Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Až v Kambodži jsem poznal, co to je bída a bezmocnost, vypráví parazitolog Michal Giboda

17.02.2023
Až v Kambodži jsem poznal, co to je bída a bezmocnost, vypráví parazitolog Michal Giboda

Foto: Se svolením Michal Giboda (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Michal Giboda ve své ložnici a pracovně v Takeu v Kambodži

ROZHOVORY NA OKRAJI Pokračování včerejšího obsáhlého rozhovoru s RNDr. Michalem Gibodou, CSc., toho času bydlištěm v Choceradech. Nebylo tomu ale tak vždy, narodil se ve východoslovenské obci Štefanovce, po maturitě odešel studovat do Bratislavy, napřed biologii a tělesnou výchovu, po vojně v Dukle Tábor pak zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Jana Amose Komenského v Bratislavě a v roce 1971 získal doktorát v oboru parazitologie. V roce 1983 odjel na roční pracovní pobyt do československé nemocnice v Kambodži. Podílel se na řešení různých výzkumných programů a řadu let strávil v zahraničí výzkumem tropických parazitů. A právě o tom je dnes řeč.

Zmínil jsi Kambodžu, a tím jsme se dostali ke tvé monumentální životní zkušenosti a tématu, které tě stále provází. Do Kambodže jsi odjel v roce 1983 na celý rok, a pracoval jsi v české nemocnici v kambodžském městě Takeo bezprostředně poté, co tuto zemi opustili Rudí Khmerové maoistického diktátora Polpota. Pro připomenutí, fanatický komunista Polpot vedl proti obyvatelstvu Kambodže brutální teror s téměř dvěma miliony mrtvých, to byla tehdy skutečná genocida. Napsal jsi knihu „Léčit a přežít v Kambodžské nemocnici po Polpotovi“, v níž jsi formou deníku zaznamenával své působení v tropické zemi poničené válkou. Rok před tím, než jsi odjel do Kambodže, se Rudí Khmerové spojili s králem Sihanukem, zemi už sice neovládli, nicméně vládním vojskům se nepodařilo je zcela zničit… Jak se ti odjíždělo s pocitem, že se také nemusíš ze své mise vrátit? Co bylo tou hnací silou, že jsi riskoval a odjel pomáhat zbídačeným lidem? 

Zvolil jsem si profesi, která vyžaduje práci v tropech a možnost pracovat v tehdejší Kambodži byl pro parazitologa zlatý důl. To byla ta hnací síla. O riziku se v Československu moc nevědělo a ani na ministerstvu zdravotnictví při pohovoru před odjezdem nám toho moc neřekli. S kambodžskou realitou jsem se seznámil už na letišti v Phnompenhu při pohledu na rozstřílená a ohořelá letadla. Po cestě z letiště rozvaliny domů, rozstřílené fasády, špinavé ulice. Do Takea vedla rozbitá cesta lemovaná dřevěnými či polorozpadlými domy. V Takeu jsem spatřil opět totéž - rozvaliny, rozstřílené fasády, špinavé ulice, údiv a obavy. Naše rezidence byla mohutná dvoupatrová budova, původně určená pro čínské poradce, kteří radili Polpotovi jak zotročit kambodžský lid. Veliké pokoje pro dvě až tři osoby, místo oken mříže, vysoká postel s moskytiérou a bez matrací. Soukromí žádné. Zde jsme žili, snili své sny, poslouchali žáby z blízkého jezera a zabíjeli komáry.

 

Michal Giboda v Takeu s kambodžskou pacientkou

Jinými slovy ideální místo pro dovolenou. Tvoje kniha, v níž líčíš vaši každodennost, není cestopisná. Kupříkladu kritik Boris Cvek ji považuje za mimořádnou v tom, že spojuje cestovatelské a odborné medicínské postřehy, humorný nadhled nad životními těžkostmi s citlivostí k lidskému utrpení a je současně zamyšlením nad smyslem lidského života. No a je také o vztazích uvnitř malého kolektivu, sužovaného „ponorkovou nemoci“. Přibliž nám v krátkosti, jak jste třeba prožívali jeden den v Takeu?

Po desáté večer technici nastartovali agregát, protože po 22. hodině městský agregát vypínali a uložili jsme se ke spánku po celodenní práci v nemocnici. Ráno jsme nasedli na korbu auta a mlčky jeli do práce. V nemocnici jsme se rozešli každý podle své profese, někdo na internu, gynekologii, pediatrii a já do laboratorního bloku. K obědu byla hustá polévka, pak zdřímnutí pod moskytiérou a od 14:00 do 17:00 znovu v nemocnici. K večeři vepřové s rýží a okurkou a výjimečně hovězí či kuřecí maso. Ráno k snídani zase vajíčka, a opět na korbu auta, a takhle to šlo stále po celých třináct měsíců. Bez novin, rádia, televize, žen, s večery na střeše rezidence pod hvězdnou oblohou se vzpomínkami. Někdy jsme promlčeli celý týden. 

Takže s přímým ohrožením ze strany fanatických Rudých Khmerů jste se nesetkali? To napětí přece muselo viset ve vzduchu, nikdo nemohl tušit, kde se nějaký bojovník objeví.

Ano, žili jsme v nebezpečné oblasti, zbytky polpotovců přepadávali vesnice, a proto nás vládní vojáci střežili 24 hodin denně. Volně jsme se nemohli vzdálit ani na 200 metrů od rezidence. Personál nemocnice i stranické špičky nás ubezpečovaly, že nás se riziko netýká, ale obava stejně přetrvávala. Proto jsme se na rezidenci museli vracet před setměním. V Takeu jsme se také dozvěděli, že v Angole bylo zajato povstaleckou organizaci Unita šestašedesát Čechoslováků i s rodinnými příslušníky. Vzhledem k naší odloučenosti a bez telefonického či radiového spojení s velvyslanectvím nám velvyslanec po kurýrovi vzkázal, že kdo se necítí bezpečně a má strach o svůj život, může se vrátit domů. Zůstali jsme všichni, ale strachu jsme se nezbavili. No, přežil jsem, vycvičil jsem a rozšířil počet laborantek, doplnil technické vybavení laboratoří podle zaměření a zanechal po sobě fungující pracoviště.

 

„Supermarket“ v Takeu

A patrně jste zachránili i mnoho lidí. Jak na ně vzpomínáš? Přijel jsi z jiného kulturního prostředí, vlastně z jiného světa, v němž nebyl problém s chudobou a nedostatkem, jakou zkušenost, kromě té odborné, jsi si z Takea dovezl zpět v rovině lidské a duchovní?

Poznal jsem v životě dva nejpřátelštější národy, s kterými byla radost pohodově žít: Kambodžany a Kanaďany. V jakém stavu jsme našli zdravotnictví v Kambodži je nepopsatelné. V provincii Takeo nebyl žádný lékař ani kvalifikovaná zdravotní sestra. Mimo hlavní město jsme byly jedinou nemocnici v celém regionu. Lidé se tu léčili sami. Například buvolí lejno, smíchané s kardamomem, bylo běžně používané léčivo. Dnešní věda potvrdila, že jeho účinné látky uvolňují křeče v trávicím systému, chrání žaludeční sliznici, působí antibakteriálně, antimykoticky i jako antivirotikum. Až v Kambodži jsem poznal, co to je bída, bezmocnost a vyrovnání se smrtí příbuzných. Viděl jsem znetvořené tváře, hřbety ruky bez tkáně a vyhnilou tvář dítěte. I my jsme měli problémy s adaptací na ledacos, zejména na horko, ale v konfrontaci s lidskou bídou to nebylo nic. V laboratoři jsem našel nevzdělané laborantky, které neměly základní vědomosti o parazitech, krevním obraze a podobně, ale před okny pacienti vykašlávali tuberkulózní sputa. Byly pozitivní až v 30 procentech. S malarickou horečkou jsem půl dne nesl v plachtě na bambusové tyči mladého muže. Podáte mu 3 tabletky antimalarika, po 3 hodinách další dvě, a on ráno běhá po dvoře a děkuje vám. Jeho život zase získal smysl. Říkali nám, nebojte se polpotovců, my víme, že se k vám chodí léčit, oni vám neublíží. Když jsme se po čtrnácti dnech dostali do hlavního města, číšníci v naší oblíbené restauraci hned nalili dvě skleničky whisky, jednu na spláchnutí prachu po dvouhodinové cestě a druhou na vzpružení. Teprve potom jsme se ubytovali v hotelu, kde byla voda na umytí v barelu po benzinu. Když jsem se vrátil po roce domů, kolegové mi říkali, že dost bylo turismu. 

Po takové zkušenosti si člověk uspořádá žebříček hodnot asi jinak. Ty jsi byl vyslaný i do jiných exotických zemí, poprvé do Laosu, kde jste měli obrovský úspěch, stejně tak v Jemenu. V Portoriku jsi byl i vedoucím katedry na lékařské škole, kde jste měli propracovaný systém vzdělávání. Bylo by toho hodně, o čem bys mohl vyprávět, co vše jsi zažil, ale přesuňme se nyní do našich končin. Pověz nám, jak jsi jako parazitolog prožíval epidemii covidu, mezi parazitem a virem je sice dost veliký rozdíl, nicméně, nějaký postoj jsi zaujmout musel, nebo ne?

