Írán? Na severu fundamentalismus, na jihu švejkovina jako u nás za Jakeše. Svět Tomáše Koloce
26.03.2023
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Václav Svoboda, vedoucí regionální redakce střední Čechy
ROZHOVORY NA OKRAJI Pohled zblízka na „zemi za zrcadlem“ ve vzpomínkovém rozhovoru s autorovým dávným přítelem a dnešním novinářským kolegou Václavem Svobodou po jeho návratu z dovolené v zemi Peršanů
Vím, že směrem na Blízký východ už jsi navštívil Turecko a Saúdskou Arábii. Jak tě napadl Írán?
Přítel mojí sestry tam už jednou jel, a říkal, že je to skvělá cílová stanice. Tak jsme se rozhodli jet ve třech, on, ona a já. Sehnali jsme vízum a letenky, které byly velmi levné (neboť byly do destinace, kam z naší části světa věru není narváno), a jeli jsme. Letenky jsme měli zpáteční, jinak jsme neměli předem zařízeno nic. Pořídili jsme si ale průvodce Íránem od Lonely Planet, ale možná víc nám dal internet. Strach z fatálních karambolů předem eliminovali bedekr i švagr.
Opravdu jste byli úplně klidní? Jak vypadal váš příjezd?
Samozřejmě je člověk determinovaný tím, co se o Íránu dozví z médií, a má jemné mrazení v podbřišku. Sestra si s sebou na čtení do letadla vzala časopis, kde byla reklama na spodní prádlo. Tak jsme říkali: Co se stane, když ho teď u nás najdou? Tak jsme ho radši při první příležitosti vyhodili, čímž jsme z bezdomovce, co tam vybíral odpadkové koše, možná udělali toho nejšťastnějšího Íránce. Po zkušenostech, které následovaly, už bychom se tím rozhodně nezabývali. Jediné, co bylo jiné už na letišti, bylo upozornění pro ženy, aby si zahalily vlasy.
Šlo jen o vlasy? Co tam ženy běžně nosí?
Nosí totéž co tady, ale vše delší, až na konec končetin. Vlasy ale byly skutečně to jediné, u čeho jsme na vlastní kůži zažili kontroly. Šli jsme třeba s tamní kamarádkou po ulici, ona viděla, že kolem jedou policajti, tak se zkontrolovala, zjistila, že má šátek na ramenou, tak si ho nasadila líp, aby nebyly problémy. Když jsme pak byli na severu v historické vesnici Masuleh, asi 30 kilometrů od města Rašt na severu Íránu, prováděla nás tam průvodkyně-žena. U vchodu do prohlídkového sektoru seděla dvojčlenná hlídka: duchovní a starší paní v čádoru, tedy tom jejich oděvu, který zahaluje celé tělo a v překladu znamená stan. Průvodkyni seřvali a dali jí za příklad moji sestru: „Hele, cizinka, a má to líp uvázaný než ty!“
Postupně jsme zjistili, že souřadnice jsou takové, že čím dál od Teheránu na jih, tím je vše liberálnější, zatímco na severu, směrem ke Kaspickému moři, naopak tužší. Zkrátka na severu fundamentalismus, na jihu švejkovina jako u nás za Jakeše. Třeba za jednou paní, co jsme tam potkali, přijela známá s přítelem, ona Íránka, on Němec, ale nesezdaní. Řekli mi, že v Teheránu je žádný hotel neubytuje, ale o něco dál na jih, v Šírázu, už by to šlo. Jsou tam i kulturní odlišnosti. Na severu mají stoly a nábytek, na jihu se jí na zemi, prodávají na to speciální igelitové ubrusy, na kterých pak necháš zbytky, celé se to sroluje a vyhodí. Sever a jih se odlišují i barevně. Na jihu, kde žije hodně Arabů, panuje bílá, a to ve všem, od košil až po auta.
Sever je tedy tvrdý Kavkaz, zatímco jih vzdušná Arábie. A co je v celé zemi stejné, ale přesto jiné než u nás?
Země byla dlouho uzavřená, což se projevilo třeba na aerolinkách, které na tom byly dlouho nejhůř na světě co do pádů, nebyly zkrátka náhradní díly. Třeba místo KFC je tam ZFC, na jehož značce je plukovník z Kentucky přejmenovaný na íránského vousáče Zaiu. Když se podíváš zdálky třeba na venkovské domy, jsou úplně stejné jako u nás, ale zblízka jsou vidět odlišnosti. Obložení úplně nesedí, zahrada je spíš blátivý plácek. Íránská auta jsou buď francouzské peugeoty, vyrobené v místní licenci a zvané Iran Khodro (Íránské auto), anebo třeba čínská variace na BMW, zvaná MUM. Samozřejmě si lze koupit i stoprocentně zahraniční auto, ale za to se platí až 75 procent daně, takže ho mají jen ti nejbohatší.
