Veselý filmový kalendář, který nikdy nevyšel. Album Ondřeje Suchého

Dělá mi moc dobře, když se můj bratr občas někde nechá slyšet: „Podívejte se, tenhle regál v knihovně je plný Ondrových knížek, další už nevím, kam dávat.“ Na oplátku mohu konstatovat, že Jiřího knížky u mne zabírají už dva a půl regálu. Co se týká těch mých knížek, rozhodl jsem se, že občas v Albu zalistuji především v těch, které - ač napsány, nakladatelství odevzdány a v tiskárně vytištěny - nikdy nevyšly. Nebojte se, naříkat nebudu, pouze tu v úvodu zkonstatuji, že sazby byly rozmetány v roce 1970 u mé sbírky básniček „Zvířátka, milenky, věci a sny“, u „Longeniády“ (napsané v roce 1980 a na přání nakladatelství přejmenované na „Když byl v Praze Montmartre“). V roce 1990 vzal pak za své „Veselý filmový kalendář 1992“.

A právě z tohoto filmového kalendáře dnes budu vybírat to, co z něj dělalo kalendář „veselý“ - historky ze světa filmu, anekdoty, citáty filmových herců a komiků. Jediné, co je dnes ještě použitelné - kalendář pro rok 1992 (pracně doplňovaný množstvím dat v době, kdy o počítači a Googlu jsme si u nás mohli jen nechat zdát) spadl do „propadliště dějin“. A tak se pojďme jen bavit.

 

Inzeráty na všechno možné, co se dalo nějak spojit s kinematografem, se v novinách prvních desetiletí 20. století jen hemžilo. 

ANEKDOTY VLASTY BURIANA:

Jeden chovanec blázince koukal zadumaně z okna, stižen nevyléčitelnou melancholií, a pozoroval zahradníka, který ošetřoval záhon jahod.

„Haló,“ zavolal blázen, „co to děláte?“

„Ale,“ povídá zahradník, „dávám na jahody hnůj.“

„Jo, to leda,“ povídá na to chovanec, „to já zas na ně dávám šlehačku, ale já holt jsem blázen.“

 

„Tatíčku, tatíčku, koukej se, jesle!“

„Už jsem ti říkal stokrát, že nemáš šišlat! Říká se přece: je zle!“

 

„Hořká čokoláda bude prej dražší.“

„Proč?“

„Poněvadž cukr bude lacinější.“

 

Já jsem vám znal jednoho sebevraha, ten byl neuvěřitelně tvrdošíjný. Zkoušel se zabít všemožně. Skočil do řeky. Na blízku lovící statečný rybář ho však vytáhl s nasazením vlastního života z vln. Položil ho na břeh, vzkřísil nešťastníka a šel opět chytat své rybičky. Zachráněný však za chvíli vylezl na strom a tam se nadobro oběsil.

Před soudem vytýkal soudce rybářovi: „Člověče, když jste ho s takovou námahou zachránil z hlubin vody, to jste mu nemohl zabránit, když lezl na strom?!“

„Prosím, slavný soude, když já myslel, že se chce na větvi sušit…“

 

„Proč jste tak rozzloben, pane doktore?“

„Ale jeden pacient mi dal falešnou stokorunu.“

„Co jste mu za to dělal?“

„Falešncj chrup.“

„Tak proč sc rozčilujete, vždyť jste si kvit!“

 

Já znám jednoho tajnýho a ten se tak dobře přestrojuje, že když při jde domů ze služby a chce klukovi nařezat, tak sc mu musí nejdřív legitimovat!  ^

 

Krejčí: Josefe, dones jehlu!

Učeň: Prosím, pane mistr, smím donést dvě? Cítím sc dnes tak silnej!

 

Mohl bych tu vyprávět ještě další a další vtipy, ale co by to mělo za smysl? Vy byste se jim stejně jenom vysmáli! 

…A ANEKDOTY O VLASTOVI BURIANOVI

Při zastávce Vlasty Buriana v Curychu, cestou do Cannes, přepadl ho v hotelu obchodní zástupce a výmluvně nabízel své dokonalé zboží zvoláním: „Tyhle hodinky jsou pravý švýcarský výrobek!“

„Ale jděte, ale jděte,“ Vlasta na to, „a kdepak jsou díry, co???“

 

Při natáčení filmu C. a k. polní maršálek se prý dbalo přísně i na vedlejší detaily režie. I Vlasta Burian uplatňoval při režii svoji autoritu. Jednomu rekrutovi například kriticky vytýkal: „Člověče, jak to vypadáte? A jak to držíte zbraň?! Vždyť vy ten kvér držíte jako vegetarián husí stehno.“

 

Ptal se pan fotograf Balzar Vlasty Buriana: „A je ten tvůj honící pes Brok opravdu dobrej?“

„Jakpak by ne!“ odvětil tázaný, „ten staví tak ohromně, že vyčuchá i vyhynulý zvířata!“

 

Sázeli se Hašler, cestovatel Kořenský a Burian, kdo je ve světě nejznámější. Hašler povídá: „Když jsem byl na Slovensku, uviděl mě jeden cikán a začal hned hrát Ta naše písnička česká!“ Kořenský na to: „To nic není. To já na koloniální výstavě v Paříži vidím jednu černou krásku z Afriky a hned se ke mně rozeběhla, abych jí podepsal svou novou knihu.“ K tomu Burian skromně: „Když jsem byl na mistrovství světa v Itálii, navštívil jsem papeže. Popovídali jsme si spolu, papež mě vyprovodil až před Vatikán, dlouho mi tiskl ruce, až jeden z okolo stojících věřících povídá: Prosím vás, co je to za velebníčka, co tiskne ruku Vlastovi Burianovi?“

 

Kabaretiér Vlasta Burian v době, kdy točil své první ještě němé filmy Tu ten kámen (1923), Falešná kočička aneb Když si žena umíní (1926), Lásky Kačenky Strnadové (1926) a Milenky starého kriminálníka (1927). 

ANEKDOTY ZE STARÝCH FILMOVÝCH KALENDÁŘŮ

Jak známo, Chaplin pracuje na filmu více než rok. Jeho nejnovější partnerka, Virginia Cherill, která měla to štěstí, že dostala hlavní ženskou roli v jeho posledním filmu Světla velkoměsta, často si povzdechla: „To jsem zvědava, jestli budu ještě mladá, až dokončím tenhle film!“

 

„Miláčku, říkával jsi před svatbou, že jsem tvá bohyně!“ připomíná filmová diva nedávné chvíle svému manželovi.

„Jistě, jenomže teď jsem bezvěrec.“

 

K jednomu z rozhodujících v jistém známém filmovém koncernu přišel muž, který napsal manuskript. „Pane řediteli,“ pravil rozhodně, „s dějem, jaký vám přináším, zničíte konkurenci! Tento film povznese celou filmovou industrii a učiní nás dva slavnými. Právějsem četl jednomu ze svých známých první scény a onen muž byl nadšen. Víte, co mi řeklj? O tvém manuskriptu se bude mluviti, kdy Schillcr bude již dávno zapomenut! Nu?“

Ředitel slíbil manuskript přečíst a otázku autorovu odkázal na pozdější dobu. Po osmi dnech přišel „básník“ zase k němu s nedočkavými otázkami.

„Nuže, můj milý,“ odpověděl ředitel na příval slov. „Váš přítel měl pravdu: Bude se o tom mluvit, kdy Schiller bude již dávno zapomenut.“

„Opravdu?“ zvolal autor unesen.

Ředitel přikývl: „Ano. Ale teprve potom!“

 

Bylo to v létě a Willy Fritsch odpočíval kdesi v mořských lázních na břehu. Tu náhle přistoupilo k němu jakési individuum, neoděno právě poslední módou.

„Ach, promiňte,“ pravil tento muž, „nechtěl byste pěti markami přispěti k okrášlení lázní?“

Fritsch na něho pohlédl. „Pět marek, proč ne. A z čeho pozůstává okrášlení lázní?“

„Z toho, že se tu již nikdy neobjevím,“ řekl tulák.