Zaujal, dokonce jsem na téma SARS-CoV-2 a COVID-19 napsal pět článků. Mezi parazitem a virem je rozdíl už stavbou organismu. Pokud tě, Janko, zajímá, co má společného epidemie COVID-19 a například epidemie malárie, tak je to intenzita infekce virem SARS-CoV-2. Dva pánové, Anderson RM a May RM, publikovali už v roce 1979 v časopise Nature článek „Populační biologie infekčních chorob“. Zjistili, že až 80 % osob infikovaných viry, bakteriemi a parazity trpí lehkými infekcemi a nevědí, že jsou infikováni. Zbytek populace trpí středně těžkými a kolem 10 % těžkými, život ohrožujícími infekcemi. Zde je i odpověď na to, proč většina vyšetřených byli laboratorně pozitivní na COVID-19, ale jen malé procento vyžadovalo hospitalizaci. 

A to je vlastně i odpověď na to, proč bylo mnoho lidí laboratorně pozitivních na covid, ale jen malé procento vyžadovalo hospitalizaci. A to nemluvím o těch, kteří se vyšetřit ani nenechali. Každopádně je zřejmé, že jak u virusu, tak u parazita, a vlastně u všech různých jiných nemocí záleží na tom, v jaké kondici má člověk svůj imunitní systém. 

Přesně tak. Každý člověk je jedinečná individualita, každý je jiný originál, Boží stvoření se specifickým, sobě vlastním imunitním systémem, který nějak specificky reaguje na infekci, na ohrožení organismu. Někdo i těžkou infekci zvládne lehce, jiný má vážné komplikace. Statisticky lze potvrdit, že lidé nad 60 let věku jsou ohroženi víc, ale ani to nemusí platit pro všechny lidi nad šedesát let. Statistika je jen statistika. 

Asi neřeknu nic nového, když zopakuji to, co se všeobecně ví, že lidé si svůj imunitní systém mohou do určité míry ovlivňovat. Člověk sice má nějaké genetické předpoklady, genetickou výbavu, ale hodně může ovlivnit. Ty jsi byl atlet, sportovec, máš nějakou univerzální radu, podle které se třeba ty sám řídíš? Hlavně mi netvrď, že pití kávy a kouření viržinka je pro imunitní systém velká zátěž. 

Pohyb, a především chůze, je nejpřirozenější aktivitou člověka. Batole leze po čtyřech jen omezenou dobu, pak se začne stavět na nohy. Takže je nutné přinutit se nebýt pohodlný a chodit třeba po městě pěšky, je to určitě mnohem lepší než jet tramvají. No a káva a viržinka? Důležité je být v rovnováze, vyvažovat negativa pozitivy, asi tak. 

To bys nevěřil, kolik legrace se ale dá v tramvaji zažít. Ještě bych měl mnoho otázek, tak snad příště, nyní už jen poslední: jak si dnes žije významný slovensko - český parazitolog důchodce? Jak vnímáš svět kolem sebe, a jak trávíš dny, v nichž už nemusíš do laboratoře, v nichž už vlastně nemusíš vůbec nic? 

Podíl seniorů ve statistikách roste, prodlužuje se délka života a zřejmě jde o nejpasivnější skupinu populace. Užití penze lze chápat jako oddych, nicnedělání. Jenže vše, co lidstvo má, je založené na tvořivosti. Sice nemusím vůbec nic, ale děsím se dne, v němž bych už opravdu nic nemusel. Ztratil bych sebeúctu a stal se nepotřebným. Mám stále co dělat. Sleduji novinky v oboru, abych měl přehled, publikují v odborném tisku, protože mám co sdělit. Píši i popularizační články s poselstvím delším než 24 hodin. Bydlíme s manželkou na vesnici a miluji naši zahradu. Sportujeme a podnikáme dlouhé túry. Jsem aktivní a roky vnímám jako čísla. Můj vzkaz? Nestůjte, hýbejte se!  

Michale, v zájmu vyváženosti nutno podotknout, že čekárny psychologů jsou plné důchodců s problémem sebeúcty, protože už nemají tu sílu jako zamlada, a cítí se zbyteční. Takže člověk by měl být připravený umět si ve stáří přiznat, že výkon už nemusí být to, na co může být hrdý. Tolik replika na tvoji zmínku o sebeúctě a nepotřebnosti. Každopádně ty jsi ve svém věku velmi aktivní člověk a děkuji ti za rozhovor. 

Já také děkuji, Janko.

 

Vložil: Jan Paul