Opravdu jsou jednotné přijímací zkoušky diskriminační? Pojďme hovořit o školství s učitelem
01.05.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Přijímací zkoušky, ilustrační foto
Nedávno proběhly přijímací zkoušky na střední školy. Vzhledem k tomu, že přicházejí na řadu silné populační ročníky tzv. Husákových dětí, zvyšuje se konkurence a s ní i nároky na uchazeče. Je to přirozené a také správné, s vyšší konkurencí vzroste kvalita přijatých uchazečů. Tento názor však nesdílejí všichni. Třeba pan Jan Zeman z EDUin v rozhovoru z 3. 4. 2023 tvrdí, že děti z chudších rodin jsou diskriminované. V tomto roce prý dokonce víc než v jiných letech. Jako kdyby se ostatních žáků zvýšená konkurence netýkala.
Uznávám, že děti bohatších rodičů mohou mít „umetenější cestičku“, ale rozhodně bych nemluvil o diskriminaci. Spíš o odlišných možnostech. Odlišné možnosti a diskriminace nejsou totéž. Kromě toho, ne vždy jsou děti bohatých rodičů ve výhodě. Doporučuji přečíst si knihu „Bohatý táta, chudý táta“ od Roberta Kyiosakiho. Ten v ní popisuje, čím se liší výchova v bohatých rodinách od výchovy dětí z chudých rodin a z rodin, patřících ke střední třídě. Dozvíte se třeba, že syn multimiliardáře nedostával kapesné, na rozdíl od svých „chudých“ kamarádů.
Pokusím se popsat myšlenkové vzorce, kterými se řídí členové z různých socio-ekonomických skupin. Souvisí s tím vztah dítěte a rodiny ke vzdělání. Přidržím se tradičního dělení na chudé, střední třídu a bohaté.
Příjemci sociálních dávek – oddělení práv od povinností a peněz od práce
První skupinou jsou děti ze „sociálně slabých rodin“, žijících ze sociálních dávek. Příjmy rodiny jsou relativně nízké, ale konstantní a jisté. Rodinné příjmy nejsou závislé na intenzitě práce rodičů ani na čase stráveném v práci – rodiče do práce nechodí. Děti nevidí rodiče pracovat a vědí, že k získávání peněz není práce nezbytná.
V rodinách, kde ani jeden z rodičů nepracuje, dochází k oddělení získávání peněz od práce. V důsledku toho tito lidé ztrácejí i sociální dovednosti – neumí se chovat. K tomu, aby je někdo vzal do práce (kdyby chtěli), postrádají pracovní návyky – vstávání, slušné chování, pracovní kázeň atd. Zatímco v práci bez kvalitních mezilidských vztahů dlouho nevydržíte, sociální dávky vám za neurvalé chování stát nevezme. Tento vzorec chování pak jejich děti zákonitě uplatňují ve škole. Užívají práv, nepodmíněných povinnostmi. Dítě přece není nevychované, ale sociálně znevýhodněné.
Střední třída? Prodejci času a vědomostí
Druhou skupinu tvoří děti pracujících rodičů. Jejich rodiny žijí ze mzdy. Příjmy těchto rodin se pohybují od částek, odpovídajících sociálním dávkám, až po zhruba sto tisíc korun měsíčně. Rodinné příjmy jsou přímo závislé na čase, stráveném v práci. Jedná se o typické zaměstnance- prodejce svého času a dovedností. Je jedno, zda tito lidé za hodinu vydělají dvě stě nebo dva tisíce korun. Jejich maximální výše příjmu je omezena časem, protože nelze odpracovat víc hodin, než má den.
Tito lidé jsou zvyklí postarat se o sebe sami. Stydí se žít ze sociálních dávek. Nežádají o ně ani tehdy, pokud na ně příjmově dosahují. To je neštěstí nízkopříjmových pracujících. Pracující lidé na dolní příjmové hranici bývají označováni jako tzv. pracující bída, pracují, ale často vydělávají méně než „pobírači“ sociálních dávek. Nepečují o ně žádné neziskovky, neboť na ně nikdo nevypisuje žádný dotační titul. Děti z těchto rodin vidí rodiče chodit do práce a vědí, že nezbytnou podmínkou životního úspěchu je pracovitost a slušné chování.
Jak to chodí v bohatých rodinách? Netuším, ale poučím vás
Do chodu bohatých rodin nevidím, i když mám několik bohatých přátel. Za bohatého považuji takového člověka, který kvůli zajištění svých životních potřeb nemusí chodit do práce. Může se stát, že „bohatý člověk“ má v absolutním srovnání nižší příjem, než dobře vydělávající příslušník střední třídy. To proto, že tohoto stavu lze docílit buď zvyšováním příjmů, nebo snižováním výdajů, takže bych do této skupiny klidně zařadil i některé bezdomovce z vlastní vůle.
Tito lidé nejsou nuceni prodávat svůj čas a mohou se věnovat tomu, co oni sami považují za důležité. Jsou-li hodně bohatí, mohou si dokonce zaplatit lidi, kteří jim s prosazováním jejich „osobní agendy“ pomohou. Tak to dělá třeba „občan“ Soros, významný aktér naší „občanské společnosti“.
Děti těchto lidí by mohly mít teoreticky cokoliv, ale vzhledem k tomu, že jednou převezmou obrovské majetky, nemohou si jejich rodiče dovolit vychovat z nich naivní „hňupy“. Jejich děti obvykle dostávají velice kvalitní, ale náročnou výchovu.
Co se týče chování, jedná se o lidi, kteří si určují vlastní pravidla. Přesto ani v jejich případě není žádoucí, aby chování potomků přesáhlo určitou mez, kvůli možné diskreditaci do budoucna. Je pravděpodobné, že časem zaujmou vysoké pozice v byznysu nebo v politice.
Čím se liší rozdílné startovní podmínky od diskriminace?
Pan Zeman použil v souvislosti s jednotnými přijímacími zkouškami slovo „diskriminace“. Dle mého názoru chybně. Pojem „diskriminace“ je odvozen od latinského slova discriminare = rozlišovat. Má-li se skutečně jednat o diskriminaci (rozlišování), pak musí existovat někdo, kdo rozlišuje – diskriminuje. Jsou-li tyto děti diskriminované, pak je na místě otázka: Kdo je diskriminuje? Stát to není, do školy musí všechny děti.
To znamená, že tady skutečnou diskriminaci nemáme. Ano, máme zanedbané děti. Měli bychom si klást otázku, kdo je zanedbává? Zanedbávání však není diskriminace. Občanský zákoník hovoří jasně: Péče o děti je povinností rodičů – hmotná, duchovní i duševní.
Chyba není, že dítě nic neumí, ale že si někdo dovolí jeho „neznalosti“ měřit
Pan Zeman označil za příčinu neúspěchu některých dětí samotnou existenci zkoušek, které ověřují znalosti, získané ve škole: „Dítě z průměrně zajištěné rodiny má o dvacet procent vyšší šanci dostat se na vysokou školu než dítě z chudších poměrů. Toto číslo je přitom důsledkem tří věcí: rozdělování žáků do osmiletých gymnázií (na základě „přijímaček" – pozn. autora), právě jednotné přijímací zkoušky a rovněž národních srovnávacích zkoušek.“
Podle pana Zemana vlastně chyba nespočívá v tom, že žák nic neumí, ale v tom, že si někdo dovolil jeho znalosti ověřovat. Pokud by žák potřebné znalosti měl, pan Zeman by neměl důvod stěžovat si na existenci zkoušek. Tento žák však chodil do školy. Pokud nepropadl, měl by něco umět! Jestliže neumí, je nutné zeptat se, co ve škole dělal?! Učil se? Dával pozor? Hrál si na mobilu? Nebo snad místo matematiky mlátil vařečkou před školou do hrnce? Jsou školy, kde děti „díky“ projektům (které často nejsou nic jiného než skrytá forma propagandy) přijdou až o významnou část výuky! Možná by stálo za to zavést „reklamační testy“, na základě nichž by rodiče mohli požadovat po škole nahrazení zameškané výuky v případě, že škola „dělá projekty“, ale nemá naučeno.
Je zvláštní, že panu Zemanovi leží na srdci způsob ověřování znalostí, ale faktický stav, zda žák učivo „umí“, či nikoliv, ho netrápí. Znám krásné pořekadlo: „Haní zrcadlo, kdo má křivou hubu.“ Panu Zemanovi z EDUin nevadí křivá huba, ale zrcadlo, které mu ji ukáže!
Škola se vměšuje rodičům do výchovy, místo aby učila
Uznávám, že rodič, který nedokončil základní školu, nemá takové znalosti, jako rodič, který vystudoval střední či vysokou školu. My nepotřebujeme, aby rodiče své děti učili Pythagorovu větu. Nám stačí, aby děti přicházely do školy VYCHOVANÉ, nosily si pomůcky, ve škole pracovaly a nezanedbávaly domácí přípravu. Ať rodiče zajistí výchovu, my se postaráme o vědomosti. Dnes je to naopak. Škola neučí, vměšuje se rodině do výchovy a rodiče musí platit přípravky k přijímačkám.
Po rodičích chceme jen tři věci: aby dítě přišlo do školy, nenarušovalo výuku a aby rodiče byli našimi partnery, pokud nastane nějaký výchovný či vzdělávací problém. To, že naučím dítě pozdravit, poděkovat, obout se, vysmrkat, slušně se chovat, nemá nic do činění se vzděláním rodičů. Zdravit umí každý, kdo přijde do obchodu.
Nepodnětné prostředí? U Vlčice bylo líp (skvělá matka si velké „V“ zaslouží)
Setkáváme se s argumentem, že někteří žáci žijí v „nepodnětném prostředí“. Co to je „nepodnětné prostředí“? Jak to vypadá v rodině, která je označována za nepodnětnou? To nikdo nedělá nic? Nikdo nevaří, nepere, nešije, neuklízí, neprovádí opravy v domácnosti? Nikdo nečte dětem pohádky, rodina nechodí nakupovat? Pokud tyto činnosti rodiče zanedbávají, pak je otázkou, zda nezanedbávají i děti a zda rodina sama není sociálně-patologickým prostředím. Neposkytla nakonec Romulovi a Removi více podnětů vlčice? Pravděpodobně toho neuměla tolik, co umíme my, ale určitě dětem předala všechno, co uměla.
K tomu, aby rodina byla „podnětná“, nemusí být nutně rodinou intelektuálů. Úplně stačí, když rodiče své děti přiberou k tomu, co dělají. Samozřejmě nemám na mysli těžkou práci v herně. Stačí jednodušší činnosti. Víte, kolik podnětů se dětem dostane při obyčejném pečení buchet?
Hlavním viníkem nízké kvality výuky je stát a samozvaní „odborníci“
Prvním krokem k úpadku českého školství bylo zavedení RVP (Rámcový vzdělávací program), který školám PŘIKÁZAL vytvořit si vlastní vzdělávací program, ačkoliv většina škol takovou potřebu neměla. Výsledkem je nekompatibilita mezi školami. V jejím důsledku se zvýšil rozdíl v kvalitě výuky na jednotlivých školách (děti nedostávají srovnatelně kvalitní výuku) a žáci mají problém při přechodu na jinou školu.
Druhou příčinou propadu školství bylo zavedení inkluze. Ta má za následek zpomalení výuky slabými či nevychovanými žáky, snížení bezpečnosti na školách a nerovnost v přístupu k dětem. Některé děti musí dodržovat pravidla, jiné ne. Postižené děti zároveň přišly o odbornou péči, „odborníkem“ se stal kdokoliv, kdo absolvoval kurz v neziskovce.
Třetím bičem Božím za naše učitelské hříchy jsou „dobrose*ské projekty“, které ukrajují z času, určeného pro výuku. Když pominu, že jsou často ideologické, bývají i hloupé. Toto je otázka z „projektu“ pro páťáky: „Kolik km najezdíš týdně autem (i jako spolujezdec)?“ I když žáček po pravdě odpoví, že autem nejezdí, stejně neunikne následující „dobro*erově“ otázce: „Kolik lidí s tebou většinou sedí v autě (kterým nejedeš – pozn. autora)?“ Projekt se věnoval zdraví a v názvu bylo slovo „rytmus“. Žáci po celou dobu jen rytmicky seděli u tabletů. To bylo pohybu!
Čím se liší dostupnost vzdělání od dostupnosti zdravotní péče?
Pan Zeman a jiní aktivisté opakovaně tvrdí, že děti z chudších poměrů mají horší přístup ke vzdělání. To je lež. Přístup ke vzdělání mají všechny děti stejný. Každé dítě má tzv. spádovou školu, která ho musí přijmout. V čem tedy spočívá nedostupnost vzdělání? V tom, že někdo do školy nepřijde? Máme snad žáky do školy nosit? Jaký význam přikládají vzdělání rodiče, je nepodstatné, školní docházka je povinná.
Pro srovnání se podívejme, jak je to s „dostupností“ zdravotní péče. Tam je situace jiná. Nemáme žádné „spádové lékaře“, kteří nás musí přijmout. Lidé zoufale obvolávají pediatry, stomatology a jiné specialisty. Navíc tam po nás za péči chtějí peníze, ačkoliv si platíme pojištění a máme ústavně zajištěné právo na bezplatnou zdravotní péči. Stejně jako na bezplatné vzdělávání.
Krásná slova od chytré ženy na závěr (krásná je také)
Když jsem k minulému článku pročítal přepisy z jednání v Senátu, narazil jsem na nádherný text senátorky Daniely Kovářové, bývalé ministryně spravedlnosti. Paní Kovářová hovoří o rovnosti pohlaví, ale text lze vztáhnout na pocity „ublíženosti“ všeobecně. Byla by škoda, kdyby takový krásný text zapadl v senátním archivu (zkráceno):
„Existují dva pohledy na rovnost. První je rovnost na startovní čáře, rovnost v šancích. Stejné startovní čáry, stejné právo, stejné tabulkové platy, stejné možnosti. To všechno už dávno máme.
Tím druhým přístupem je rovnost ve výsledku, v cílové rovince. I když se dnes tváříme, že mluvíme o rovných příležitostech, ve skutečnosti mluvíme o rovnosti v cíli a ve výsledku. Požadujeme (někteří požadují) stejné platy, stejné výkony, paritní rozdělení péče o děti u obou pohlaví, kojení, porody, funkce, počet dětí, počet žen na traktorech, na jeřábech, ve vedoucích funkcích.
Statisticky máme doloženo, že ženy se dožívají vyššího věku, jsou zdravější, mají ve školách lepší známky. Jsou ochotnější a přizpůsobivější. Mimochodem, z mnoha výzkumů vyplývá, že ve všech školách na celém světě dostávají holčičky od učitelů obojího pohlaví lepší známky ve všech předmětech než kluci. Chlapci jsou prostě odvážnější, agresivnější, více riskují, více pijí. Mimochodem i v přírodě se samečkové dožívají nižšího věku. Chceme i tyto rozdíly setřít zákonem? Zveličujeme význam jednoho atributu, a to odměny. Přitom zapomínáme, že existují i jiné – laskavost, vlídnost, péče, pomoc, úsměvy, rodina.“
|
I ve škole zveličujeme jeden atribut a opomíjíme všechny ostatní.
Vložil: Stanislav Korityák