Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Upadající Evropa má (poslední?) naději v Latinské Americe. Svět Tomáše Koloce

19.03.2023
Upadající Evropa má (poslední?) naději v Latinské Americe. Svět Tomáše Koloce

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Unavený tanec jihoamerického páru, unavený, ale plný lásky.

ROZHOVORY NA OKRAJI Rozhovor s Dr. Martinem Lampterem, filozofem a politickým ekonomem, který přednáší především na univerzitách v Evropě a Jižní Americe.

Filosof Charty 77 Egon Bondy (1930-2007) na konci svého života řekl: „Jestli západní kulturní tradici zbývá poslední záloha, je jí už jen Latinská Amerika.“ Měl tím nepochybně na mysli to, co je na této tradici skutečně cenné, ideál rovnosti a sociální solidarita. V naší části střední Evropy, ničené rusko-americkou válkou na Ukrajině (mluvím především o následcích sankcí; nebývalé inflaci a mzdově nekompenzovanému zdražování v ČR, které nemá srovnání v celé Evropě, krachům a přesunům firem z ČR, odchodu finančně dostupného tepla bez zanášení teplovodů zplodinami, snížení valorizace důchodů atd.) už se v médiích objevily první reklamy emigrantů z Evropy, kteří našincům nabízejí levné domy v česko-slovenských osadách v Kostarice a Hondurasu, které zakládají. Měl Bondy podle vás ve svém výroku pravdu?

Taky se domnívám, že za rozhodnutími zmíněných aktuálních evropských emigrantů mohou stát opodstatněné důvody a že ten projekt vypovídá o skepsi vůči upadající Evropě a o nadějích, vkládaných do Latinské Ameriky. Ano, upadající Evropa má naději v Latinské Americe. Zda poslední, to se ještě uvidí. Potenciál, o kterém mluvil Bondy, ovšem tyto pozoruhodné projekty přesahuje. Bondy viděl v Latinské Americe levicový potenciál tamního transformačního boje za nezávislost a rovnost obyvatel. V posledním čtvrtstoletí tento potenciál navíc potvrzuje už druhá latinskoamerická levicová vlna.

Nejdřív si ujasněme, že v latinskoamerické variantě slovo levice neznamená progresivismus ani stalinismus, ale plošný boj za lepší životní podmínky většiny obyvatelstva, jehož představitelem pro nás Evropany může být i argentinský rodák Jorge Bergoglio, papež František. Celý svět sleduje, jak za covidu podpořil základní příjem v zemích, paralyzovaných lockdownem, a tento příjem pak ve Španělsku během covidu skutečně zavedli. V současné válce je pak papež zřetelně na straně míru a ostře proti velmocím a jejich zbrojařským trustům, které ji vyvolaly. Cituji z jeho rozhovoru na Popeleční středu (22. února) pro švýcarskou televizi RSI: „Kdo vede válku, zapomíná na lidskost. Nevychází z lidu, nehledí na konkrétní život lidí, ale upřednostňuje své zájmy a moc přede vším ostatním. Spoléhá na ďábelskou a zvrácenou logiku zbraní, která je nejvíc vzdálena Boží vůli. Jeden odborník mi řekl: Kdyby se rok nevyráběly žádné zbraně, byl by vyřešen problém hladu ve světě. Je to trh, vedou se války, staré zbraně se prodávají a nové se testují.“ Jak je současný papež vnímán na svém rodném kontinentu?

Papež František má v Latinské Americe poměrně velkou podporu. Mnoho lidí tam doufá, že přispěje při řešení chudoby, násilí a mnoha dalších problémů v Latinské Americe i ve světě. Jeho kritický přístup k současnému stavu světa je považován za odvážný.

Když jsme nastínili základní ideje a cíle latinskoamerického levicového hnutí (jejichž církevní podobou je teologie osvobození, jejíž představitele, jako byli arcibiskupové Óscar Romero ze Salvadoru a Juan Posádas z Mexika, jihoamerická pravice za jejich postoje zavraždila), pojďme si o druhé latinskoamerické levicové vlně povídat adresně. Začněme třeba na severu Jižní Ameriky. K nám za Atlantik dolehly zprávy o oteplování vtahů mezi Kolumbií a Venezuelou. Jak jsou na tom tyto dvě země ve svém vnitropolitickém vývoji? A jak to vypadá s občanskou válkou ve Venezuele, kde bojují stoupenci zvoleného prezidenta Madura s pravicí dosazeného prezidenta Guaidóa?

Loňské zvolení levicového prezidenta Kolumbie Gustava Petra se stalo poprvé od získání nezávislosti před dvěma sty lety důležitým předělem v dějinách Kolumbie. Je významné i pro celou Latinskou Ameriku, od Mexika až po Patagonii, neboť Kolumbie je tam třetí nejpočetnější zemí a čtvrtou největší ekonomikou (počítáno v HDP). Tato změna začala mít své důsledky také v kolumbijské mezinárodní politice. Po období vlád, které byly vůči Venezuele nepřátelské, začal nový kolumbijský prezident Gustavo Petro tyto vztahy zlepšovat. Bylo to zapotřebí, neboť poté co předchozí kolumbijský prezident Duque uznal v roce 2019 venezuelského vzdoroprezidenta Guaidóa, došlo dokonce k přerušení diplomatických vztahů mezi těmito zeměmi. Loni, jen několik týdnů po svém srpnovém zvolení, však Petro s venezuelským prezidentem Madurem vztahy zemí obnovil a otevřel hraniční přechody, naplánovali otevření zastupitelství a domluvili se na další spolupráci včetně kolumbijského nákupu venezuelské ropy. Zdá se, že Guaidó je již jen bezvýznamná figurka. Venezuela se začala po těžším období nejen politicky, ale také částečně ekonomicky stabilizovat a růst, čemuž dobré vztahy s Kolumbií jistě napomáhají.

Jak jsou na tom dnes jihoamerické země, které v minulosti směřovaly k levici, Peru, Bolívie, Ekvádor, Uruguay?

Po první levicové vlně v letech 1999 až 2016 se v Latinské Americe od roku 2018 postupně rozrůstá počet zemí, které se po volbách přidávají k druhé levicové vlně neboli růžové vlně (španělsky marea rosa, portugalsky onda rosa). Pominu-li nyní různé inklinace v malých středoamerických zemích, v Jižní Americe už zbyly jen tři země, které se k nové vlně ještě nepřidaly, konkrétně Ekvádor, Uruguay a Paraguay. Kromě toho je nutno ještě zmínit, že levicový prezident Pedro Castillo byl loni parlamentním pučem v Peru odvolán a do čela země se dostala bývalá viceprezidentka Dina Boluarte, která přešla na stranu jiných mocenských sil. Doufejme, že se podaří tamní vývoj brzy vrátit na původní trajektorii.

Na totéž bych se chtěl zeptat ohledně Nikaraguy, v níž od roku 2007 opět vládne levicový prezident Ortega, který byl prezidentem už v letech 1985-1990 a byl svržen pravicí. Podobně vývoj v sousedním Hondurasu, kde byl v roce 2009, tak jak se o to pravicové síly pokusily ve Venezuele, v násilném puči svržen levicový prezident Manuel Zelaya a nahrazen kandidátem, jak jste hezky řekl, „jiných mocenských sil“ Robertem Michelettim.

Ortega ve svém novém období od roku 2007 prosazuje v Nikaragui spíše sociální politiku, nikoli socialistickou jako v 80. letech. Aby si zachoval svůj omezený manévrovací prostor, uchýlil se k většímu omezování vlivu svých oponentů jak z opozičních, tak i vládních sil. Proto došlo k rozštěpení nikaragujské levice. V Hondurasu po vystřídání několika lídrů vyhrála v lednu 2022 volby manželka bývalého levicového prezidenta Zelayi Xiomara Castro de Zelaya, která se snaží s určitými modifikacemi pokračovat v jeho politice. Její vláda se připojila k druhé latinskoamerické levicové vlně.

Už začínám rozumět, co znamená druhá latinskoamerická levicová vlna. I do zemí, kde, ať už demokraticky nebo násilím, v minulých letech levici svrhla pravice, se levice zase vrátila. Dokonce i do bašty fašistického pinochetismu. Přesně před rokem byl i český tisk plný volby nového chilského prezidenta chorvatského původu a levicového směřování, teprve 36letého Gabriela Boriće. Jak si vede dnes, po roce ve funkci?

