V kolébce waldorfské školy, biodynamického zemědělství a alternativní medicíny. Svět Tomáše Koloce

komentář 16.04.2023

Foto: Tomáš Koloc (stejně jako v galerii)

Popisek: Náčiní v pavilonu hudební terapie na Klinice Arlesheim

FOTOGALERIE Kolébka waldorfské školy, biodynamického zemědělství a alternativní medicíny, dvojměstí Dornach-Arlesheim, se nachází ne dále než deset kilometrů od hranic severošvýcarské Basileje, města, ležícího přímo na trojhraničí mezi Švýcarskem, Německem a Francií. Kromě ústřední antroposofické univerzity Goetheanum tu leží i další Mekky alternativců: farmaceutická továrna Weleda, laboratoř Hiscia a Klinika Arlesheim. Navštívil jsem je jako součást delegace osmdesáti českých a slovenských lékařů. A samozřejmě jsme nemohli vynechat ani waldorfskou ZŠ.

Dornach-Arlesheim je pro antroposofy z celého světa tím, čím je pro katolíky Vatikán. Liší se ovšem tím, že zatímco Vatikán je mnohostylový, Dornach-Arlesheim, jehož současnou podobu navrhl zakladatel hnutí Rudolf Steiner na přelomu 19. a 20. století, je vystavěn jen v jednom stylu: kubismu.

Příznivec tohoto slohu, který o tomto městě dosud nevěděl, by byl nadšen. Nejenže tu nenajdete jediný pravý úhel na zdech zdejších domů (pravé úhly navozují zjednodušené pravoúhlé myšlení), ale nenajdete je ani na jejich oknech, dveřích, střechách. Kubistické jsou i zdejší transformátory, sloup vysokého napětí, ba i místní teplárna, která vypadá jako květ betonového netřesku. Květ proto, že šlo o takzvanou organickou architekturu, kterou Steiner vštěpoval i špičkám pozdější avantgardy včetně legendárního Švýcara Le Corbusiera. Beton proto, že to v době výstavby moderního Dornachu byl kromě dřeva (z něhož byla postavena první varianta Goetheana, která shořela) nejoblíbenější (protože tehdy velice progresivní) materiál.

Z betonu byla vystavěna i dominanta města, budova Svobodné vysoké školy duchovních nauk s názvem Goetheanum. První betonový komplex na světě, v roce 1928 dostavěný, 90 metrů dlouhý a 37 metrů vysoký kubistický hřib, kolem nějž se v menším kruhu nacházejí menší podobné plodnice podpůrných budov. Podhoubí pak tvoří další budovy tohoto patnáctitisícového dvojměstí, na jejichž kubistických dřevěných vizitkách najdete jména waldorfských pedagogů, umělců, lékařů a terapeutů z celého světa. Ta slovanská a ženská bývají většinou přechýlená i proto, že doktor Steiner Slovany v jejich etnických specifikách velmi podporoval a přiřknul jim kulturní epochu, která teprve přijde.

Kolébka klasické i alternativní farmacie a medicíny

V jednom ze zdejších hobitích domečků nás hned po našem večerním příjezdu přivítá tamní obyvatel, německý univerzitní profesor medicíny Peter. Vypráví nám na uvítanou o zdejším kraji, v němž má bádání duchovní a lékařské starou tradici. Basilej byla odjakživa město barvířů plátna a (po vynálezu knihtisku) i tiskařů. Když se zjistilo, že knihtiskem se dají informace z knih šířit mnohokrát rychleji než opisováním, stala se Basilej, protože ležela ve Švýcarsku, už ve středověku nezávislém jak na Římské říši, tak na církvi, jediným městem, kde se nepohodlné knihy daly tisknout legálně, aniž to někdo mohl zakázat. (To se pak na úrovni celého Švýcarska opakovalo vlastně až do dnešních dnů.)

Proto se sem začali stahovat „prokletí“ učenci, z nichž první byl Paracelsus (1493 - 1541), který do Basileje přinesl převratnou reformu medicíny. Před ním měli lékaři ve zvyku vyslat k nemocnému jen své pacholky, kteří jim popsali příznaky, lékař vyhledal v knize příslušný lék, a s ním pak poslal pacholka zpět k nemocnému.

