Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Říkali mu Fellini Východu. Slovenský venkovan, který plnil svět úžasem. Výročí Jakuba Vosáhla

30.04.2023
Říkali mu Fellini Východu. Slovenský venkovan, který plnil svět úžasem. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Bonton film - Pipo Fernandez

Popisek: Juraj Jakubisko

Na FAMU nastoupil z umělecké průmyslovky, kde studoval fotografii. A i ve filmu se uvedl originální vizuální fantazií. Do Prahy přišel z venkova od Košic, což mu famáčtí snobové dávali sežrat, ale východňárský temperament se stal druhou z jeho značek. Tyto dva osobité vlivy vynesly Juraji Jakubiskovi, který odešel před dvěma měsíci a dnes by slavil pětaosmdesátku, přezdívku Fellini Východu.

Když chceme zůstat u přirovnání k velikánům, tak jeho filmové vyprávění někteří srovnávali s magickým realismem jihoamerického literárního génia Gabriela Garcíi Márqueze. Měl styl zahrnující poetiku, hravost i bizár. Rozhodně nebyl pro každého diváka, ale jeho filmy jste poznali po několika záběrech. První díl jeho pamětí, který před několika lety vydal, nesl název Živé stříbro. Historka o rozbitém teploměru a rozsypané rtuti, která titul vysvětlovala, v mých očích poetikou vyprávění snesla srovnání s Márquezovými metaforami. Díl uzavřel koncem své „první kariéry“ po srpnu 1968. Bylo mu třiatřicet a na kontě měl čtyři filmy, všechny lze označit za převratné, k divákům se z nich ale dostal jen jeden.

Shodou náhod se ten debut jmenoval právě Kristové roky. Do mladého slovenského malíře v Praze nepochybně promítl mnohé vlastní křivdy vysmívaného venkovana, které zažíval od intelektuálů na FAMU, a vložil svůj pohled na dnes tak aktuální střet metropole s venkovem. Film drží žánr československé nové vlny, ale už ukazuje Jakubiskovu osobitost. Diváci si okamžitě všimli mimořádné kamery a celkového barevného ladění, které se naopak době dost vymykalo.

Současně s tím začal natáčet první část svého druhého snímku Zběhové a poutníci, který v tří oddělených povídkách vypráví kruté válečné dějiny dvacátého století. Naturalisticky a krvavě odvyprávěný příběh z první světové války získal jako samostatný krátkometrážní film cenu na festivalu v Benátkách, což Jakubiskovi umožnilo italskou koprodukci. V Itálii stejně jako v Německu od té doby bude měl dveře otevřené.

Kouzlo nechtěného

V létě 1968 točil povídku z druhé světové války. „Byl jsem ve třech čtvrtinách filmu, a v podstatě jsem se usmíval nad situacemi druhé světové války, poněvadž to všechno bolo passé, ale najednou jsem se potěšil, jakého mám výborného produkčního a rekvizitáře, jelikož mi na dvůr vtrhly tanky. Ještě jsem si říkal: Kde to všechno vzali, vždyť jich tolik do filmu ani nepotřebujeme,“ vzpomínal později s nadsázkou, jak mu do natáčení vjela autentická sovětská armáda. Natočené záběry ve filmu nechal, a ještě k nim namluvil komentář. Tato vsuvka odsoudila film do trezoru.

Třetí část Poutníci je apokalyptickou vizí světa po atomové válce. Jakubisko své poselství podával formou filmové koláže, ne úplně přehledně, ale jeho síla se nedala zpochybnit.

Další dva snímky dravého mladíka nesly název Ptáčkové, siroty a blázni, respektive Na shledanou v pekle, přátelé. Obojí už se do kin nedostalo a Jakubisko se dalších deset let směl věnovat pouze dokumentu.

V roce 1979 se vrátil dramatem Postav dům, zasaď strom. Příběh ze slovenského venkova o mladém řidiči, který se zamiluje do svobodné matky a ve své touze být dokonalým otcem rodiny nakonec zničí nejen vztah, ale i svůj život, měl být původně normalizačním „pokáním“, ale samorost si jej předělal po svém. To už se ale Jakubisko chystal na opus Tisícročná včela (1983). Skoro čtyři hodiny slovenské epopeje, dnes nejčastěji uváděné jako čtyřdílný seriál, odvypráví v rodině zednického mistra historii národa se všemi jeho osobitostmi i zlozvyky.  

 

Sešlo se tu takřka vše. Od hereckých výkonů slovenské elity přes Jakubiskovu tradičně nápaditou režii až po podmaňující hudbu Petra Hapky. Film, v kterém se díky západní koprodukci mohl Jakubisko skutečně rozmáchnout, posbíral řadu cen a je řazen k tomu úplně nejlepšímu, co v Československu od války vzniklo.

V laufu točil Jakubisko pohádkové téma o Perinbabě, na kterou získal legendární Giullietu Masinu, múzu kolegy Felliniho. A zase z toho byl mezinárodní úspěch a spousta cen. A koncem osmdesátých let výrazně komornější, ale neméně originální Sedím na koňári a je mi dobre. Období mezi koncem války a nástupem komunismu v mikropříběhu dvou protikladných válečných veteránů, kde dal jednu z prvních velkých dramatických příležitostí Boleslavu Polívkovi, doposud zavedenému spíše jako mim a komik.

Pokus, který nevyšel

Tuto velkou historickou sérii pak Jakubisko zakončil reflexí polistopadových časů Lepší je být bohatý a zdravý, než chudý a nemocný. Film měl premiéru v červnu 1992 a prognózy rozdělení Československa mnohým přišly jako Jakubiskova typická nadsázka. O půl roku později to byla realita. Sám režisér se snažil rozpadu zabránit a angažoval se v politice, dokonce vedl jednu z kandidátek ODS, která založila i svou slovenskou odbočku. Ta ale ve volbách neuspěla.

Jakubisko odešel před Mečiarovým režimem do Prahy a Václava Klause nepřestal podporovat. Mimochodem, je až překvapující, kolik umělců s originální výtvarnou imaginací věnovalo své sympatie právě Václavu Klausovi, I ve sporech proti Václavu Havlovi jej podporovaly takové legendy, jako Adolf Born, Vladimír Jiránek, Jan Saudek, Kristián Kodet, samozřejmě Milan Knížák. Jakubisko do jejich ligy nepochybně patřil také, a nejen svými sympatiemi k zakladateli ODS.

V Praze se stal docentem, a posléze profesorem na FAMU a přes několik ne úplně vyrovnaných filmů se dostal k další slovenské klasice. Bathory, divokým středověkým dějinám našeho uherského sousedství v příběhu známé Čachtické paní. Na Jakubiskovy poměry překvapivě krotkou a syrovou filmařinu mnozí považovali za mistrovskou tečku jednoho nepochybně vynikajícího režisérského talentu.

Autor sám měl ještě plány na filmové ztvárnění Slovanské epopeje. Sliboval, že příběh, který se měl vracet do samotného počátku slovanské civilizace, bude i vizuálně inspirován monumentálním souborem Alfonse Muchy. V časech pandemie ale zklamaný režisér ohlásil, že už se projekt nepodaří realizovat. Po osmdesátce se přesunul do role zkušeného experta v typickém klobouku, napsal již zmíněnou první část svých pamětí a užíval si uznání, které mu za celoživotní dílo nepochybně náleželo.

Poezie, metafory, symboly, shrnula jeho přínos naší i světové kinematografii Mirka Spáčilová, když letos 24. února musela usednout k psaní nekrologu. Jiní připomněli motto, kterého se měl držet sám Jakubisko: Naplň mě úžasem. Ano, úžas, to je asi to správné slovo. Jakubiskovy filmy se nemusely líbit každému, ale žasli jsme u nich všichni.

(zdroje: Jakubisko, Juraj: Živé stříbrno, Zlatá šedesátá, dokument ze seriálu ČT)

 

Jakub Vosáhlo

Vložil: Jakub Vosáhlo