Borić je mladý nadějný politik, ale patrně kvůli své menší životní a politické zkušenosti přecenil své síly a neuspěl, když se pokusil zavedením nové ústavy prosadit najednou více zásadní změn. Ústava nakonec nebyla schválena, ale on se nevzdává a snaží se nyní zavést potřebné změny postupně, ať už se týkají sociálních otázek, původního (indiánského) obyvatelstva nebo práv žen. A jelikož je Chile jednou z důležitých latinskoamerických ekonomik, jsou změny v Chile relevantní pro celý kontinent.

Mluvili jsme už o jedné z latinskoamerických zemí, kde v minulosti panoval socialismus sovětského typu, Nikaragui. Povězme si i o té druhé. Jak vidíte další vývoj na Kubě po odchodu rodiny Castrů od moci. Jak si vede nový 1. tajemník KS Kuby a prezident republiky Miguel Díaz-Canel?

Změny se na Kubě prosazovaly postupně. Po pádu mezinárodní sítě socialistického obchodu po roce 1989 se Kuba dostala do tzv. speciálního období, které znamenalo větší pokles kubánské ekonomiky. Po určitém zklidnění situace začal proces aktualizace kubánského systému kolem roku 2007, a to po předání moci od Fidela do rukou Raúla Castra. Postupná transformace se právně ustavila za nového lídra Díaze-Canela přijetím nové ústavy v roce 2019. Nový ekonomický systém sestává zaprvé z propojení plánování v hlavních záležitostech s tržním hospodářstvím a za druhé z plurality veřejného a menšího privátního vlastnictví. Jde tedy o určitou kubánskou verzi systému, kterému se jinde říká tržní socialismus. Jeho cílem je překonat současné meze zásobování občanů a přinést více impulzů do ekonomiky a zajistit tím postupně její silnější rozvoj.

Probrali jsme střední a menší země Latinské Ameriky, přistupme k těm velkým. Napadá mě, je v Iberoamerice (jinak Latinské Americe) nějaká přirozená hlava s pozicí, jakou má kupříkladu mezi dvacítkou zemí pásu Arábie (od Marockého království až po Ománské císařství) tradičně prezident Egypta? Kdo je v Latinské Americe pokládán za jejího přirozeného vůdce?

Latinská Amerika není oficiálně i reálně sjednocena natolik, aby měla svého jednoho zřejmého lídra. Spíš můžeme hovořit o tom, kdo je nejvýraznější ze současných tamních politiků. A tím je teď patrně brazilský prezident Lula, který byl prezidentem už v letech 2003-2010 a nově je jím opět od 1. ledna 2023. Je zralou osobností, která původně pochází z chudých poměrů a která byla před několika lety za pravicové vlády vězněna. Stal se tedy disidentem, mučedníkem a velmi oblíbeným státníkem. Určitou roli v tom hraje samozřejmě také skutečnost, že Brazílie je zemí s největší populací a ekonomikou v Latinské Americe. (Brazílie má 216, Mexiko 132, Kolumbie 52, Argentina 45, Peru 34 a Venezuela 28 milionů obyvatel. – pozn. autora) Pokud je její lídr výrazný, má šanci být respektovaným politikem v celé Latinské Americe. Za první levicové vlny takovou roli ovšem hrál především venezuelský prezident Hugo Chávez, i když Lula byl patrně druhým tehdy nejvýraznějším politikem.

Jak brazilský prezident Lula, tak mexický prezident López udržují co do války na Ukrajině důslednou neutralitu. Nejenže válku nepodporují zbraněmi ani penězi, ale oba se také aktivně přihlásili jako zprostředkovatelé mírových dialogů. Mají mírový pohled na konflikt na Ukrajině všechny latinskoamerické země, nebo jsou některé stejně válečně naladěné, jako většina Evropy?

Všechny vlivnější latinskoamerické země jsou vzhledem k tomuto konfliktu nyní zdrženlivé, snaží se válku neeskalovat a podporují mírové iniciativy. Do nemalé míry za tím stojí i dlouhodobá latinskoamerická zkušenost se zasahováním USA do vnitřních záležitostí jejich zemí.

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc