Kreativita, údiv a nadšení, říká parazitolog Michal Giboda o tom, co spojuje vědce a umělce
16.02.2023
Foto: Se svolením Jan Paul
Popisek: Michal Giboda
ROZHOVORY NA OKRAJI RNDr. Michal Giboda, CSc. se narodil v roce 1938 ve východoslovenské obci Štefanovce. Po maturitě odešel studovat do Bratislavy biologii a tělesnou výchovu. Aktivně se věnoval atletice a působil jako trenér a sportovní novinář. Po vojně v Dukle Tábor studoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Jana Amose Komenského v Bratislavě a v roce 1971 získal doktorát v oboru parazitologie. V té době se uplatňoval i jako dokumentarista a scenárista v Československé televizi. Od roku 1981 působil jako vědecký pracovník Parazitologického ústavu Československé akademie věd v Českých Budějovicích. V roce 1983 odjel na roční pracovní pobyt do československé nemocnice v Kambodži. Podílel se na řešení různých výzkumných programů a řadu let strávil v zahraničí výzkumem tropických parazitů. Michal Giboda je autorem téměř devadesáti odborných publikací a vedl občanské sdružení Dialog vědy s uměním.
Michale, nebudeme předstírat, že se neznáme, a zůstanu u tykání. Málokdo ví z laické veřejnosti, že jsi sice nenápadný, nicméně velmi významný a respektovaný vědec v oboru tropické parazitologie s mnoha objevy a stovkami odborných článků. Získal jsi ceny, vyznamenání, jezdil po světě, kde jsi také vědecky působil, třeba v USA. V Kambodži jsi vedl po svržení Polpotova režimu laboratoř. O práci ve zdevastované zemi jsi také vydal knihu „Léčit a přežít v kambodžské nemocnici po Polpotovi“. Máš rád sport, působil jsi v televizi, a k tomu všemu, co by vydalo na dost obsáhlý a docela dobrodružný životopis, jsi byl i předseda občanského sdružení Dialog vědy s uměním, v jehož rámci jsi realizoval sérii veřejných debat s významnými osobnostmi veřejného, kulturního a vědeckého prostředí. Nemohu tudíž nezačít otázkou: co tě jako vědce, zabývajícího se malými neviditelnými červíčky přivedlo k umění, a co tě na něm vlastně zajímá a přitahuje?
Vědecká a umělecká činnost jsou považovány za nejvyšší mety kultury, což naznačuje, že si je intelektuální profil tvůrců podobný. Vědec i umělec jsou pohánění touhou po poznání. Pro tvůrce v obou oblastech je charakteristická tvořivost, kreativita, schopnost mít vize i abstraktní myšlení, a jsou schopni údivu a nadšení. Kdo se táže a je udiven, pociťuje nevědomost, a aby unikl nevědomosti, začíná filozofovat. Slovo filozofovat můžeme u dnešního vědce nahradit slovem bádat. Věda je svou podstatou určena k získávání poznatků studiem reálného světa, prohlubuje jak známo vědění a znalosti. Vědecké je takové tvrzení, které je vyvratitelné, respektive testovatelné. Lidé mají občas klamnou představu, že ve světě atomu, molekul a buněk se vzdalujeme lidským hodnotám. Funkci umění bychom mohli charakterizovat jako integrační, pro člověka formotvornou, to znamená, že člověk získává v kontaktu s uměním svoji plnost, není jen pragmaticky orientovaný, ale prožívá i duchovní život. Morální integrita a lidské hodnoty jsou tvořeny našimi emocionálními vjemy a zkušenostmi, a jsou vyjádřeny v umění a literatuře. Umělci vytvářejí obraz, ale nepracují s fakty. V tomto aspektu je vědecká práce v určité nevýhodě.
Takže vlastně umění vyvažuje vědu, iracionalita doplňuje ratio. To je docela přesvědčivý argument na některá tvrzení, že umění je cosi nadbytečného. Rozdíl mezi vědcem a umělcem je ale i ten, že vědec pracuje s již hotovou realitou, zatímco umělec vytváří realitu zcela novou, imaginární a imaginativní, možno říci duchovní. Patrné to je třeba v hudbě. Dvořákova skladba Z Nového světa nemá nic společného s realitou, přestože máme při poslechu pocit, že do Nového světa vplouváme. Vědec může stvořit nápodobu fyzického člověka, který se bude smát, plakat a něco bude umět rozhodovat, ale tyto emoce nebude prožívat, bude je umět jen napodobovat. Když parazitolog Giboda objeví nového parazita, tak zvolá: Heuréka! Mám ho! To ale nemění nic na tom, že ten parazit tu již byl, pouze jsme o něm nevěděli. Když je umělec spokojený se svým dílem, tak také může zvolat: A mám to! Přestože na výstavě si budou lidé šeptat: to je ale mazanice. Ale vážně, pokud musí být vědecké tvrzení testovatelné a tudíž vyvratitelné, pak může být i mylné, protože naše úroveň poznání nemusí stačit na to, abychom nějaký vědecký poznatek věrohodně potvrdili jako správný. Paradoxní je, že lidé v dnešní době až příliš moc spoléhají na vědu a věří, že vyřeší všechny problémy…
Do určité míry je lidská víra ve vědu pochopitelná. Nezapomeň, že moderní doba přinesla mnoho objevů, které znamenaly pro lidstvo pokrok, lidé tedy nutně ve vědu doufají. Objev jako výsledek vědecko-výzkumné práce přináší nová fakta, nové zákonitosti, principy a nový vývoj. Nejčastější témata, kterými se věda zabývá, jsou hlad, chudoba, nemoci a bezpečnost. Ano, pokud musí být vědecké tvrzení testovatelné, a tudíž i vyvratitelné, pak může být i mylné. Aby úroveň našeho poznání postačila k tomu, abychom nějaký vědecký poznatek věrohodně potvrdili jako správný, tak si novověká věda vytvořila metodu rozkládání složitých jevů na jednodušší a začala éra „experimentů - pokusů“. Základním požadavkem na pokus je jeho opakovatelnost kdekoli na světě. Proto je vždy nutno přesně specifikovat podmínky experimentu. Než vědec experiment navrhne, musí předem vědět, na co má výsledek odpovědět, musí mít předběžnou hypotézu. Takže i ve vědě probíhá „hermeneutický kruh“ myšlenek, hypotéz, konstrukcí a měření, které se navzájem ovlivňují a podmiňují.
Kéž by se vědci věnovali spíš té chudobě a nemocem než vývoji zbraní. Takže experiment je tedy dalším společným rysem vědy a umění. Moderního umění v podstatě také vzniklo na základě experimentování, objevování a zkoušení nových forem vyjádření témat, myšlenek a pocitů. Umělec testuje možnosti, zkouší varianty, různé modifikace a orientuje se citem. Občas se stane, že se experiment umělci zvrtne v manuální zručnost, a on začne opakovat naučený postup, což ho může přivést k manýře. Pak se stane experiment samoúčelným. Umělec by měl vědět, k čemu experiment použije.
Ano, stejně tak věda se nemůže zakládat jen na experimentu. Musí také vědět, co si s naměřeným výsledkem počne čili jak ho bude interpretovat. A musí ovšem předpokládat, že zkoumaná skutečnost není nahodile proměnlivá, nýbrž že v ní lze nalézt nějakou stálost a pravidelnost. V tomto aspektu umění nevyvažuje vědu, ale dává ji příbuznost, symboliku a prolínání. Pro parazitologa se objev mění v duchovní poznaní a poznání v lásku. Umění určitě není nadbytečné. Dílo ale prochází etapami a stárne s autorem. Stálá proměna je zárukou našeho vývoje a směruje k tomu, abychom se změnili v sobě.
Nevěřím, že dílo stárne s autorem, forma ano, ale obsah ne. Stárne pouze autor, kvalitní dílo nestárne. Například středověké umění k nám promlouvá z dálky času stále, jde jen o to, že mnohé si v něm vysvětlujeme jinak, protože lidé se změnili. Mnohá díla ale mluví stále naléhavě i k moderním lidem. Vezmi si Michelangelovu Pietu, jak silně k nám promlouvá citovým vyjádřením lásky. Poklady umění jsou v naší kultuře přítomny, nezestárly a každá současnost k nim přidává svůj díl. Kdyby umění stárlo, zhroutil by se turizmus, kam by lidé jezdili? Do hor, a k moři. Jsem zvědav, co řeknou naši potomci za 200 let našemu současnému umění, tedy pokud vůbec bude lidstvo za 200 let existovat. Michale, ty jsi vedl mnoho let občanské sdružení „Dialog vědy s uměním“, co bylo tvým záměrem?
Pořádali jsme workshopy pro studenty a učitele z Evropské Unie, na nichž přednášeli vědci z různých oborů, a renomování umělci je vedli k uměleckému vyjádření vědeckých faktů. Jeden z nich jsme pojmenovali „Já zevnitř a zvenku“. Zadáním bylo promítnout sebe sama do předkresleného obrysu lidské postavy. Na závěr kreslení účastníci své kresby interpretovali, a překládali ostatním svá bezprostřední intuitivní sdělení. Často se stávalo, že neměli slova, aby vyjádřili, co cítí. Jazyk tvarů, linií a barev je mnohem plastičtější a barvitější nežli řeč mluvená. Abychom dostáli myšlence „dialogu vědy a umění“, díla studentů byla opatřena komentářem vědce – arteterapeuta. Překvapilo mě, že u aktérů těchto workshopů převládalo negativní sebehodnocení.
To je zajímavé, co říkáš. V osmdesátých letech jsem se věnoval arteterapii ve výchovném ústavu pro mládež na Klíčově, který jako tréninkové středisko založil Matouš Řezníček. Byl to na svoji dobu odvážný experiment, v oknech nebyly mříže, kluci mohli nosit dlouhé vlasy a měli řadu výhod, ke kterým se ovšem museli dostávat svým vlastním zájmem, třebaže pravidelně chodili do školy, nerozbíjeli hospody, nekradli apod. Romové byli velmi emocionální a skvěle se mi s nimi pracovalo. Velmi často se stalo, že při malování se v nich uvolnila energie, kterou po skončení arteterapie ventilovali třeba tím, že se vzájemně napadali. Matouš mi vždycky říkal: nemůžeš ty kluky pustit z malování jen tak, musíš udělat tečku, sednout si s nimi, zklidnit je a povídat si s nimi o tom, co u tvorby prožívali. Michale, ty jsi se narodil ve východním Slovensku, a tvoje vědecká profese tě přivedla do jižních Čech, cítíš se víc Jihočechem nebo východňárem? Čechem, nebo Slovákem?
Narodil jsem se ve Východním Slovensku do řecko-katolické rodiny s náboženskými obřady ve staroslověnštině jako jazykem církevních obřadů. Kostel je cerkev, místo varhan zpěvák, kněz je pop, který se může ženit atd. To v tobě zůstane. Vojenskou službu jsem absolvoval v Dukle Tábor jako atlet, později jsem pracoval v hygienické službě v Košicích s vnitřním předsevzetím, že obyvatelé východního Slovenska, zejména děti, mají právo na stejnou kvalitu diagnostiky parazitů jako děti v Praze. Podařilo se, a hlavní hygienik Slovenska povýšil moje oddělení na Referenční laboratoř pro Slovensko. Uběhlo pár let a dostal jsem od ředitele Parazitologického ústavu tehdejší Československé Akademie věd nabídku zřídit v Českých Budějovicích pracoviště se zaměřením na tropické parazity. A takto se východňár Giboda přerodil v Čecha. Začátky byly těžké, moje jméno bylo „ten Slovák“. Osiřel jsem. V Košicích zůstala rodina, externí práce v televizi, přátelé v redakcích, psaní publicistických scénářů, nabídky do redakcí novin. V Českých Budějovicích vše nanovo. Vyšlo to, mám se za čím ohlédnout, ale vždy jsem Slovák s českým pasem.
Slovák s českým pasem, potomek sedláka Michal Giboda toho má za sebou hodně. Atlet, scénárista a publicista a nakonec parazitolog. Po vojně jsi studoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Jana Amose Komenského v Bratislavě a v roce 1971 jsi získal doktorát v oboru parazitologie. Jak jsi se, vlastně, dostal k novinařině a k práci pro televizi? Pokud vím, žurnalistiku jsi nestudoval.
První článek jsem publikoval v okresních novinách, když nám v rodných Štefanovciach zavedli elektřinu. Bylo mi patnáct a najednou dům plný světla! Konec psaní úkolů a studia v přítmí petrolejky. Plný radosti jsem napsal článek s názvem Konec brodění ve tmě. Dovezl jsem ho na kole do okresních novin, podívali se na mně, pochválili článek, a řekli, abych psal dál. K psaní jsem se vrátil až na vysoké škole v Bratislavě. Zemřel mi otec a já zůstal s matkou bez prostředků. Náhodou jsem četl výzvu v Československém sportu na dopisovatele, a protože jsem studoval biologii a sport, napsal jsem text o běžeckém tréninku. No a konečně jsem mohl pozvat své děvče na zmrzlinu. Moje sportovní publicistika skončila nástupem na vojnu, a po propuštění z armády jsem se už začal věnovat zdravotnictví. Pracoval jsem v Referenční laboratoři a doplnil si specializaci v oboru parazitologie. K psaní jsem se vrátil nejdříve odborně popularizačními články do místních i celostátních novin, a pak jsem dostal nabídku z Košického studia Slovenské televize na pozici externího režiséra. Ve studiu jsem potkal spolužáka z Bratislavy a ten mi poradil, ať píši publicistické scénáře z oboru. Tehdy jsem s kožní lékařkou z místní fakultní nemocnice napsal scénář „Trpký lásky“ s tématem pohlavních nemocí, zejména syfilis, který se pandemicky na Slovensku šířil. Film režíroval nejlepší režisér Košického studia a z našeho nedokonalého scénáře udělal vynikající film, který se vysílal celostátně. Psal jsem nepolitická témata, a po reportážích z Kambodže jsem dostal nabídku v TV pracovat. Odmítnul jsem, nebyl jsem ve straně a miloval jsem parazitologii. Ze stejného důvodu jsem odmítl i nabídku Východoslovenského deníku. Potom jsem odjížděl na pracovní pobyty a cesty po světě, a psal o svých zkušenostech.
Pokračování v pátek 17. 2.
Vložil: Jan Paul