 

Jistý populární komik se zamiloval do dámy z vyšší společnosti. „Mohla bych vás milovat,“ zakňourala dáma, „kdvbyste dovedl líbat jako Conrad Nagel, měl postavu jako Richard Dix a dovedl se šatit jako Adolf Menjou!“

„Lituji, madame,“ povídá na to komik zkroušeně, „nedovedu ani jedno, ani druhé, ale dovedl bych vás pokousat jako Rin-Tin-Tin.“

 

Rin-Tin-Tin - nejslavnější pes v historii kinematografie

Jitka Molavcová o něm a o jeho kreslenému „kolegovi“ Plutovi (pro nepamětníky - figurka Pluto Walta Disneye byla podobně slavná jako myšák Mickey Mause), zpívala v 70. letech tuto písničku:

POTKAL PLUTO RIN-TIN-TINA

Vyslechněte píseň tuto

Potkal známý dobrák Pluto

Poblíž secesního kina

Slavného psa Rin-Tin-Tina

 

Chvíli se bavili A pak tam

Na rohu činžovního domu

Zanechali autogram

Otisky pacek navíc k tomu

Ač se nikdy nenapijí

Sejdou se občas na pivu

Na důkaz, že stále žijí

V jednom filmovém archivu

 

Slavného psa Rin-Tin-Tina

Poblíž secesního kina

Potkal známý dobrák Pluto

A tím končím píseň tuto

 

Dvě úsměvné vzpomínky Jiřího Suchého na Jiřího Trnku, jednoho ze zakladatelů českého animovaného filmu, světově uznávaného ilustrátora a tvůrce loutkových filmů:

„Hráli jsme s Jiřím Šlitrem hru Jonáš a tingltangl. Jiří Trnka seděl v hledišti, námi nenápadně, avšak ostře sledován. Nesmál se. Což bylo pro dvojici komiků nelichotivé. Občas jsme zaznamenali ve stínu jeho kníru něco jako drobné uchichtnutí. Teprve po létech mě Jan Werich poučil, že to lehké ušklíbnutí znamenalo, že se Trnka upřímně směje. Tenkrát jsme však měli pocit, že se mu naše představení nelíbilo. Když byl konec, přišel za námi do šatny a řekl, že se mu představení líbilo. Považovali jsme to sdělení za zdvořilé gesto.

Po krátkém čase přišel Jiří Trnka na tentýž program znova. A smál se stejně málo jako posledně. Sebevědomí dvou komiků onoho večera silně stouplo. Jiří Trnka nám zanechal na zdi svůj autogram - byl to v Semaforu takový obyčej. Mohli jste ho tam spatřit na prvním sloupě vlevo. Od těch dob jsme se vídali častěji.“

„Taky jsme se jednou spolu koukali na jakýsi velmi naivní film pro děti. Autor jeho prostoduchost hájil tím, že film je určen docela malým dětem. Jiří Trnka mi tehdy zašeptal: Tak malý děti snad ani nejsou…“ 

FILMOVÍ HERCI O ŽENÁCH A LÁSCE

Každá žena hledá mimořádného muže. Když ho najde, snaží se z něj udělat cvičenou opici dle svých představ. (Rod Steiger) 

Hollywood je místo, kde se vám snaží ukrást ženu nebo roli. (Mario Adorf) 

Homo sapiens je jediný živočich, který se vzdává části svého spánku za účelem rozmnožování. (Orson Welles) 

Jedině to, že jsou jim věrné, spojuje ještě některé ženy s jejich manžely. (Sacha Guittry) 

Ženy se vdávají z nejrůznějších důvodů. Každá si však přeje, aby se provdala také z lásky. (Marlon Brando) 

V mém věku jsem spokojen, že jsem mohl přenechat milovnické role mladším. Je to otrava celý život žádat otce, zda si mohu půjčit jeho vůz. (James Steward) 

Ženské nemají smysl pro nesmysl. (Jan Werich) 

Velkou otázkou v manželství je, zdaje možné udržet lásku při životě konzervami. (Maurice Chevalier) 