Zajímavé je taky, jak se tam jezdí. Já jsem si tam chtěl pronajmout auto, ale švagr mi říkal: „Počkej, až uvidíš jejich provoz…“ Neexistuje tam dodržování pravidel v našem slova smyslu. Zároveň se ale nedá říct, že by hazardovali. Prostě pořád počítají s tím, že auto, které vedle nich jede v pravém pruhu, nakonec bude chtít zabočit doleva. A to auto, když to skutečně chce, začne blikat, troubit a dává druhým na vědomí: Bacha, jedu! A oni mu ustoupí. Přitom za celou dobu jsem tam viděl jen jednu dopravní nehodu. Protože znám naši dopravní špičku, když se všichni vrací z práce domů, vážně jsem se zamýšlel, který z těch systémů je efektivnější v tom, že tě dovede dřív domů.
Je ještě něco, čím bychom se mohli v Íránu inspirovat?
Určitě tamní pohostinností. Koupili jsme si na letišti jejich simku (mají velmi dobré připojení) a kontaktovali jsme lidi přes couchsurfing. Z dobré poloviny to ale vůbec nebylo třeba, protože se nás vždycky někdo ujal přímo na místě. Ne ovšem kvůli penězům, ale nejspíš proto, že tam jezdí tak málo cizinců, že pro místní je radost s nimi pobýt. Už jenom proto, aby si procvičili angličtinu. Pán, který se nám věnoval nejvíc, ale vůbec anglicky neuměl. „Bavili“ jsme se s ním, stejně jako ve všech podobných případech, pomocí Google Translate. Potkal nás na trajektu na jihu, v Perském zálivu, dal se s námi do řeči, a hned se zeptal, jestli máme kde bydlet. Když jsme mu řekli, že ještě nic sjednané nemáme, než jsme se stačili vzpamatovat, řekl, že budeme bydlet u něho, zavolal své ženě, ona to odsouhlasila, a už jsme seděli v jeho Toyotě (tady připomínám, co jsem řekl o zahraničních autech v Íránu...) a vezli se po ostrově Kešm v Perském zálivu na jeho letní sídlo, kde byl s celou patnáctičlennou rodinou včetně švagrů, babiček a tetiček. Strávili jsme s ním asi pět dní a zaplatil nám výlet na další ostrov Hormuz, kde jsem mezi keři mangrovníků, které odsolují mořskou vodu, chytal tamní „lezoucí ryby“.
Hostitel se denně se ptal, jestli něco nepotřebujeme. Když jsme mu řekli, že nějakou směnárnu na výměnu peněz, tak se prošacoval, vytáhl riály asi za 100 dolarů, dal nám je s tím, ať máme u sebe nějaké peníze, a už je nikdy nechtěl zpátky. Kdykoli jsme pak potřebovali něco vyřídit, zavolal „panu Mustafovi“, což byl zaměstnanec v jeho firmě, a ten vždy zjistil vše, co bylo potřeba (kdy nám jede kam autobus, kdy máme nastoupit na trajekt), a zavolal nám to anglicky zpátky. Ještě ve chvíli, kdy už jsme byli z jihu dávno pryč, mi od něj přišla esemeska, jestli je všechno v pořádku a jestli něco nepotřebujeme.
Takovému pohostinství moje česká zkušenost odmítá uvěřit…
Já jsem nad tím taky přemýšlel, a myslím, že kromě perské pohostinnosti byl motivován i tím, že se těšil, jak každé ráno vyřkne větu, kterou nás vítal u snídaně: „Jedu nakupovat. Mám přivézt nějaký alkohol?" Zjevně měl radost, že přijeli Evropani, se kterými si může dát. Ano, v Íránu, kde je zákaz pití alkoholu, každý, u koho jsme byli doma, nějaký alkohol měl, ať už domácí víno nebo plechovku piva. Náš hostitel většinou přivezl nějakou whisky, vodku, a byl večírek.
Na ostrov jsme ovšem přijeli v době, kdy asi po čtvrt století začalo pršet, tak se po pár dnech celá rodina sebrala a přesídlila do města, kde měl náš hostitel v moderním paneláku několik bytů. V jednom z nich bydlel sám a jeden z těch dalších dal k dispozici nám. A druhý den ráno zase přišel, v ruce obligátní láhve, a říká: „Večer pojedeme do kempu, seznámím vás s kamarádem.“ Íránci velice rádi kempují a grilují, kdekoli, když není kde jinde, rozloží to klidně i na parkovišti. Možná dědictví nomádských předků – ačkoli Peršani na svém dnešním území žili už tisíc let před Kristem, to i my máme to kočování blíž. S kamarádem jsme se rádi seznámili, jen jsme pořád nemohli pochopit, co to vlastně dělá za práci. On nám tedy začal ukazovat fotky a říkal: „To jsem já s panem Chomejním, to jsem já s panem Chameneím…“, a kolem chodili lidi, ty flašky přitom pořád ležely na stole a on je ani nepřikryl. Byl to starosta toho města. Ne malého. To město má půl milionu obyvatel.
V tom moc nevidím tuhé poměry, jak je ve své knize vzpomínek z Teheránu 80. let, Persepolis, líčila exilová íránská spisovatelka Marjane Satrapi (která se ovšem narodila tam, kde jste svou cestu začali, ve severní provincii Gílán). Naopak (což už zaznělo výše…) mi to dost připomíná náš minulý režim na samém konci své existence…
To je dost přesný příměr. Občas jsme se domorodců ptali, z jakého kraje pocházejí. Jeden taxikář (což je mimochodem v Íránu jediné povolání, kde se o ceně smlouvá) na tuhle otázku hrdě odpověděl: „Já jsem Peršan. Ne muslim, víte. Peršan. Zoroastrián.“ Zoroastriánství (náboženství, založené starověkým prorokem Zarathuštrou, známým z díla Friedricha Nietzscheho), křesťanství, vyznávané většinou místními Armény, a judaismus jsou v zemi povoleny, protože je tam vyznává jen pár tisíc lidí. I muslimští Íránci jsou si ale vědomi toho, že jejich země je ještě o pár tisíc let starší, než islám. Byli jsme se podívat v Persepoli, pozůstatku předislámského skoro tři tisíce let starého perského města, o které se velice pěkně starají (tomu ovšem předchází nutná dlouhá jízda po lunaparku místních atrakcí a vstupné pro cizince pětkrát vyšší než pro místního). Mají taky ve škole povinnou arabštinu, aby se vyznali v islámských textech, ale nebojí se cizincům naznačit, že z toho nemají dvakrát velkou radost. Další věci pak člověku dojdou samy.
A to?
Jednou, když jsme šli prohlédnout starou mešitu, za námi vešly dvě íránské holky. Personál jim podal květovaný čádor, ten stan, v němž žena vypadá jako okrasné kanape. Ta holka, které byl nabídnut, jím vztekle praštila a obě odešly. Jeden z našich průvodců nám říkal, že na jihu, u města Šíráz, je „svobodná vesnice“, která funguje jako místní Amsterdam. Tam se Íránci ve čtvrtek večer (protože volno mají v pátek) jezdí bavit. V čajovnách je tam úplně všechno, od pití až po trávu. Ptal jsem se průvodce hloupě, jak to, že o tom policie neví. „Samozřejmě že ví,“ řekl, „ale je ráda, že je to jen tady a neroztahává se to po zbytku Íránu.“ Občas tam policajti dávají i dýchnout při jízdě, jeden z našich průvodců nám vyprávěl, že se to stalo jeho kamarádovi. Vyřešilo se to pokutou, pokud by to ovšem udělal ještě jednou, bylo by to zlé.
A ženská práva v tamní praxi?
Když ve smíšené výletní společnosti řekneš: „Půjdeme do bazénu!“, holky odpoví: „To můžeme, ale určitě ne do stejného.“ Anebo když se dozvíš, že jedna z nich učí hrát squash, ty bys chtěl vidět, jak se to vlastně hraje, ale dozvíš se, že to si zjistíš až doma v Česku, protože ona ho učí holky a před chlapama nikdy nehrála, protože se to nesmí.
Zato ženy řídí auta, volí, můžou se dokonce rozvádět (potkali jsme paní, která byla ředitelkou továrny na plastové obaly, byla rozvedená a sama vychovávala třináctiletou dceru). Dala mi vybrat, jestli chci k moři, nebo do džungle. (Vybral jsem si „džungli“, což je fakticky listnatý les, strašlivě zaházený odpadky.) Paní zajela za svým přítelem vzít si od něj auto, aby se mnou mohly s kamarádkou jet na výlet. Samy! To by bylo v Turecku skoro nemožné a v Saúdské Arábii nemyslitelné. Když přijdeš do Saúdské Arábie, i provoz na dálnici se v patřičnou hodinu zastaví a všichni spěchají do příkopu vykonat modlitbu. V centru íránského velkoměsta vůbec nepoznáš, že jsi v islámské zemi. Že jsi v Orientu, poznáš jen podle toho, že autobusové nádraží je sice stejné jako u nás se stejně dobrými autobusy, ale místo informačních tabulí tam mají vyvolavače.
Jak je to tedy s Íránci a jejich vírou?
V Íránu jsem za celý pobyt neviděl jediného člověka se modlit. Zpěv muezína tam slyšíš velice zřídka, častěji ho slyšíš i v Berlíně. V každém, i tom nejmenším íránském městě je křesťanský kostel, v Teheránu a Isfahánu jsou celé arménské křesťanské čtvrti. A pak ale jdeš s kamarádem po nábřeží a vidíš ohradu a plot, a na něm, jak se dozvíš, jeden citát z Koránu za druhým. A průvodce ti na tvou otázku jen tiše odpoví: „Tohle je část města, kde bydlí tajná služba…“
Jistěže obyčejní muslimští Íránci mají doma pověšené obrázky z Mekky, Kábu, mají za rok desítky svátků šíitských proroků, kteří pro ně následovali po Mohamedovi, ale jinak se jejich víra projevuje spíš v praxi. Na každém rohu je pokladnička pro chudé, protože starost o ně je jedním z pilířů víry. A pak je tu ta otevřenost a pohostinnost, o které jsem mluvil. Byli jsme v poušti, byla tam taková atrakce, že se člověk mohl dát vytáhnout na dunu vlekem a dolů sjet po „sandboardu“, a vedle byl nějaký statek, na němž měl děda oslíka, za ním zapřažené jakési sáňky, jezdil s ním dokola, a tím řezal slámu. Viděl, že si ho chceme vyfotit, tak proč by nám to nedopřál. Nic za to nechtěl. U Kaspického moře jsme spali u rybářů ve vesnici, ráno jsme se probudili, hned jsme dostali čaj z plantáže, kterou jsme předtím viděli, pečenou rybu a já jsem poprvé ochutnal „domácí“ kaviár. Kdykoli jsi v nesnázích, postarají se o tebe, ani si o to nemusíš říkat. Ale to už jsem, myslím, dostatečně vysvětlil.
To zní až neuvěřitelně. Jak je to tam vlastně s kriminalitou?
Kriminalita tam samozřejmě je, viděli jsme to na vlastní oči. Šli jsme po Isfahánu, kolem nás někdo běží, za ním skupinka dalších, a průvodce nám vysvětlil, že to byl kapsář a oni ho honili. Ale je to poslední země z oblasti, kam se nemusíš bát jet kvůli válce. Uvědomíš si to už v letadle, když v noci letíš nad oblasti Blízkého východu, kde se bojuje, a pod sebou vidíš ty výbuchy, a pak najednou klidná tichá noc, když přijde Írán.
Ještě nepříliš originální otázka na závěr: Co vědí Íránci o Češích?
Oni mají samozřejmě cenzurovaný web, ale i na něm se umějí dostat k zajímavým informacím. Jedna kamarádka se mi svěřila, že ze světových spisovatelů má nejradši Milana Kunderu. Zbytek íránského národa zase zná pár světových fotbalistů českého původu, a pak ještě dva jiné naše krajany, které bys asi nečekal: Pata a Mata. Ti jsou tam namalovaní na výloze každého druhého krámu, jenže se většinou neví, že jsou od nás. Mimochodem, Iránci jsou zvídaví, a když jsi cizinec, okamžitě chtějí, abys je naučil něco ze svého jazyka. Dají si přeložit nějakou větu, a tu se pak naučí nazpaměť. Tak se stane, že s průvodcem zastavíš s autem v zácpě, nedaleko stojí policajt, domorodec stáhne okénko vozu a z plna hrdla na něj česky zakřičí: „Di do p..!" A má neuvěřitelnou radost, že konečně našel způsob, jak svobodně vyjádřit svůj názor.
Vložil: Tomáš Koloc