Karel III. dědí území větší než Rusko. Bůh chraň jeho i nás. Svět Tomáše Koloce
komentář
06.05.2023
Foto: Se svolením The Royal Family
Popisek: Ode dneška korunovaný král Velké Británie Karel III. s chotí, též korunovanou
Snad všechna česká periodika budou dnes sledovat fasádu zvanou britská královská korunovace. Tento článek je pokusem podívat se hlouběji pod ni – až do základů britského státu a dnešních pozůstatků jeho koloniální říše.
Ačkoli se od dětství zajímám o monarchie a vládnoucí šlechtické rody a ten britský nijak nezanedbávám, a jsem v tomto smyslu napojený i na největší české znalce v tomto oboru, co do povědomí o skutečné podstatě britské monarchie mi nejvíc dalo sledování padesáti dílů netflixovského seriálu Koruna, který se britskému královskému rodu podíval pěkně pod sukýnku. Od 30. let, kdy ještě vládl odstoupivší Edward VIII., přes krále Jiřího VI., kterého válka vyléčila z koktavosti, až po celou vládu Alžběty II. Člověk mého naturelu ze země, která je už 105 let republikou, se sledování seriálu (který ačkoli není nijak patolízalský, sama zesnulá královna se dala slyšet, že je historicky přesný a že s ním souhlasí) musí se každou minutu ptát: Proč?
Historie dynastie, která vládne britské monarchii, je tam totiž popsána jako jedna velká série tragédií, spojených s upřímnými vztahy, které zakázala anglikánská církev (ta, o které se říká, že ji Jindřich VIII. v roce 1534 založil právě proto, aby se v jeho rodině dalo snesitelněji ženit a rozvádět), a naopak sňatky z rozumu, do kterých církev (jíž je britský panovník od toho roku formální hlavou) britské royals (těžko přeložitelné slovo, pro které bychom v češtině museli zvolit novotvar „královany“) žene. Dalším typickým rysem dějin královského dvora je nejdéle od evropských republikánských revolucí počátkem 20. století strach, že bude svržen, kterýžto pohled podporoval královnin manžel princ Philip. Sám zažil jednu z takových revolucí, během níž byl v roce 1922 v Řecku svržen jeho strýc král, a on sám přežil jen proto, že byl jako roční batole propašován ze země v bedně s pomeranči.
V hrůze z takového „krizového vývoje“ britský panovník po generace akceptuje nepřirozený stav, kdy (proti ostatním monarchiím, kde to nikde není tak striktní) hlava státu (respektive celkem patnácti států, jejichž rozloha celkem je mimochodem větší než největší země světa, Ruska) nesmí říct veřejně ani slovo k politice, ale ani k ničemu jiném zásadnímu ve světě. Stav, kdy britský panovník je tu striktně jen od toho, aby plodil další „royals“, a jeho život je svázán sto plus jedním omezením, která z něj prakticky dělají nejnesvobodnější bytost na světě (příklad: na prahu 70. let konzervativní premiér Heath v boji s hornickými odboráři se rozhodl vypínat proud, a královna nemohla říct než ano a vybavit svůj palác svíčkami), byl za Alžbětiny éry zhoršen ještě tím, že muži kolem královny (její manžel a synové) museli být podle protokolu fakticky neviditelnými trubci, chodícími tři kroky za královnou, což byla pro přirozenost mužů, kteří se navíc dennodenně stýkali s aktivními politiky, frustrace na druhou.
Největší deprivací, která je podle mě kladena na oltář setrvání na trůnu, je ale faktická úloha královské rodiny v mezinárodních vztazích. Jako její charakteristiku uvádí seriál Koruna událost z roku 1961, období, kdy se v Africe začal poprvé projevovat sovětský vliv a tehdejší prezident republiky Ghana se rozhodl namísto americké elektrárny stavět sovětskou. Ačkoli Británie nebyla ve stavbě nijak účastna, vydala se královna do Ghany a za tuto návštěvu, jíž tamního prezidenta Kwame Nkrumaha symbolicky povýšila nad všechny hlavy čerstvě postkoloniální Afriky, žádala, aby elektrárnu mohli dostavět Američané. Na jednu stranu to dnes, v době, kdy se o podobné věci vedou krvavé války, můžeme chápat jako geniální mírové řešení, daleko lepší, než když byla Británie nucena následovat USA do války v Koreji, Iráku, Afghánistánu atd. Na druhou stranu to královnu a její zemi ukázalo divákům Koruny bez pověr a iluzí ukázalo jako sice významnou, ale přece jen kolonii své bývalé kolonie.
Proč to všechno, královno? říkal jsem si, když jsem přemýšlel nad řadou hlav vládnoucích dynastií, které se v některých případech docela mírumilovně staly hlavami v důchodu (jako španělský král Juan Carlos, který v roce 2014 po 38 letech na trůnu odstoupil ve prospěch svého syna), nebo dokonce velkostatkáři na svých panstvích v nově zřízených republikách, kteří si, když to zákon umožnuje, někdy klidně „střihnou“ i politické angažmá, jež jim dovoluje skutečný vliv na věci veřejné (např. syn posledního rakouskouherského císaře Otto von Habsburg byl dvacet let poslancem evropského parlamentu, bývalý bulharský car mezi lety 2001-2005 získal v demokratických volbách funkci premiéra).
