé strany s jejím domem, tam to měla nejblíž.

Když jsem byl zrovna v Praze a docházel za ní, všiml jsem si jejího denního rituálu: Kouřila lehké, ale drahé cigarety, a v ledničce měla vždy - někdy už i od rána - otevřenou láhev šampaňského. Vzpomínám, jak mi tenkrát udělalo radost, když u té lednice občas prohlásila něco jako například: „Dneska si udělám slepičí polívku! Hele, tu slepici a zeleninu mám ještě z toho posledního vejletu do Šemánovic!“

Chystali jsme v novém společenském minicentru s názvem Nostalgie, které vybudoval malíř Petr Pěnkava a já doplnil rekvizitami, plakáty a nejrůznějšími „exponáty“ získanými především od svého bratra a staronového divadla Semafor, zvláštní vydání televizního pořadu Kavárnička dříve narozených. Na Ladislava Gerendáše, muzikanta a herce, vyšla role moderátora, rozmlouvajícího s Ljubou Hermanovou. Když jsem s ním šel Ljubu přivítat, předvedla opět svůj krásný smysl pro humor. Povídám: „Ljubo, znáš se s Láďou Gerendášem?“ Odpověděla: „Jasně, dyk spolu máme dítě!“

Když k nám tehdy, v létě roku 1995, přijela tentokrát na natáčení televize, vypadala samozřejmě opět dokonale jako dáma, ale už s ní nebyla tak snadná práce. Byla roztěkaná. Láďa Gerendáš trpělivě natočil rozhovor a pak ještě zpívala na playback písničku, k níž už ale musela mít za kamerou ve výši očí velké cedule s nápovědou textu.

Bylo to její poslední televizní vystoupení a autorem textu té písně (kterou nazpívala v roce 1986) jsem byl já. A právě touhle písničkou, která má název Veselá Praha, se vlastně z televizních obrazovek rozloučila se všemi, kdo ji měli tak rádi. Po 11 měsících, 21. května 1996, herečka, zpěvačka a šansoniérka Ljuba Hermanová odešla tam, odkud se nikdo nevrací.

Text té písničky začínal takhle:

Ljuba byla žena-živel s ohromným smyslem pro humor. V mládí nebyla ani tak hezká, jako s přibývajícím věkem. Měla v sobě vrozené klaunství – klaunský smutek i klaunský smích – pro které ji spíš než filmoví milovníci milovali z kolegů ti, kteří nás z filmového plátna sami rozesmávali a dodnes rozesmávají. Na téhle naší společné fotografii se rozhodla, abych ji potěžkal. Naštěstí nevážila jako Rudolf Cortés.

Nechci, aby to dnešní Album končilo smutně, a tak si dáme jednu z anekdot, které Ljuba ráda vyprávěla, ba i v Československém rozhlase na stanici Praha v silvestrovském programu roku 1991:

Omlouvám se případným moralistům, že končím tímto vtipem, ale když to snesli posluchači veřejnoprávního rozhlasu, proč byste to nezvládli i vy?

Tuto karikaturu jsem nakreslil na titul první knížky Ljuba jako vystřižená. Když to viděla Ljuba, povídá mi: „Tak jsem přemýšlela, proč mám na tom obrázku tak křivou hubu. Třeba jsem si ji tak zrovna malovala, asi…“.

Vložil: Ondřej Suchý