Paracelsus přišel s myšlenkou, že by lékař měl chodit k nemocnému a léčit ho osobně včetně přidané hodnoty své účasti s jeho nemocí. A měl by ho léčit především bylinami, které do té doby zdaleka nebyly hlavní složkou léčiv. Tento revolucionář byl z Basileje sice posléze vyhnán, ale zanechal tu své spisy a řadu žáků, díky nimž se město z vaření barev přeškolilo na vaření léků a je dodnes střediskem světového farmaceutického průmyslu. „Takže vám z Paracelsa zbyl v Basileji už jen kšeft,“ poznamená někdo z posluchačů. „Právě proto, aby se to nestalo, máme vedle Arlesheim,“ odpoví přednášející.

Sto let poté, co o kousek země, na kterém Dornach-Arlesheim stojí, došlo ke krvavé bitvě mezi francouzským císařem Napoleonem a švýcarským vojskem (který později Napoleon blahosklonně stejně věnoval Švýcarům), soustředil tu Steiner své nejvýznamnější kolegy. Připadne mi, že jejich osobnosti vhodně doplnily ducha města, patřící administrativně tu do té, tu do jiné země. Už svým původem, který měl vždy kořeny také na několika místech. Steiner (1861 - 1925) sám byl Rakušan, narodil se v Chorvatsku, vyrostl v Uhersku a přírodní vědy vystudoval a působil v císařském Německu.

Průkopník homeopatické léčby, chemik Rudolf Hauschka (1891 - 1969), byl vídeňský Čech, který v mládí procestoval celý Blízký východ, přežil nacistické vězení (které si vysloužil za svou příslušnost k antroposofii) a zemřel v Adenauerově SRN. Určitě jste již slyšeli toto jméno v souvislosti se značkou kosmetiky.

Eurytmistka (tedy pohybová terapeutka zdejších pacientů) Marie von Sievers, pozdější Steinerova žena (1867 - 1948), pocházela z lotyšsko-německé šlechty a narodila se na území tehdy carského Polska.

A nakonec zakladatelka antroposofické medicíny MUDr. Ita Wegman (1876 - 1943), spolužačka zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga (který založil velmi podobné středisko - ohnisko v nedalekém Küsnachtu u Curychu a celý život si se Steinerem dopisoval), byla Holanďanka, narozená v Indonésii. Díky Steinerově předvídavosti, v bouřlivém 20. století, které se silně dotklo zemí, z nichž pocházeli, kromě Hauschky všichni nalezli svůj domov i hrob v tomto klidném kraji, kterému svět vděčí za mnohé.

Zahrada bohyně Weledy

Budova Weledy (na níž se skví jméno firmy, vyvedené v typickém Steinerově secesním lomeném písmu, které zákazník Weledy zná i ze všech jejích produktů) leží sice ve strohé skladištní oblasti za městským nádražím, ale překvapí už z vnějšku. Je sice pokrytá běžnými fasádními deskami, ale je důmyslnou kombinací účelnosti a artefaktu. Ani na ní nenajdete jediný pravý úhel, i ona je kubistická. Před její budovou se dozvíme, že je nás na prohlídku moc, a jsme požádáni, abychom se rozdělili do dvou skupin.

Ve chvíli, kdy je naše skupina, která má přijít na řadu jako druhá, vedena do míst, kde máme čekat na další prohlídkový turnus, mě čeká druhé překvapení. Budova, do níž míříme, a která vypadá sice jako vkusně vyvedený, ale přece jen administrativní komplex, se ukáže být galerií moderního umění, kde lze najít i expozici klasika antroposofické moderny, německého sochaře Josepha Beuyse. V zdejší kavárně (pod níž protéká umělé rameno místní řeky Birs, do jehož koryta jsou zasazeny symbolistické skulptury, připomínající lovící ptáky) pak přečkáme určený čas do chvíle, kdy si nás před Weledou vyzvedne náš průvodce Lukáš. Jakmile se nám otevřou zdi (respektive spíše vyšší plot) továrny, překvapení vyvrcholí. Namísto do dvora průmyslového komplexu vcházíme do rajské zahrady.

Zatímco ředitel Weledy, tlumočen neuvěřitelně precizní češtinou mého spolubydlícího Lukáše, vypráví o zahradě a dílně, kterou filozof Steiner a lékařka Wegmanová pojmenovali po germánské bohyni vidění (archetypální sestře slovanského boha Welese, po němž je v naší zemi pojmenován literární časopis), účastníci exkurze se užasle rozcházejí po zahradě, v níž jsou v pravidelných geometrických útvarech rozmístěny umělecky vyvedené dřevěné včelíny, z nichž včely pilně nalétávají na květy rostlin. U každé z nich je v hlíně zabodnutá destička s botanickým názvem v latině, němčině a francouzštině. Z těchto rostlin se vyrábějí zdejší léčiva. Ty rostliny, jejichž léčivou součástí jsou kořeny, rostou ve vysokých květináčích se skleněnými bočnicemi, skrze něž je vidět, jak se jejich jindy neviditelná součást má k světu. Na kraji zahrady se pak nachází skleník, v kterém jsou už na konci března k vidění jižní rostliny, jako jsou mandle, fíky, citróny...

