Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Také Jindřich Plachta se převlékal za ženskou. Album Ondřeje Suchého

06.06.2023
Také Jindřich Plachta se převlékal za ženskou. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Fotografie nezapomenutelného herce Jindřicha Plachty z jedné pražské plovárny má způsobit vaší zvýšenou zvědavost. Navíc se k ní hodí tento Plachtův citát: „Tak jsem chtěl jet letos na dovolenou do Itálie, ale pak jsem si řekl: Nic, připlatíš si nějakou maličkost a zůstaneš v Praze.“

Z filmového kalendáře, o kterém jsem psal minule, budu také dnes vybírat to, co z něj mělo dělat v roce 1992 kalendář „veselý“: legrácky ze světa filmu, anekdoty, citáty filmových herců a komiků. Tentokrát dostane na úvod slovo Jindřich Plachta, který se k herecké slávě dostal na scéně legendárního kabaretu Červená sedma. Byl tehdy trémista a první vystoupení prý nedopadlo dobře. Mluvil potichu a u publika neměl úspěch, ale zakladatel kabaretu, písničkář JUDr. Jiří Červený, mu poradil, že příště musí mluvit hodně nahlas a donutil ho vystoupení zopakovat. Po něm už měl Plachta nevídaný úspěch. A jaká byla jeho první kabaretní postava, kterou si vymyslel a sám si psal její monology? Byla to pavlačová drbna Vůněslava Acetylénová.

Kdysi mi věnoval syn Jindřicha Plachty, Doc. PhDr. Zdeněk Šolle, knížku Na slovíčko s Jindřichem Plachtou, kterou v roce 1980 vydalo nakladatelství Čs. spisovatel. V té byly mimo jiné i mnohé, dosud nezveřejněné texty jeho otce. (Drbna Acetylénová měla později také svou rubriku v Kvítku Českého slova, kde „žila“ ještě v letech 1927-1930.)

 

Škoda, že jsem nikde nenašel existující krátký filmový šot s Vůněslavou Acetylénovou, který byl zvukový. Tak je zde k vidění alespoň na jedné fotografii.

Jindřich Plachta: PANÍ ACETYLÉNOVÁ S PANÍ ŠAKALOVOU V BIOGRAFU

Lístky od šatny já vemu k sobě, pojďte, paní Šakalová, za mnou, já už to tady v biografu znám.

Pane lístkůutrhači, ve které řadě to je: Parket KÁ, číslo popisné 1931. Děkuju, to já už se tam protáhnu, to je vedle toho pána s tím modrým nosem. Pojďte, paní Šakalová, za mnou. - Ta dáma dovolí, abych jí pošlapala střevíčky, že jo? Děkuji. A tady ten zrzavý pán odpustí, když ho trochu pokopám a šťouchnu, že? Ono dneska to jinak nejde, když se chce člověk někam dostat.

Tak se posaďte, milá paní Šakalová, snad odtuď uvidíme dobře, lacinější místa už neměli. Mně se nejedná snad o peníze, já beze všeho bych koupila křeslo třeba za sedumdesát korun, ale to holt potom po představení mi ho musí odšroubovat, zabalit, a já si to sedadlo vemu domů. V cizině prej se to všude v lepších kinech dělá, jenomže to víte, než se taková vymoženost dostane k nám, to si počkáme.

Víte, paní Šakalová, lóži nechci. To kdyby mi to i zadarmo dávali, tak lóži nechci. Já tam hned usnu a pak zezadu vůbec nevidím. Vod tý doby, paní Šakalová, co mi operovali to ječný zrno na tom slepým střevě, nevidím a nevidím.

Dnes bych ani nebyla šla, ale muj se na tenhle program tolik těšil. Už čtrnáct dní nemluví o ničem, než že by to chtěl vidět, že to má bejt krása. Jářku, koukej, tatíčku, beztoho nic neužiješ, nikam nepřídeš, víš co? Zůstaň doma u dětí, a já pudu s paní Šakalovou sama.

A vidíte, v novinách často čtu, že se takhle nadává na ty zvukový filmy, a mně se to zrovna líbí. Inu to se ví, že při těch cizejch verzích je vo něco víc titulků, než bylo v němejch, ale božíčku, dyť my už dneska nejsme žádný análfarbetí, abysme to nestačili přečíst, co se v těch kusech mluví.

Mně se nejvíc líbil ten Cárův kurýr. Vy ste to neviděla, paní Šakalová. Ach to byl krásnej kus, mělo to dvě epopeje, a jedna povedenější než druhá. Von ten cárův kurýr... Jak, vy nevíte, co je to cárův kurýr? Nu, jak bych vám to krátce řekla. Cárův kurýr, tedy cárův kurýr, že jo, to je člověk, kterej kurýruje cára. A tam v tej druhej epopeji, von cárovi najednou předepsal ňákej špatnej lék na nemocenskou pokladnu, a to se ví, byl z toho malér. To víte, byl to zvukovej film, tak slovo dalo slovo, a milýmu kurýrovi vypíchli voko. Ale jak ten člověk úžasně hrál, von vám tam řval bolestí ve všech těch třech verzích najednou. Říkali, že to ani na plátně nemohli promítat, jak to bylo silný, a pouštěli to na surovým hedvábí.

Víte, řeknu vám, paní Šakalová, zato Chaplin se mi nelíbí. Já se divim, co ty lidi na něm mají. Muj taky - Chaplin hraje, musim jít. Ale já už ho nepustím. Von řekne, že jde na Zlatý vopojení, a příde mi domů vožralej. To už Picfordovou, tu mám ráda; vona je taková drobounká, vona se nezdá, ale vona neni. A jak se vám, paní Šakalová, líbí tahle Gréta Žarbo?

Viďte. Já ji taky nemám ráda. Vůbec tyhlety hubený ženský (jestlipak tu nesedí ňáká. Ne, neni tu náhodou žádná, tak to můžu říct). Tyhle hubený ženský nestojí za nic, já to vim podle sebe. A v těch filmech zrovna tak, vony takový ty Gréty jen neplechy tropí, kudy chodí, tudy filtrujou s mužskejma. A vzpomeňte si, milá paní Šakalová, na to, co vám teď říkám, že vona taková Gréta nebude mít žádný štěstí. Vona je pořád samá sláva a umění, a nakonec si veme ňákýho - s vodpuštěním, že to tak sprostě řeknu - inteligenta!

To máte jako ta, co bydlí pod náma, ta Povlíkačková. To je pořád ňákýho chlubení u vodovodu na chodbě: (po ní) Včera jsme byli v Alhambě a dnešky jdeme zase do Insektpavilónu, a věříte, paní Acetylénová, že sem tam v bufetu snědla štyry dezertéry s povidlama. Víte, já se usměju a myslim si, kdybych tak mohla ten kohoutek vodšroubovat a zmlátit tě s nim, ty jedna nechci říct co, abys mi to neřekla taky.

To sem se dověděla vod domovnice, že vona prej Povlíkačková někde v ňákym báru pila tyhlety koktajly a tři dni potom koktala, že jí slovo nerozuměly. A řekněte sama, milá paní, má z toho taková ženská něco, nemám já to lepší, když sedim doma s tátou a hádáme se? Pravda, vynadáme si sprostě, ale je to doma a je to milý.

Copak vona si Povlíkačková myslí, že já jsem za svobodna nechodila? Taky jsem chodila do Alhamby, a můžu vám říct, že to nic neni. Nu, tak tam tančí nějaká ta nahá tanečnice...

Ba jo, paní Šakalová, úplně nahá, to já bych vám to neřekla. Vona taková tanečnice představuje třeba rozkvetlou severní točnu, a vona je docela nahá. Teda, to se ví, to místo, jako za který se nejvíc stydí, to má přikryté šátkem - tedy obličej. Ale jinak je docela nahá.

(…) Nebo vona vám ta Povlíkačková neví, co by si na sebe vzala. A to denně do noci šije, jen aby byla podle módy. To kolikrát v noci, když se tak se starým probudíme a děláme tu restrinkci štěnic, tak slyšíme, že eště dole je vzhůru. Podívejte, tamhle zrovna sedí na balkóně a kouká se sem!

Má úcta, paní Povlíkačková, zrovna tady paní Šakalové o vás vyprávím, jaká jste šikovná a jak vám to sluší. To máte zase novou blůzičku. Jako slečinka, jak děvčátko ze školy jste v tom, potom se v přestávce uvidíme. Moje úcta...

Jak vona, potvora, ví, že sem vo ní mluvila, pořád se sem dívá, nekoukejte tam, paní Šakalová, já ji nemůžu ani cítit...  Nu řekněte sama, vypadá v tom jak votlučená hladová zeď. Paní Šakalová, já nemám ve zvyku vo lidech špatně mluvit, ale tohle je pravda, že ty Povlikačkojc před nějakými deseti lety neměli nic, a dneska se na ně podívejte - voni jsou na mizině.

(…) Na toho Špejbla jsem moc zvědavá. Voni lidi řeknou, že von je ze dřeva. A třeba zrovna bude jako živej. To kolikrát jsem viděla živý lidi v biografu, a byli dřevěný jako poleno.

 

Z dobových kreslených vtipů

Dál už jen listování kalendářem…

Z VÝROKŮ HERCŮ A KOMIKŮ

Učenci a vědci! Nebojte se létat! Žádný učený z nebe nespadne! (Vlasta Burian)

Žena, která vidí na muži krásnou látku, odmyslí si toho muže. A muž, který vidí krásnou látku na ženě, odmyslí si tu látku. (Miroslav Horníček)

Rodičům jsem udělal radost naposled devět měsíců před svým narozením. (Jaroslav Štercl)

Když jsem se narodil, byla tehdy u toho pouze moje matka, která jediná mě tenkrát byla schopná porodit. To už by dneska málokterá. (Luděk Sobota)

Není pravda, že naše filmové umění je v plenkách, nýbrž je pravda, že už může jít na hrníček! (Vlasta Burian)

Život přináší gagy na každém kroku. Jsme jimi přímo obklopeni - stačí se rozhlédnout kolem sebe. Kupříkladu dnes jsem viděl na lavičce na náměstí Míru poblíž kostela sv. Ludmily, jak se opalují tři černoši. (Lubomír Lipský)

Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé. (Jan Werich)

Mějte se co nejlíp a pěstujte srandu za každého počasí. Je to neobyčejně hygienické. (Jiří Voskovec)

Mám rád svá léta. Nikdy neopustím domov bez svých let. (Jára Kohout)

Poslední dobou platím za velmi vtipného člověka. On však za mne nikdy ne. (Jiří Suchý)

Gag dnes žije. Vím to podle toho, že kdykoliv mi spadnou kalhoty, lidi řvou smíchy. (Josef Hlinomaz)

Nejkrásnější život v době tolika vyhlášek mají analfabeti. (Vlasta Burian)

A teď se podívejte na Jindřicha Plachtu ještě v jiné nečekané podobě:

 

 

Zamilovanou ženu můžeme dostat tak daleko, že dělá to, co sama chce. (Marcello Mastroiani)

Byl to tak drahý film, že jen jeho přestávka stála milión. (Curd Jürgens)

Matka ukazuje dítěti Venuši Miloskou: „Takhle to s tebou dopadne, když si budeš pořád okusovat nehty!“ (Will Rogers)

Gentleman je muž, s nímž jsme dosud nebyli v biografu. (Marisa Mell)

Starožitnost je předvčerejší kýč za zítřejší cenu. (Jacques Tati)

Nejlepšími znalci žen jsou meteorologové, neboť dávají uragánům dívčí jména. (Peter Ustinov)

Žena může udělat z muže milionáře. Ale jen z takového, který je miliardářem. (Charles Chaplin)

Nikdy jsem neřekla, že chci být sama. Řekla jsem jen, že chci být nechána sama. To je ten celý rozdíl. (Greta Garbo)

Film je nekonečná legrace: pokud nikým nejste, tak se užíráte vzteky. A když se někým stanete, pak zas toužíte po opaku, abyste mohl klidně a normálně žít. (Steve McQueen)

Říkám vždy pravdu; musíte mít velmi dobrou paměť, abyste uměli dobře lhát. (Sophia Loren) 

PÍSNIČKA ŠVÁBA-MALOSTRANSKÉHO

Josef Šváb-Malostranský byl nejen hercem a komikem, ale i autorem a vydavatelem stovek kabaretních písniček, kupletů, scének a monologů. Prodával je ve svém krámku v Mostecké ulici v Praze. Hrdost na to, že je nestorem našich filmových herců (byl vůbec prvním hercem před kamerou), se projevoval čas od času tím, že napsal nějaký kuplet na téma biograf. Připomeňme si ještě jeden z nich:

 

Z „Veselých a oblíbených písní“ nákladem knihkupectví Josefa Švába 

DRAHÁ MÍNO, POJĎME V KINO!

Díky Tobě, dobré nebe, šťasten volám každý den,

že máme dost biografů, které jsou můj luzný sen,

kino nebo „bioškopek“ je nejkrásnější vynález,

Edisona, jenž jej stvořil, já bych zlíbal ještě dnes.

 

Refrain:

Drahá Míno, pojďme v kino

tam zřít můžem peklo, ráj,

bouřné moře, žert i hoře,

šepot lásky, starou báj,

cizí kroje, tuhé boje,

nebo zas tichý český kout,

tam lze v krátku na sedátku

všech trampot zapomenout.

 

Biograf je můj ideál, tam s mou Mínou chodím rád,

když sedíme vedle sebe, nemusím se o ni bát;

a když hudba jemně hraje ňákou známou písničku,

po tmě, by to nikdo nezhlíd‘, občas dám jí hubičku

 

Refrain:

Drahá Míno, pojďme v kino, atd.

 

Chudák Adam s Evou v ráji nemohli být veselí,

ač tam měli všecko zdarma - biograf tam neměli;

to já s Mínou víc užiji v tom „kinďásku“, to se ví –

když máme šest pomerančů a půl kila cukroví.

 

Refrain:

Drahá Míno, pojďme v kino atd.

 

Při některém filmu člověk zrovna by se uplakal,

při jiném už od prostředka, jako poleno by spal;

a zas jindy zasmějem se při těch švandách, božíčku,

že Mína pro samý řehot ztratila tam - spodničku!

 

Refrain:               

Drahá Míno, pojďme v kino atd.

 

Každý, koho život těší a nechce jít brzo spát,

chce-li občas zabrečet si nebo zas od plic se zasmát,

ať se „trhne“ od kombuše od vína neb od piva,

ať pospíchá do biáčku a s námi si zazpívá:

 

(Obecenstvo zpívá s sebou)

Refrain:

Drahá Míno, pojďme v kino atd. 

A NA KONEC?

Návrat k Jindřichu Plachtovi a jeden z jeho výroků:

„Svět a film, to je jedno, oba se točí, jenomže film vás přijde o něco dráže, a potom některé nepěkné scény ve světě se nedají tak lehce vystřihnout jako ve filmu.“

 

Jindřich Plachta, Ferdinand Jarkovský a Jára Kohout ve hře „Pronajme se pokoj“. (Neznámá fotografie z pozůstalosti J. Kohouta.)

 

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý