Rozdělme Rusko. A Polsko ne? Svět Tomáše Koloce
komentář
11.02.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Jednou bychom se u rušení všech hranic mohli dopracovat k tomu, že hranice vybudujeme kolem každého jednotlivého člověka
Polská europoslankyně Anna Fotyga se před dvěma týdny dala slyšet, že rozpuštění Ruské federace na autonomní národnostní celky (jako se to v letech 1990-92 stalo se svazovými republikami SSSR) je mnohem méně nebezpečné, než nechat ji ovládanou zločinci. Podobnou rétoriku občas slýcháme i od představitelů okupované Ukrajiny.
Souhlasím s pohledem paní Fotygové, že Ruská federace je ovládaná zločinci, kteří vedou útočnou válku – i když jako principiální pacifista při pohledu do statistik, které ukazují, kolik zemí momentálně vede útočné války a kolik dalších je na nich ekonomicky závislých, nevidím zločince u vesla jenom v Rusku. Co mě ale zaujalo, je názor, že rozpad Ruské federace na etnicky homogenní Rusko a 26 autonomních národnostních celků (z nichž většina je navíc ze všech stran obklopena výhradně etnicky ruskými oblastmi) bude kýženější. Vzpomínám si, že stejný pohled jsem četl již na vysoké škole v dnes už kanonizované, tedy zbrusu nové učebnici etnologie „Národy na prahu 21. století: Emancipace nebo nacionalismus?“ (2002) od profesora Vladimíra Baara z Ostravské univerzity.
V kapitole o Rusku je patrné, že začala vznikat ještě v období Borise Jelcina, kdy Ruská federace bojovala v kavkazském muslimském Čečensku a Ingušsku, a odstředivé tendence jevil i tamní mnohonárodnostní Dagestán a bajkalská Tuva (která byla se sousedním Mongolskem před druhou světovou válkou kromě SSSR jediným panzerosocialistickým samostatným státem a k staronovému, tentokrát sovětskému, ruskému impériu byla, spolu s pobaltskou Litvou, Lotyšskem, Estonskem a balkánským Moldavskem, znovupřipojena až ve 40. letech v souvislosti s vyhraným světovým konfliktem).
Největší šance mezi těmito na nerostné bohatství vesměs velmi bohatými autonomními republikami byly v Baarově knize ale dávány uralskému Tatarstánu, který byl zbytkem státu, jež v 13.-15. století Rusku vládl, má v něm nejpočetnější menšinu a vždy si držel určitou míru autonomie. Poměry od té doby se ovšem změnily a z ruského pohledu za tím stojí především odstoupení Borise Jelcina, jehož vládu moji přátelé, žijící v Rusku, charakterizují obrazem, u něhož nedokážu určit, zda jde o mírnou nadsázku, nebo holou skutečnost: „Za Jelcina stál byt v Moskvě co na černém trhu jaderný ledoborec a lupiči chodili krást do bytů za přítomnosti jejich majitelů, protože nebyla žádná policie.“ Počáteční pocit vděčnosti obyvatel Ruska k tomu, kdo to změnil, a z rozloženého jelcinovského impéria udělal zas fungující stát, Vladimiru Putinovi, se ale v posledních letech (především v posledním roce) drasticky změnil, o čemž hovoří třeba i ruské lidové anekdoty:
Otázka na Rádio Jerevan: „Proč mě mobilizovali, když mám jen jednu nohu?“
Odpověď: „Protože je to mobilizace ČÁSTEČNÁ.“
-
Přijde Moskvan k stánku s novinami a na stojanu odshora dolů prohlíží první stránky.
Prodavačka se ho ptá: „Co hledáš, synáčku?“
„Nekrolog, nekrolog hledám, matičko...“
„Nekrology jsou vždycky na zadní straně, synáčku.“
„Ten, co hledám já, bude na titulní straně, matičko...“
K druhé anekdotě v dnešní době doslovnosti přidávám vysvětlivku: Ano, tím, jehož smrt si obyvatelé Ruska (přestože český mainstreamový tisk je líčí jako národ zrůd) v anekdotě přejí, je Vladimir Putin. Rozhodně to ale není proto, že si naklonil separatistickou Tuvu tím, že (v rámci typicky byzantinského klientelismu) syna tamního vicepremiéra Sergeje Šojgu jmenoval federálním ministrem obrany a že ruská vojska za Putinovy vlády zvítězila ve válce proti separatismu na Kavkazu, v níž radikálové pod vedením Čečence Šamila Basajeva vytvořili teroristickou organizaci Islámský chalifát, která se později podepsala pod krvavými atentáty na Kavkazu i v celém Rusku. Ano, v Dagestánu (těžko sjednotitelné republice, kterou tvoří na čtyřicet národností různých jazykových kmenů a náboženství) vypukly loni na podzim nepokoje. Nikoli ale z nějakého specificky národnostního důvodu, ale ze stejného důvodu, ze kterého za poslední rok opustil Rusko na milion jeho občanů všeho původu, na protest proti „částečné mobilizaci“ do války na Ukrajině.