Ředitel podniku mluví o základním zákonu zahrady, biodynamickém zemědělství, které už při jejím založení v roce 1921 vylučovalo účast syntetických chemických látek při pěstování rostlin a zkoušení léčiv na zvířatech. Jmenuje podrobnosti o množství rostlin, které Lukáš hbitě pojmenovává českými názvy, z nichž mnohé vůbec neznám, a vypráví, že doba sklizně je závislá na mnoha faktorech, k nimž může patřit i poloha vesmírných těles.

Základem každého zdejšího léku a kosmetického výrobku je chemicky neupravená masa rozdrceného květu, listu či jiné části rostliny. Jednu takovou masu máme možnost vidět a poslat si ji mezi sebou v skleněné kádince a náš úkol spočívá v tom, abychom ji poznali. Jako vnuk a bratr lékárnice na první ovonění jako první poznám heřmánek.

Ze zahrady se bočními dvířky přesuneme do malé laboratoře se spoustou skleněných nádob, v nichž jsou uloženy dražé, čípky, ale i skleněné kapsle, určené k injekčnímu podávání. Jsou v nich homeopatika. Ředitel vypráví o způsobech jejich ředění a také o různém druhu pohybu, které by je mělo provázet. Každá látka se totiž potencuje pohybem, který s ní souvisí, „je jí vlastní“. Jedna dostředivým, druhá odstředivým, další kuželovitě spirálovitým. Některých z těchto pohybů je dosahováno různými mechanickými šejkry, nejlepší (jak se dozvíme) je ale lidská ruka. To nám ředitel, odborností doktor chemie, navyklou, jistou rukou předvede na láhvi s jedním z preparátů.

Když se vrátíme zpátky do přívětivé zahrady, je čas otázek a odpovědí. Ostatní účastníci exkurze, lékaři, z nichž většina praktikuje přírodní medicínu, se ptají většinou na použití různých rostlin. Já položím otázku z jiného soudku. Ptám se na aplikaci Steinerovy ekonomické koncepce sociální trojčlennosti (která ve firemní praxi znamená formu kolektivní správy a odměňování bez ohledu na funkci, ale s ohledem na počet dětí), s níž byla založena vnitřní organizace firmy…

Jmelí – dar nejen vánoční

Když vycházím z Weledy ven, vidím, že ve stromech na břehu řeky Birs jsou zavěšeny celé balíky jmelí, z něhož se v laboratoři Hiscia, kam se máme vypravit zítra, vyrábí Iscador, lék, který dnes už i řada zcela konzervativních onkologů ordinuje na zpomalení zhoubného bujení. Kluka ve mně, který chodil za babičkou do práce kolem zbraslavské Léčivky, jejíž výpary sice omamovaly celé město, ale nikdo nevěděl, z čeho se tamní léčiva vyrábějí, druhý den překvapí, když nás ředitel laboratoře nejprve provede okolím a zastaví se pod stromy, u nichž jeho zaměstnanci stojí na štaflích a sklízejí. Pak nám vypráví o jmelí.

Zakladatelé Švýcarska, keltští Helvéti (kteří jako první přišli se zdejší tradicí léčení jmelím), mu říkali obrácená rostlina, protože (podobně jako jí zpomalovaná rakovina) v mnohém funguje obráceně. Vyrůstá v zimě, kdy ostatní rostliny zazimují, a „zakořeněná“ do koruny roste do tvaru kořene. Ředitel nás vyzývá, abychom si jmelí i „osahali“: zrakem, čichem, hmatem.

Mě z rostliny, kterou jsem doposud viděl hlavně na Vánoce pozlacenou nebo postříbřenou, zaujme trvanlivost její bobule. Nedá se za žádnou cenu rozmáčknout, jen se protrhne a pevný vnitřek, podobný vnitřku velice tuhého angreštu, i po vhození vší silou na blízkou zeď pomalu „stéká“ dolů…

Pro účel výroby Iscadoru se používá jmelí, které roste na dubech, borovicích, smrcích a jilmech, a to zdaleka nejen těch, které vidíme zde. Laboratoř do jeho pěstování zapojila farmářské rodiny z celého Švýcarska. Sklízí se dvakrát ročně, v zimě a v létě, a každá z těchto dvou směsí má výrazně jiné složení, o čemž se pouhým okem přesvědčíme v laboratoři. Letní šťáva je rudá, zimní žlutá. Iscador se vyrábí ze směsi, která vzniká v kotli, kde masivní kovový disk mísí letní šťávu, do níž po obvodu kotle z hadiček rytmicky vkapává šťáva zimní.

Po návštěvě laboratoře se vydáváme do jejího zázemí, kde nám promítají film o jeho účincích, a také si prohlížíme grafy použití Iscadoru. Před sto lety, v době, kdy trojice doktorů, jmenovaných na začátku tohoto textu (Steiner, Hauschka, Wegmanová) Iscador vyvinula, neexistovala žádná klinická studie o jeho účincích. Dnes z testů, provedených švýcarskými státními laboratořemi, které jsou ekvivalenty našeho Státního úřadu pro kontrolu léčiv (jež stejně jako náš SÚKL nejsou nikterak nakloněny alternativní medicíně), vyplývá, že ti, kdo trpí rakovinou a užívají jej, prožijí průměrně o pět, rekordně až o dvacet let více proti těm, kdo jej neužívají. Moji souputníci, čeští a slovenští lékaři, o tom dostávají odbornou publikaci, kterou si (ač laik) odnáším domů i já.

V říši Steinera i Prokofjeva

Odpoledne se vydávám do Goetheana, jehož kubistické tvary zdí a dveří, futuristické omítky, které (dle Steinerovy nauky o barvách, ve které prorok antroposofie vycházel z Goetha) přecházejí z jedné barvy do druhé, důmyslné skleněné lustry jsou vybroušeny tak, aby se v nich odrážely všechny barvy spektra, a dubové jmenovky na dveřích jsou psané typickým steinerovským fontem. Stále ještě tu visí jmenovka dlouholetého šéfa univerzity i Světové antroposofické společnosti Sergeje Prokofjeva (1954 - 2014), vnuka stejnojmenného ukrajinsko-ruského skladatele.

Po obligátní prohlídce Steinerových skic slovanských mužů navštívím místní knihkupectví. Tam (zřejmě díky Steinerovu zájmu o jazykovou etnologii) najdu nejnovější spisy zdejších učitelů o národech Romů, Gruzínců, ba i překlad mystických poznámek Otokara Březiny od Pražana Franze Werfela. Místní paní prodavačka, vidouc můj upřímný zájem (i zde pravděpodobně nevšední) mě podaruje typickým antroposofickým upomínkovým předmětem, fleškou kubistického tvaru.

Léčení laděním

Dopoledne v poslední den návštěvy se jdeme podívat do Arlesheimské kliniky, kde se léčí především ti, kdo jsou nemocní rakovinou. Je opět mile nepravoúhlá, barevná a alternativní. Kromě běžné léčby a léčby Iscadorem jsou zaměstnanci kliniky i psychologové, kněží a arteterapeuti, kteří pacienty udržují v další lásce k světu, který jim „vypověděl smlouvu“, i eurytmií a Sprachgestaltungem (terapiemi, spojujícími řeč a pohyb), fyzioterapií a také kreslením forem (což, zjednodušeně řečeno, je ladění psychiky, navazující na umění kaligrafie) a hudební terapií, která se v antroposofické podobě soustřeďuje zejména na žesťové nástroje z dřeva různých stromů, jejichž druhová rozdílnost (stejně jako je tomu u jmelí, jež na nich roste), jak jsem si zažil, velmi odlišuje pociťovaný zážitek. Též se zde léčí pomocí biografie a psychosofie, terapií, které hlubinně léčí psychiku. První pomocí pochopení historie vlastního života na základě životů svých předků, druhá pomocí zvuků a pohybů, které nahmatávají a narovnávají uložená archetypální traumata.

Různé druhy terapie jsou v teplých měsících provozovány v zahradních domcích. Vedle muzikoterapeutického domku s hudebními nástroji je v zahradě cesta, v níž je každý „krok“ vytvořen z jiného materiálu, první z hrubých kamenů, druhý z pilin, třetí z písku… Tahle „cestička života“ je mezi zdejšími pacienty asi obzvlášť oblíbená, protože na ni (v tomto studeném předjaří) bosí klienti stojí frontu. Ani to nás, návštěvníky z bývalého Československa, tak neohromí jako informace, že pacientům, kteří mají švýcarské, ale i německé či francouzské občanství, jsou pobyt v této klinice a veškerá léčba, pakliže si ji vyberou, hrazeny z jejich zdravotního pojištění. Nakonec jsme pozváni i do nemocniční jídelny pro soběstačné, která funguje tak, že jeden pacient vždy u vyřezávaného stolku se šesti židlemi obsluhuje šest spolupacientů, a o dalším chodu pak zas službu převezme druhý. U toho si nemůžu nevybavit švýcarskou vládu, v níž jeden z ministrů je vždy jeden rok prezidentem a napřesrok se kruh posune.

Jako v řecké škole

Těsně před odjezdem máme naplánovánu návštěvu v základní waldorfské škole ve vedlejší vesnici. Mám zpoždění, a tak na stanici vlaku, kde se máme sejít, sjedu jednu zastávku úzkou tramvají, která brázdí ulice švýcarských měst. Dornach sice leží pěkných pár kilometrů za hranicemi Basileje, ale kromě vlakové trati Basilej-Délémont mezi nimi vede i tramvajová linka číslo 10. Tou ale dnes nepojedeme, protože v Birsecku, kam míříme, nestaví. Ve vlaku mě zaujme švýcarský dědeček s baretem, který vypadá jako typický francouzský venkovan ze starých filmů s Jeanem Gabinem a Louisem de Funès. Je to logické. Vlak vyjel z francouzsky mluvícího kantonu Jura a „do němčiny“ vjel teprve pár zastávek před Dornachem. Větší etnická rozmanitost mě ale upoutá v šatně birsecké školy, na jejíchž věšácích najdeme dětská křestní jména z celého světa včetně našich slovanských.

V tělocvičně nás pak vítají děti doslova všech národů a ras, které se zde učí jednotlivé předměty ne v pětačtyřicetiminutových, ale měsíčních intervalech, a jejich výsledky nejsou hodnoceny jednoduchými známkami, ale komplexním slovním hodnocením. Paní učitelka nám ukazuje, jak cvičí eurytmii a Sprachgestaltung = řečovou výchovu. Jako absolvent waldorfské sociální školy už jejich základy znám, ale moji „kolegové“ lékaři, kteří něco takového vidí většinou poprvé, nedýchají úžasem nad tím, jak dokonalý balet vznikne z pohybů dětí, které si v kruhu rytmicky předávají dvě základní eurytmické rekvizity, měděné tyčky a dřevěné koule, přičemž si je střídavě podávají z různých stran a v různě „brejkujících“ rytmech. Sám z vlastní výuky vím, že tenhle „koncert pohybů“ není určen jen pro oko přihlížejícího, ale především pro naladění a sladění cvičenců samých.

Nyní je řada na nás, hostech, abychom podobné „sounaladění“ zkusili. Učitelka píše na tabuli slova a překladatel Lukáš je tamtéž dole (z předem přinesené knihy) přepisuje do češtiny. Jde o slova Homérovy Iliady v daktylském hexametru. Učitelka nám vysvětluje, jak funguje rytmus antických eposů, divadelních her i legendární české básně, napsané Slovákem Kollárem, Slávy dcera. První slabika přízvučná, dvě nepřízvučné, opět první přízvučná, dvě nepřízvučné, a tak dále.

Poté co se pár veršů z tabule naučíme nazpaměť, pomalu postupujeme v kruhu s tlesknutím na každé přízvučné slabice. Za dva okruhy se mi utiší zmatený rej myšlenek v hlavě, za dva další jdu s radostí naladěn na všechny ostatní s pocitem, že začínám tušit, v jaké meditaci se rodila klidná moudrost řecké kultury. Když nám tutéž disciplínu předvede mnohonárodnostní společenství žáků zdejší školy, musím konstatovat, že pokud se mnoho lidí (byť byli z různých národů) naladí na archetypální kulturní disciplínu, zdá se být jejich soužití nejen v harmonii, ale jejich jednota v rozmanitosti (v kontrastu k multikulturní konzumnosti běžných škol, v kterých se dnes múzické předměty naopak celosvětově ruší) navíc dodává cvičení další zvláštní nádech krásy, ať ten obrat zní jakkoli nadneseně, všelidské bratrství.

Cestou domů si na nádraží v Basileji odskočím na veřejné záchodky, které představuje jediná toi-toi budka před nádražím. Upoutá mě zdířka s piktogramem jehly. Znamená, že své zázemí na přebalení a odhození plenek zde mají nejen maminky, ale i narkomani. Pomyslím si, že kdyby všechny školy, továrny, laboratoře a kliniky fungovaly jako v dvojměstí Dornach-Arlesheim, nebylo by takového servisu možná zapotřebí.

Zdroj životopisných dat: Wikipedia