ANEKDOTY Z BIOGRAFU

Potkají se dva kamarádi: „Tak jaký bylo včera kino?“

„Do poloviny slušný a potom si ta dívka přesedla.“

 

„Slečno, mohl bych vás pozvat do biografu?“

„A nebude vám vadit, že jsem tenhle film dosud neviděla?“

 

Před biografem se rozhodují dvě dívky, zda jít nebo nejít. Reklama před vchodem dává tušit, že film bude plný choulostivých scén. První dívka si povzdychne:

„Jo, holka, to bude těžký - na tohle se může až od osmnácti…“

Druhá pokývá hlavou a nakonec mávne rukou: „ Ale - já stejně nemám čas; matka mi nechce hlídat dítě!“

 

„Pane, měl byste jít do kina Blaník!“

„Co tam dávají?“

„To nevím, jenom cítím, že tady máte málo místa!“

 

Vyzvídá pozdě večer maminka na dcerušce, která se právě vrátila z biografu:

„Tak jakpak jste se, Irenko, s Jiřím bavili?“

„Nejdřív velmi dobře, mami, ale potom nás začali lidi okolo okřikovat.“ 

VÝROKY ZNÁMÝCH FILMOVÝCH KOMIKŮ

Kdo má dost peněz, koupí si auto. Kdo nemá na auto, umírá jinak. (Fernandel) 

Jsem si jist, že průměrný filmový fanoušek dokáže dost brzy rozeznat Ingrid Bergmanovou od Harpo Marxe. Nevím, zda bych to dokázal já, rozhodně bych se však o to rád pokusil. Groucho Marx) 

Na rozdíl od těch, kdo mnoha slovy neříkají nic, ať žijí ti, kdo nám beze slov řekli mnoho. (Miroslav Horníček) 

Komedie je prostě veselý způsob, jak být vážný. (Peter Ustinov) 

Je známo, že na světě není nic snadnějšího než umravňovat. Proto také největší prasáci zavádějí nejpřísnější mravnostní cenzuru. (Jan Werich) 

K nebezpečné koncentraci majetku nedojde, dokud budou existovat tři instituce: berní úřad, manželství a potomstvo. (Jacques Tati) 

Slavit narozeniny je pěkná věc, hlavně když se člověk může zúčastnit. (Jára Kohout)

 

Polozapomenutý český komik Jára Kohout ve filmu Neviděli jste Bobíka?

