Pekarová Adamová v balíčku pro Peking? Ne, to není apríl. Svět Tomáše Koloce
komentář
01.04.2023
Foto: Hans Štembera
Popisek: Markéta Pekarová Adamová
Tento týden navštívila česká delegace, čítající půl druhého sta delegátů v čele s vyznamenanou předsedkyní PSP ČR, ostrov Tchaj-wan. Aniž bych chtěl skončit jako učitelka ZŠ Na dlouhém lánu Martina Bednářová, rád bych zopakoval několik faktů, o nichž se obvykle nemluví nahlas, přestože (alespoň za mého dětství v letech 1990-1996) byly učivem posledních ročníků druhého stupně ZŠ, nejpozději prvních ročníků SŠ.
1. Neexistuje žádný stát jménem Tchaj-wan
Čínská republika (stát přes tří stovek národů, v nichž jednonárodnostní sídelní území státotvorného čínského národa zabírá méně než polovinu území), původně s hlavním městem v Pekingu, s dnešním „prozatímním“ hlavním městem Tchaj-pej na ostrově Tchaj-wan, byl původně založen s pádem čínského císařství 1. 1. 1912 a jeho dějiny by se daly dost dobře přirovnat k první Československé republice. Toto přirovnání platí do takových podrobností, jako že zde existoval i ekvivalent sousedního nacistického Německa (nacistické Japonsko), a dokonce i ekvivalent separatistických Sudet (jímž bylo Mandžukuo, oblast dávného turkického národa na severovýchodě Číny, kterou Japonci odrhli od Číny a udělali z ní svůj satelitní stát, odkud začali na Čínu útočit).
Tak jako v našem případě, kdy během války spolupracoval londýnský exil v čele s Benešem i moskevský exil v čele s Gottwaldem, se v boji proti Japoncům sjednotili jak komunisté maršála Mao Ce-tunga, tak stoupenci pokračování Čínské republiky v čele s generalissimem Ťiang Ťie-š’, neboli čankajškovci (kteří se ovšem na rozdíl od našeho demokratického exilu nedali nazvat demokraty, spíš umírněnými nacionalisty). Po vítězství nad Japonskem a ukončení japonské okupace pak vývoj vypadal opět stejně, až na to, že poražení čankajškovci (na rozdíl od našich demokratů) neodešli do exilu mimo Čínu, ale stáhli se na ostrov Tchaj-wan, který je součástí historické Číny, odkud 74 let udržují kontinuitu Čínské republiky a požadují, aby jejich státu bylo navráceno nejen celé území dnešní ČLR, ale i celé Mongolsko, část Ruska, Indie, Japonska, Barmy, Bhútánu, Afghánistánu, Pákistánu a Tádžikistánu. Sebevědomí k tomu dalo Čínské republice na Tchaj-wanu její mezinárodní postavení vítěze druhé světové války, zakladatele OSN a jednoho z pěti stálých členů Rady bezpečnosti s právem veta. To ovšem trvalo jen do roku 1971.
2. Není „jedna Čína“
Na většině území Číny byla vyhlášena Čínská lidová republika s hlavním městem Pekingem, stát, který na přelomu 40. a 50. let založil komunista Mao Ce-tung jako území pro své maoistické experimenty, které když po Maově smrti v roce 1976 ustaly, stala se ČLR postupně největším ekonomickým tygrem planety. Za dvacet let kupříkladu dokázala svým plošně přerozdělovaným hospodářským růstem umenšit počet svých občanů pod mezinárodní definicí chudoby na jednu padesátinu (za stejnou dobu se stejně lidnaté demokratické Indii nepodařilo totéž ani na jednu polovinu), ovšem za tu cenu, že se stala i největším globálním znečišťovatelem, zaznamenala největší nárůst chorob, spojených s přepracováním, a po návratu dříve britského Hongkongu v roce 1997, respektive dříve portugalského Macaa v roce 1999 odmítá dodržet svůj závazek, že v těchto územích dále ponechá předchozí demokratické společenské zřízení.
Přestože Tchaj-wan je fakticky ekonomicky jedna velká výrobna čipů pro všechny elektronické výrobky ČLR, takže oba čínské státy bez sebe ekonomicky nemůžou být, v době globální eskalace nepřátelství Západu a Východu ČLR znervózňuje fakt, že Tchaj-wan je současně jeden velký americký přístav sto kilometrů od pobřeží pevninské komunistické Číny. Rozdělené Německo, po 50. a 60. letech 20. století, které byly plné bojů o to, zda tím „pravým ořechovým“ Německem je západní americká SRN, nebo východní sovětská NDR, se alespoň v 70. a 80. letech dohodlo, že německé státy se budou navzájem uznávat. To v případě dvou Čín zřejmě nikdy nenastane i kvůli tomu, co se stalo v roce 1971 a co nelze nazvat jinak, než velkou zradou západu.
3. Západ republiku na Tchaj-wanu fakticky zradil
Od roku 1949, kdy (kromě tehdy stále ještě britského města Hongkongu a portugalského města Macaa v Číně) tedy fakticky vznikly dvě nezávislé Číny, jedna komunistická na většině území historické Číny a jedna nekomunistická na Tchaj-wanu, z nichž obě pro sebe požadují celé území Číny. Tehdy byly karty nastaveny takto: Komunisté měli až na jeden malý ostrov celou zemi se stamiliony obyvatel, zatímco nekomunisté z ostrova s maximálně dvěma desítkami milionů obyvatel obesílali ústřední orgány OSN a vystupovali za Čínu diplomaticky. Samozřejmě, že za tu svou. Fungovalo to tak 22 let, do chvíle, kdy se liberalizující se Chruščovův a později Brežněvův Sovětský svaz rozhádal s Maovou ultralevicovou Čínou, a USA ucítily příležitost získat v ČLR pro svůj boj se SSSR mocného spojence.
Tehdy Organizace spojených národů pod vlivem USA vyloučila čínskou delegaci z Tchaj-peje nejen z bezpečnostní velerady, ale i z OSN jako takového, a nahradila ji delegací Maovy komunistické Číny z Pekingu, s tím, že USA sice bude nekomunistický Tchaj-wan nadále chránit, ten se ale stane mezinárodně neuznanou zemí a páriou světové diplomacie. Postavení Čínské republiky na Tchaj-wanu se ještě zhoršilo, když se v čínských státech tak říkajíc přepólovaly režimy. Zatímco ČLR pod svými proklamativními dělnicko-rolnickými komunistickými hvězdami začala budovat nejtvrdší státní kapitalismus na světě, jehož přitažlivost pro západní oligarchy je v tom, že je nezatížen demokratickými procesy, které pro každou akumulaci materiálních hodnot představují nepříjemnou překážku, Tchaj-wan se z původní fašizující pravicové diktatury změnil na dnešní demokratický stát levicového směřování. Se sto padesáti legálními politickými stranami, z toho dvěma komunistickými (jednou, co vyznává sloučení s ČLR, a druhou, co je proti němu). S velkorysým programem vyrovnání se s původními nečínskými národy, jež na ostrově žily dříve, než je před třemi čtvrtinami století zaplavili dnes většinoví Číňané, a s (dokonce na evropské, natožpak na asijské poměry) nebývale velkorysou sociální a ekologickou aspirací. To všechno v době, kdy v Evropě i v USA se naopak škrtá ze sociálních programů, ale i z demokracie.
A taky v době, kdy stále ještě není jasné, zda se ČLR nakonec netrhne a nepodpoří ve válce na Ukrajině namísto Ruska Západ. To se asi nestane (zejména poté co ČLR 10. března 2023 udělala první krok k tomu stát se globální supervelmocí, když iniciovala mírovou smlouvu mezi desetiletí znepřátelenými hegemony Blízkého východu, Saúdskou Arábií a Íránem), ale kdyby se to stalo, vrácení Tchaj-wanu by byl asi nejlepší (možná i mašlí ovázaný) americký dárek pro vstřícnou ČLR, která by podpořila Západ v boji s Ruskem. Ať už si Tchaj-wan tuto dokonanou zradu zaslouží, či nezaslouží (podle mě si ji zejména dnes nezaslouží), a ať už v té době na Tchaj-wanu bude nebo nebude česká delegace, vedená nějakou novou (nebo třeba pro velký úspěch zas tou starou) Markétou Pekarovou Adamovou. Tato možnost skutečně není apríl.
4. Taiwan a Taipei nemají v češtině místo
Kdo je zastáncem svrchovanosti demokratické Čínské republiky na nezávislém ostrově, který nepodléhá direktivám za mořem, měl by podle mě totéž prosazovat i ve věci svrchovanosti České republiky. Počínaje jejím jazykem. V roce 1951 (později disident a signatář Charty 77) profesor Oldřich Švarný (1920-2011) zohlednil fakt, že jako Slované máme díky své fonetice možnost čínštinu přepisovat přesněji než Anglosasové, a namísto do té doby používaného anglosaského přepisu čínštiny do latinky pchin-jin (anglosaskou transkripcí pinyin) vytvořil českou transkripci z čínštiny, která se stala dodnes platnou normou českého pravopisu i normou státní, ČSN 01 6910. Proto se od nás nejezdí do Taipei na Taiwan, ale do Tchaj-peje na Tchaj-wan. Kdybyste si nebyli jisti, jak se to které čínské slovo správně česky přepisuje, můžete použít elektronický automat cinsky.cz/transkripce.
Spisovná čínština, tzv. madarínština, jeden ze šesti oficiálních jazyků OSN (s angličtinou, arabštinou, ruštinou, francouzštinou a španělštinou) je (přestože se od soudobých čínských nářečí velice liší) naštěstí jednotným úředním jazykem pro Čínskou republiku na Tchaj-wanu, Čínskou lidovou republiku na pevnině i pro Singapurskou republiku, ležící 2000 kilometrů od čínského území, v nejjižnějším bodu Asie. (Přestože Singapur leží na území historické Malajsie a jeho název znamená hindsky Lví město, tři čtvrtiny jeho populace tvoří etničtí Číňané a její současný premiér se jmenuje Lee Hsien Loong. Spisovně česky, Švarného přepisem – Li Sien Lung.)
Zdroje: Zbigniew Brzezinski: Velká šachovnice, Vladimír Baar: Národy na prahu 21. Století
Vložil: Tomáš Koloc