A když už na tom trůnu mermomocí chcete být, proč se mluví jen o VAŠEM trůnu? Už i před seriálem Koruna jsme všichni důvěrně znali celou britskou královskou rodinu, kterou (ač jde fakticky o voskové figury, které ústava vlastního státu odsoudila navěky mlčet) světový tisk pokládá fakticky za jedinou a britského panovníka za jediného panovníka, ač jen dalších vládnoucích hlav nezávislých království je na světě šestnáct a někteří z nich jsou daleko zajímavější. Jako dánská královna Markéta II., která je uznávanou divadelní scénografkou a ilustrátorkou dětských knížek, zatímco jordánský král Abdalláh II. je od píky vycvičený generál speciálních armádních sil, který po vzestupu mezinárodní teroristické organizace Islámský stát zmobilizoval svou armádu a ve spolupráci s kurdskými dobrovolníky se stal jedinou vojenskou silou, která s ISIS skutečně bojovala a bojůvky fundamentalistických teroristů fakticky rozdrtila. To jsou ovšem monarchové, kteří pro dnešní anglofonní globální tisk jako by neexistovali.
Anglocentrismus se ostatně, přes veškeré proklamace Karla III., že bude králem všech svých národů i náboženství, projevuje už i v čísle za jeho jménem. Třetí je totiž jako král Anglie, jako král celého Spojeného království by totiž byl první. Což dost sedí k faktu, že zatímco neanglické země unie, Skotsko, Wales a Severní Irsko, mají všechny své regionální struktury v podobě autonomních vlád a parlamentů, Anglie žádné takové struktury nemá, pokládajíc unii fakticky za svůj majetek. To je poněkud v rozporu s realitou neustále se drobícího impéria. Karlova matka byla v okamžiku své korunovace titulární hlavou 56 nezávislých států, zatímco na konci její vlády jich bylo jen patnáct. Poslední z emancipovaných dominií, karibský Barbados, se „odtrhl“ a stal prezidentskou republikou necelý rok před skonem Alžběty II. V tu dobu měla Británie za sebou už několik plebiscitů za odtržení Skotska, které po příkladu rozpadu Sovětského svazu a Jugoslávie (na nichž se britská politika také podepsala) logicky přemýšlí, proč by její obrovské ropné zdroje měly živit zbytek Británie, zejména Anglii, která se ke Skotsku stále chová jako milostivý imperiální „big brother“.
I když jsem svou otázku po smyslu britské monarchie (která mimo záři reflektorů loni po skonu bývalé královny byla bráněna i zbraněmi, když bylo v Londýně zatčeno několik desítek účastníků demonstrací za nastolení republiky) nemohl položit nikomu z členů britského dvora, položil jsem ji alespoň svému kamarádovi, který letos už dvaadvacátým rokem v Británii žije. Jeho odpověď mě uspokojila: „Ber tu naši monarchii jako reality show. Všude jinde se lidi musí dívat na blbečky někde v obývaku, tady se alespoň okrajově dozvíš něco o historii nebo umění a je to za stejný peníze, možná i za menší, protože v republikách ti volení hladi vědí, že budou u moci jen pár let, a tak o to víc kradou. A Commonwealth? Pravda, je to svět tak trošku pro sebe a Briti jsou daleko tolerantnější k Pákistáncům, než k pěti milionům Poláků, který místní ze žárlivosti, že je tu někdo schopnější než oni, občas vražděj jako králíky, ale já to beru z tý lepší stránky. Země, který jsou pod jedním králem sdružený v Commonwealthu, aspoň mezi sebou málokdy vedou války.“
Po téhle odpovědi jsem si poprvé řekl, že je něco pozitivního na monarchii britské. Ačkoli nový král to rozhodně nebude mít lehké. Prvním premiérem jeho matky Alžběty II. byl Winston Churchill, který se proslavil dvěma výroky. O náboženském fundamentalismu se vyjádřil: „Dokud vládnu, nikde na mém území se lidi nebudou vraždit pro víru: ani muslimové s židy na Blízkém východě, ani buddhisti s hinduisty na Srí Lance, ani katolíci s protestanty v Severním Irsku!“ a po zkouškách sovětské jaderné bomby řekl Alžbětě II: „Je potvrzeno, že ji testovali v kazašské stepi. Je zásadní jednat rychle a zajistit mír. Já byl vždycky ten, koho chtěli mít v místnosti při jednání s Rusy. Rusko je prastará velká říše, která vyžaduje a zaslouží respekt. Američani se rádi ohánějí velkým klackem a jsou velmi hlasití. Požádal jsem ministra zahraničí, aby jel do Washingtonu a naplánoval moji schůzku s prezidentem Eisenhowerem, abychom začali probírat jednotný postup, jak Rusy přijmout zpátky do rodiny.“ S takovou vydržel u moci devět let a vyhrál druhou světovou válku. Naproti tomu první premiérka Karla III., Liz Truss, která se uvedla hláškou, že nebude váhat použít jaderné zbraně, a 43 dní, které vydržela ve funkci, neřešila vůbec nic, natožpak fakt, že jen ve vnitřním Londýně je šest fundamentalistických no-go zón, z nichž jedna těsně přiléhá k jejímu sídlu, úřadu britského premiéra v Downing Street 10.
Bože, chraň krále i nás!
Zdroje: Seznam. BBC, Wikipedia, Netflix, autorův pořad na radiu Proglas je ZDE
Vložil: Tomáš Koloc