Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Poklad v papundeklové krabici. Album Ondřeje Suchého

08.04.2023
Poklad v papundeklové krabici. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Tady ležel doutník – a už tu není. Pamatujete si na tuhle scénu Vlasty Buriana s Václavem Tréglem ve filmu U pokladny stál?

Stává se mi v posledních létech, že někdo zavolá, anebo rovnou zazvoní pošťačka a přinese mi balíček. Otevřu ho a uvidím – poklad! Jedná se obvykle o část písemné a fotografické pozůstalosti po nějakém slavném herci. Tiše se probírám fotografiemi z rodinného alba, novinovými výstřižky, korespondencí, diáři či zápisníky s pozoruhodnými poznámkami.

Kdysi mi zavolal Jaroslav Wykrent, písničkář z Přerova, že dostal od nějaké paní papundeklovou krabici, jejíž obsah by mohl zajímat právě mě. Ta paní ji prý dostala od jiné paní, a tak by mi ji Jaroslav rád předal. V té době už nemohl chodit, a proto, že neví, jak to udělat, abych si ji převzal. Přiznal se mi při té příležitosti, že si z krabice vybral jednu fotografii, na které je ten, kterému vše původně patřilo – herec a komik Václav Trégl.

Náhoda tomu chtěla, že v Ostravě bylo na zájezdě divadlo Semafor. Zavolal jsem tehdy svému sourozenci, který, když se dozvěděl, že se jedná o „poklad“ po Václavu Tréglovi, souhlasil, že do Přerova k Wykrentovi dojede a krabici pro mne vyzvedne. A tak krabice putovala z Přerova do Prahy a z Prahy pak do Šemanovic, kde se mně Jiří zeptal, zda bych mu z ní nepůjčil Tréglovu smlouvu, kterou s ním uzavřelo Osvobozené divadlo pánů Voskovce a Wericha. Byl jsem velkorysý a tu smlouvu jsem mu rovnou věnoval. Už za to cestování.

Potom jsem se zbytek dne začal kochat obsahem krabice a vzpomínal přitom na své setkání s panem Tréglem.

Osobně jsem ho měl možnost poznat 16. června roku 1975. Vím to takhle přesně nikoliv proto, že bych byl tak pečlivý a zapsal si datum našeho setkání, tak pečlivý byl totiž pan Trégl, který si v různých časových údobích svého života vedl někdy až puntičkářsky detailní deníky a zapsal si kdysi zpětně do svého diáře i tak bezvýznamnou skutečnost, že se onoho červnového pondělí „kolem 14 hodiny“ setkal se mnou ve Filmovém klubu. Já tam měl být s nějakým svým kamarádem (nevzpomínám si, nejspíš si k nám posléze někdo přisedl) a působili jsme prý jako „příjemní hoši“. Ta poznámka „příjemní hoši“ jako by patřila do slovníku Tréglova roztržitého profesora Koďouska z filmu „Škola základ života“.

 

Na snímku z dávného Listu paní a dívek

Do Filmového klubu jsem na schůzku s panem Tréglem šel proto, abych s ním napsal rozhovor o tom, co dělá, čím žije a jak si užívá důchodu, do něhož kdysi odešel, ledva dosáhl patřičného věku. Dorazil jsem včas, ale on už tam seděl sám u stolu a čekal. Ochotně se rozpovídal, jak spolu se svou paní Aničkou užívá důchodcovství nejraději (a nejčastěji) na chatě v Lukách pod Medníkem, uprostřed přírody, na procházkách, a hlavně pak na zahrádce. Nestýskalo se mu po divadle, stačilo, že občas filmoval. Bylo na něm ovšem znát, že nejraději ze všeho má chvíle, kdy může opustit Prahu a z branického nádraží se vlakem vrátit zpět na chatu. Jako důchodce se cítil být nadmíru spokojený, alespoň to říkal, aniž by se ve vzpomínkách vracel ke své bohaté herecké minulosti. A že mohl na co vzpomínat!

 

Na zahrádce, o které mi vyprávěl: „„Já prožívám léto každý rok na chatě a tam především pak na zahradě, kde máme ovocné stromy a kde se manželka stará o své kytičky a já o záhonky se zeleninou. V Lukách pod Medníkem je díky listnatým lesům nádherný vzduch a nám se tam líbí, i když začne být špatné počasí. Když je teplo, vyjíždíme z Prahy někdy už v dubnu. Máme tam mnoho přátel a mnoho přátel nás také jezdí navštěvovat.“

Václav Trégl se narodil 10. prosince 1902 v Bělé pod Bezdězem na Mladoboleslavsku. Divadlu propadl už v patnácti letech ve studentském divadelním kroužku, o něco později pak v místním ochotnickém souboru. Otec, zednický mistr, když viděl, jak se jeho syn nadchl pro herectví, moudře rozhodl, ať se tedy hercem stane, musí ovšem nejprve vystudovat konzervatoř.

Po absolutoriu konzervatoře se roce 1929 stal Trégl členem Osvobozeného divadla, odkud v roce 1935 přešel do Divadla Vlasty Buriana. Za okupace hrával ještě také v Intimním divadle. Po skončení války působil v Divadle Voskovce a Wericha, ve Státním divadle v Karlíně, v Divadle ABC a hlavně, až do roku 1965, v Městských divadlech pražských. Na divadle a ve filmu představoval různé rozkošné postavičky, které hrál s jistou roztomilostí a poťouchlostí. Vytvořil je opravdu důvěryhodně.

 

Po válce se sešli spolu s Vlastou Burianem na scéně karlínského divadla ve hře „Paní Marjánka, matka pluku“.

Na filmovém plátně se poprvé objevil v roce 1931 v roli člena bandy ve filmu Voskovce a Wericha „Pudr a benzin“. Za první republiky a za války hrál téměř v sedmdesáti filmech po boku tehdejších hvězd stříbrného plátna.

Po válce žádnou větší úlohu nedostal, dál hrál samé epizodní figurky ve více než v padesáti filmech. Se svým osudem malých rolí se však smířil. Z velké řádky rolí jmenuji namátkou aspoň dvě - osobního sluhu císaře Rudolfa II. ve filmu „Císařův pekař a pekařův císař", nebo dědečka Plhu z Kojčic u Pelhřimova v komedii „Marečku, podejte mi pero!“.

Milovali a obdivovali ho i komici nastupující generace, ze všech nejvíce určitě Luděk Sobota. Není vůbec náhodou, že právě u Luďka Soboty můžeme pozorovat markantní vliv Tréglovy „popletené“ komiky. Kdysi mi předváděl Tréglovu slavnou větu z filmu „U pokladny stál“, kdy se jako zmatený pacient podivoval nad tím, kam zmizel v čekárně jeho odložený doutník. Na Burianovu poznámku: „Neměl jste ho tu nechávat, Kubo!“ bezradně zareagoval: „To nebylo kubo, to bylo portoriko…“

Luděk mi také vyprávěl, jak měl v roce 1976 příležitost si s Václavem Tréglem společně zahrát ve filmu „Zítra to roztočíme, drahoušku“. Měli společnou scénu u výtahu a když mi průběh jejího natáčení předváděl, mohl jsem se nad tou dokonalou podobností uchechtat.

 

Na snímku z rodinného alba: Malý Vašík se svým dědečkem 

A jak na Václava Trégla vzpomínal kdysi Jan Werich? Tady je alespoň malá ukázka:

„Vždycky, když jsme s ním byli na scéně, býval ve zvláštním transu. Měl očička jakoby zaostřená na nekonečno, díval se na nás, ale vlastně skrze nás. Bylo nám jasno, že je na jevišti v prapodivném napětí, málem jak v hypnóze, a mně mnohdy připadal jako médium, skrzevá které promlouvá nějaký komik. V Oslu a stínu hrál soudce Paprikidesa, a my dva obeslané obžalované. Zprvu ta scéna nebyla dlouhá – ale s přibývajícími představeními narůstala, až mně mnohdy připadal jako médium, skrzevá které pro improvizaci totiž vyrůstal celý abstraktní les srandy tak ukrutné, že dá potíž ji popsat. V jednom okamžiku soudce se vším mlátí a hází spoustou papíru, kterou má na stole, kolem sebe. Pro tu scénu jsme nakupovali makulaturu, protože se těch papírů denně spotřebovalo tak 5–6 kil. Rozhazovaly se, roztrhávaly, a tak se musely zase kupovat nové, do zásoby. V těch upotřebených papírech z nejrůznějších úřadů, které by se dnes kupovaly asi ve Sběrných surovinách, byly i dotazníky z ministerstev. Ano, už tenkrát byly dotazníky. A snad ještě dřív, už ve starém Římě. Patří mezi věčné obtěžování člověka. A tak nás tedy soudce Trégl na scéně vyslýchal, a přitom vzal do ruky kus té makulatury; zjistil, že je to dotazník tehdejšího ministerstva lesů určený lesním závodům. A protože to byl Trégl, z toho papíru začal na scéně z ničehož nic číst – nu vždyť nás vyslýchal. Četl, tedy ptal se: ‚Kulatina, a kolik?‘ Nu a my jsme vstali a řekli třeba: ‚Sedmnáct čtverců.‘ Trégl na to: ‚Prosím, pište: sedmnáct čtverců. A nyní odpovězte – javorového, štípaného…‘ Všechno četl, všechno, co tam bylo napsáno – a s takovým elánem a s takovou opravdovostí, že jsme to prostě musili akceptovat. A přihrávat. A rozvíjet a snažit se trumfovat.

To byl Václav Trégl. Nejen o Osvobozené, ale i o český film se zasloužil. Svou prací a svou zvláštní něhou, kterou měl vždycky v sobě, je opravdu jeden z nejzasloužilejších. Nikdy nezklamal – a kolik je takových?“

 

Václav Trégl (jako výše jmenovaný soudce Paprikides) ve hře „Osel a stín“, kde ho zrovna zvědavě sleduje Jan Werich.

Město Bělá pod Bezdězem bylo vždy pyšné na svého rodáka a nutno dodat, že na Václava Trégla vzpomínají Bělští s láskou dodnes. Velký herec malých rolí se tam narodil 10. prosince 1902 a ačkoli zemřel 11. února 1979 v Praze, pohřben je ve svém rodišti. V prosinci roku 2002, u příležitosti stého výročí Tréglova narození, přišli položit květiny na jeho hrob mnozí občané i herečtí kolegové. Pak se uskutečnilo slavnostní odhalení pamětní desky na hercově rodném domě.

Paní Anna Tréglová po manželově smrti dostala velké množství kondolencí. Od neznámých lidí přes oficiální instituce, státní film a divadla, až po známé divadelníky, jakými byli například Ota Ornest, Radovan Lukavský nebo už jednou zde citovaný Jan Werich, který ovšem svůj dopis neadresoval paní Tréglové, nýbrž přímo svému věrnému hereckému souputníku:

„Milý Vašíku,

zarmoutil jsi nás. Poprvé a také naposled. Myslím, že je to padesát let, co jsme spolu hráli poprvé. A nikdy jsme nezapomněli, tedy my, Voskovec a já, na ty nádherné chvíle s Tebou na jevišti. Oči Ti těkaly, neviděly tenhle náš obyčejný svět. Hleděly do světa Tvé fantazie, ze které prýštil pramen čisté, nesmrtelné srandy odněkud z jiného světa. Odkudsi z Vesmíru, vzkaz komiků všech věků. Hrát s Tebou, Vašku, byla pro nás rozkoš a dobrodružství. Vašíku, za Voskovce, za sebe Ti děkujeme. Nikdy Ti to nezapomeneme. Jan Werich.“

Dnes si opět prohlížím všechno, co jsem v dárku z Přerova našel. Jednou ten „poklad z papundeklové krabice“ poputuje do archivu města Bělá pod Bezdězem; už jsem jim to tam kdysi slíbil.

 

Pohled na rodný dům Václava Trégla

 

A takhle jsem skromného a vlídného Pana komika nakreslil do své knížky „To byl Václav Trégl“. Vydala ji Městská kulturní zařízení Bělá pod Bezdězem v roce 2011.

 

 

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý