Bášenka a Pepíček, aneb Láska s nešťastným koncem. Album Ondřeje Suchého
23.05.2023
Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Že to ale mezi nimi jiskřilo!
Polskou herečku Barbaru Polomskou jsme znali nejen z česko-polského filmu Co řekne žena a z česko-jugoslávského Hvězda jede na Jih, ale také z řady polských snímků, jako byly například Varšavská siréna, Poklad kapitána Martense, Eroika nebo Dvě žebra Adamova. Po uvedení veselohry Co řekne žena se prý o ní v Polsku psalo: ‚Bašia Polomska, naša exportova gviazda‘.
Adresu jsem na ní vyloudil na karlovarském filmovém festivalu v roce 1956 (to jsem chodil teprve do páté třídy), v roce 1965 jsem za ní přijel do Lodže jako novopečený novinář, abych s ní napsal první interview, nu a nakonec jsem pak v roce 1992 mohl paní Barbaru pozvat do Ostravy, do televizního pořadu Kavárnička dříve narozených
Jeden z plakátů na film, na který se tehdy vzpomínalo.
V ostravské televizi jsem Barbaře Polomské přichystal překvapení, setkání s hercem, s nímž hrála hlavní roli právě ve filmu Co řekne žena; čekal ji Josef Bek, člověk, který byl sopkou vtipu a věčně dobré nálady. Oslovovali se něžně - Bášenko a Pepíčku.
Sotva paní Barbara vešla do studia, užasla, uviděla „Pepíčka“ Beka a já už od té chvíle stál „na vedlejší koleji“. Po přivítání musela vzácná návštěva povědět nejen Bekovi, ale i publiku ve studiu nejdříve pár slov o své práci. Pak přišly na řadu vzpomínky a Bekovy historky.
Bášenka: „Co jsem celou dobu dělala? Hrála jsem v polských filmech, jezdila po festivalech, hrála v divadle, velmi často v komediích, ale též v dramatech, hrála jsem Lízu v My Fair Lady, hraji v hrách Slawomira Mrožka, Witolda Gombrowicze, mám za sebou na osmdesát různých rolí. Také jsem hrála ve vaší hře Maryša, kterou u nás režíroval Václav Lohniský, a v Pokušení od Václava Havla.“
Pepíček: „Film Co řekne žena? Krásné zážitky! Tu nabídku jsem dostal v roce 1956. Přišli za mnou scénárista Václav Jelínek a režisér Jaroslav Mach a já neodolal, protože jsem se mohl poprvé dostat za hranice našeho státu! Byl jsem poprvé u Baltického moře, polsky jsem se naučil ‚přeprašam‘, to kdybych snad o někoho zavadil, abych nedostal pár facek, a s hrůzou jsem si uvědomoval, že je tam spousta stejných slov jako u nás, jenomže vždycky znamenají něco jiného a vždycky je to něco nemravného! To je pravda. Hned první večer se konala večeře na naše uvítání, seděly tam dámy, přinesli šunku, já jako slušně vychovaný člověk řekl: Dobrou chuť! - a ty dámy spadly pod stůl! Tak jsem začal od té doby říkat ‚smačnego‘, protože kdybych vám řekl, co tam znamená dobrou chuť, tak se rozejdete do svých domovů a budete o mně rozšiřovat, že jsem pěkný čuňáček.
Asi čtrnáct dní na to jsme točili v krásných přímořských lázních Sopotech, od rána svítilo sluníčko, byla polední pauza, tak jsem si řekl: Trochu se opálíš. Svlékl jsem se do plavek - tenkrát jsem ještě mohl - lehl jsem si do písku a tvrdě jsem usnul. Za chvíli mě vzbudila Bášenka a říká: ‚Ty, Pepiku, kde ty bylém, ja tě dvě godiny šukala!‘ Já povídám: ‚Jó, holčičko zlatá, o tom já vůbec nic nevím!‘ Tak jsem se vylekal, jestli jsem něco nezaspal, anebo jestli tam nemají snad jinou techniku...
Bylo to tam prostě všechno nádherné! V Polsku vůbec jsou nádherná děvčata, to je ostatně vidět tady na Bašce, a všechny se tam jmenují Bášenka, tak to člověk nemůže zvorat, a kdybyste si tam chtěli něco začít v půl sedmé večer, tak musíte říct: ‚Pani šanovna, choď do mně v půl do šudmej na piščošky!‘ Je to tak, Bášenko?“
Bášenka: „To je celý Pepíček! Samá legrace, stále plný humoru! Učil mě tenkrát různá česká slova, třeba ‚strč prst skrz krk‘, ale i slova dost košilatá a různé takové výrazy ‚neblbni‘, ‚nekecej‘…“
Vzpomínky, vzpomínky, a Bášenka se jen usmívala.
Pepíček: „Pak jsme se také s Bášenkou setkali v Praze! Tehdy mělo jejich divadlo z Lodže družbu s naším divadlem S. K. Neumanna, a tak Bášenka přijela a my s manželkou ji pozvali na večeři do Bruselského pavilonu. To vám přišel kus! Hluboké dekolté, vrchní měli oči jako tenisáky a furt se chodili ptát, jestli něco nepotřebujeme. Bášenka to rychle pochopila, a tak si takhle dávala prst, aby se jí dekolt moc nerozevíral a oni aby neměli žádný nadhled. Ale stejně, když jsem platil, tak mi ten vedoucí říkal: ‚Prosím vás, pane Bek, ti naši chlapi nemohli vůbec obsluhovat!‘ Bášenka byla rozkošná a jak vidíte - je dodnes!"
Bášenka: „Já vám musím ještě říct, že Pepíček je v Polsku velmi populární! Viděli jsme ho v mnoha filmech, mně osobně se ale nejvíc líbil v Drdových Hrátkách s čertem...“
Pepíček: „Když jsem se v sedmapadesátém vrátil z Polska, kde jsem byl třičtvrtě roku, tak hlavně pány zajímalo, jak se mi spolupracovalo s Barbarou Polomskou a vůbec nebrali ohled na to ‚co tomu řekne žena‘. Tedy - moje žena! Samozřejmě, když jsem se každý den pohyboval před kamerou s tak půvabnou dívkou a mohl se jí dívat zblízka do očí, tak se mi spolupracovalo ohromně! Ovšem měl jsem to ‚zpestřené‘ tím, že kameramanem filmu byl její první manžel Lampa, takže ten po mně pořád koukal skrz kameru a hlídal, aby mi náhodou ‚neujely nohy‘. Pak jsem tam také byl jediný herec z Československa, tím pádem jsem se musel držet zpátky, že ano, a navíc i ve scénáři byla hranice, kam až jsem směl: Třeba když už jsem se konečně měl v tom filmu vymáčknout, jestli mám Bášenku rád, tak jsem řekl, že miluju - Polsko! To byl hezký vztah, viď, Bášenko?“
A já dodávám dnes za oba (ale i za sebe) - byl!
Půvabu Barbary Polomské si tenkrát v Karlových Varech pozorně všímal i Jan Werich.
Ve festivalových novinách se objevil také tento obrázek, na kterém jsem se poznal. Ne, nejsem ten velký kluk, ale až ten za ním, v pruhovaném triku. Způsobně jsem čekal na autogram, ovšem i na polskou adresu, na kterou jsem pak rozvinul s paní Barbarou naší vzájemnou „korespondenci“.
Byli jsme opravdovými přáteli plných 65 let! Až do roku 2021, kdy ji porazilo na přechodu auto a ona utrpěla zranění, kterému téhož roku podlehla. Zůstaly po ní vzpomínky přátel a kolegů a její herecké umění na filmovém plátně. Nikdy na Barbaru Polomskou nezapomenu!

Vložil: Ondřej Suchý