Scénárista Eduard Šimáček spolupracoval už na němých filmech (Švejk v ruském zajetí, Švejk v civilu), později i na zvukových (Pepina Rejholcova, Strýček z Ameriky, Z bláta do louže) a podílel se i na slavném Kristiánovi. Autorsky byl velmi činný, jeho jméno najdeme na desítkách kabaretních scének a výstupů, ale třeba i na některých knížkách Vlasty Buriana (Pohádky Vlasty Buriana pro dospělé). V kabaretních číslech, které psal pro různé komiky, si mnohdy utahoval právě z filmu a jeho zákulisí. Přesvědčte se v krátké ukázce ze „sólového výstupu pro pána v komické masce“. Přednášející měl vystoupit v masce Chaplina v monologu s názvem „Olafa Hastrdla veleučená přednáška o filmu“. Zde jsou dva úryvky: „Film měl svou kolébku v Paříži. Bylo to dávno a dávno, když se dva bratři jménem Lumiérové jednou prali doma v posteli. Jak se tak prali, zavadil ten jeden bratr Lumiér nohou o obraz visící na stěně a ten se zakejval. I zvolal bratr ten: ‚Hle, pohyblivý obraz!‘ a od těch dob vznikly pohyblivé obrazy. Ona je sice ještě jedna verze této legendy - že prej se ti bratři vůbec neprali, že prej tím obrazem hejbaly štěnice - ale co se dá dnes už říct, co je pravda a co ne. A tak ty pohyblivé obrazy byly nazvány filmy a jsou od těch dob promítány ve všech biografech. U nás máme tolik biografů, že například v Praze na Václavském náměstí ukazujou cizincům jako zvláštnost dům, kde biograf není. Kdybychom měli tolik nemocnic, tak musíme být všichni tak zdraví, že pohřební ústavy by udělaly bankrot a prodávaly by rakve pod cenou a na váhu. Do biografu chodí všechny vrstvy lidí. Někteří se tam chodí dívat na film, někteří vyspat a někteří, hlavně ti mladí, se tam choděj mačkat. (…) Na rozloučenou vám musím vysvětlit několik nápisů, které se v kinech užívají. Tak například DĚTEM NEPŘÍSTUPNO píše se proto, že by ty děti po tmě mohly vyvádět různé nepřístojnosti a tatínek, kdyby jim chtěl dát pohlavek, by se netrefil a rušil by okolo sedící. Nápis PŘESTÁVKA a tudíž i přestávka sama je proto, aby si mohli milenci upravit vlasy a odpočinout si od líbání. Nápis PŘÍŠTÍ PROGRAM vám zase ukazuje několik divokých scén z příštího filmu, které v něm ale neuvidíte, protože je cenzura vystřihla. Rozhodně také neberte doslova nápisy reklamní, protože každý nemůže dělat všechno, co radí, jako kupříkladu PIJTE ŠARATICI! UŽÍVEJTE DĚTSKOU MOUČKU! a podobně. Krátce a dobře, biograf je biograf a co bych vám o něm dál povídal, vždyť je to místo, kde se nakonec, pán - nepán, všichni sejdeme. Vždyť jedině tam v té dnešní mizérii dostane každý místo. A páni politikové tam mohou snadno přijít ke křeslu...“ 

ANEKDOTY O ZAHRANIČNÍCH FILMOVÝCH HERCÍCH

Sacha Guitry seděl ve společnosti a mezi řečí se ho kdosi otázal:

„Znáte Itálii?“

„Ani podle jména ne!“

 

Jakýsi bohatý Američan učinil kdysi Brigitte Bardotové nabídku k sňatku těmito slovy:

„Milostivá paní, nemohu už déle žít sám. Musím se oženit. Moje žena ovšem musí být poslušná, musí umět v pravý čas mlčet a musí mně být po celý život naprosto věrná.“

„Poslušná? Mlčenlivá? Dokonce věrná, říkáte?“ přerušila ho udiveně Brigitte, „milý pane, vy nepotřebujete ženu - kupte si psa.“

 

Na jedné tiskovce s italskou herečkou Ginou Lollobrigidou přišla řeč také na daně.

„Něco vám povím,“ rozčílila se hvězda, „pověstná italská mafie je proti americkým daňovým úřadům úplným klubem gentlemanů! Ta dává svým obětem přinejmenším napřed výstrahu!“

 

Jednou chtěl známý herec, tanečník a zpěvák Sammy Davis jr. navštívit exkluzivní newyorský restaurant, ale nechtěli ho tam pustit, protože neměl kravatu. Hned mu ovšem ochotně jednu zapůjčili. Davis souhlasil. Uvázal si kravatu kolem čela a vstoupil do lokálu.

 

Přes houf obdivovatelů se k italskému herci Albertu Sordimu prodírala babička.

„Signore Sordi, nemohl byste dát staré ženě autogram?“

„Milerád,“ odpověděl Sordi, známý nejen svým vtipem, ale i galantností, „a kde, prosím vás, je ta stará žena?“ 

ZÁVĚREM

V tomto místě jsem musel udělat ve Veselém filmovém kalendáři pauzu. Dostal jsem se do měsíce července 1992, a protože je mi líto zatratit všechno, co obsahují měsíce další, dovolím si vám zbývající historky, citáty a anekdoty z filmové historie nabídnout v Albu ještě i příští týden. Pro dnešek se loučím jedním svým filmovým myším vtipem.

 

„Myš, která řvala" byl britský film, ve kterém skutečně Mickey Mause nehrál.

 

Vložil: Ondřej Suchý

Veselý filmový kalendář 1992, HP, Album Ondřeje Suchého,