Pravda, jiné rozměry války na Ukrajině národnostnímu rozkladu mnohonárodnostního Ruska (jehož státní jazyk dokonce odlišuje adjektivum „ruský“ ve vztahu k národnosti: „ruskij“, a ve vztahu k státu mnoha národů: „rossijskij“) napomáhají. Kromě toho, že co do dobrovolníků se do „dobře placených“ bojových útvarů hlásí příslušníci chudých menšinových národů, kteří v ní také umírají, jsou to západní reakce na tuto válku, které netrestají ruskou vládu, ale její poddané. V minulém článku této rubriky mě arménský novinář David Petrosjan seznámil s tím, že v reakci na evropské zavření hranic pro občany Ruské federace včetně těch, kteří odtud utíkají před stávajícím režimem (ruští občané, kteří mají předky z národností se samostatným státem - kterých není málo: desítky procent populace RF stále tvoří nejen etničtí Arméni, Gruzínci, Ázerbájdžánci, Litevci, Estonci, Kazachové, Židé, Karelové, které za složku svého národa pokládá Finsko, ale i povolžští Němci, sibiřští Korejci, a třeba i potomci levicových Řeků a Španělů, které Sovětský svaz masově přijal za dob fašistické nadvlády v jejich zemích) klepou na dveře velvyslanectví a konzulátů zemí svých předků, aby si za účelem svobodného cestování (případně emigrování) pořídili s občanstvím i jejich pas.
Totéž ostatně dnes platí o stejně postižených Bělorusech polského, litevského či židovského původu a o sportovcích obou občanství, o jejichž znovuzařazení do mezinárodních sportovních her se zatím pouze výbušně diskutuje, ačkoli během studené války mezi USA a SSSR (snad s výjimkou vzájemně bojkotovaných olympijských her v letech 1980 a 1984) se nikdy žádní sportovci pro válku svého státu z her nevylučovali, a to ať už Amerika válcovala Vietnam, nebo Sovětský svaz plundroval Afghánistán.
Druhým zajímavým fenoménem tohoto druhu jsou strategie Rusů, kteří už na Západě žijí, zejména těch, na které je vidět. Podmínkou mnoha evropských vlád (které asi nikdy nezažily totalitu, takže nevědí, co je to ohrozit rodinu doma v totalitní zemi) pro setrvání ruských občanů na exponovaných místech je totiž veřejné distancování se od Putinovy války, což mnozí z nich, kteří mají v rodokmenu jinou národnost (jako ruský bratranec Davida Petrosjana, pracující ve Švýcarsku) řeší podobně jako jejich krajané doma. Změnou občanství.
Specifickým problémem, se kterým se, myslím, setkáváme hlavně v českých poměrech, je pak fanatická rusofobie. Slavní etničtí Rusové (případně mainstreamoví novináři, kteří o nich chtějí referovat a nedožít se vyhození svého článku z vydání nebo jeho přesunutí na málo viditelné místo) se proti ní brání dost podobně. Tak třeba dcera ruských rodičů, herečka Elizaveta Maximová (původně Jelizaveta Maximovová, kterou známe třeba jako mažoretku Irenu ze seriálu Trpaslík nebo Karolínu Světlou z televizní Boženy), která se narodila v hlavním městě autonomního ruského Tatarstánu Kazani, o sobě v rozhovorech referuje jako o Tatarce, a rapper Viktor Sheen (vlastním jménem Viktor Dundič), syn Rusů z Kazachstánu, se definuje jako Kazach. Co by tomu řekl zakladatel světového filozofického pacifismu Lev Tolstoj, nebo syn Gruzínce a Arménky Bulat Okudžava (který o sobě říkal, že je především Moskvan, a někteří fanoušci mu hrdě přezdívali „hlas Rusi“), je dnes zbytečné se ptát.
Pravda ale je, že změna pasů ani národnostních přesvědčení ještě nevypovídá o tom, že se Rusko (jak to žádá Anna Fotyga) v souvislosti s touto válkou „rozpustí“ na autonomní národnostní celky. Stejně jako se Polsko, doufám, na severozápadě „nerozpustí“ na zemi Kašubů s hlavním městem Gdaňskem, která už byla samostatným státem v letech 1920-1939, a na jihovýchodě na Lemkorusínskou republiku s metropolí Florynkou, která byla samostatná v letech 1918-1920. Ty už by navíc měly se samostatností zkušenosti, na rozdíl od ruských autonomních národnostních celků, které (kromě zmíněné jihosibiřské Tuvy) samostatnost nikdy nezažily.
Jedním historicko-geografickým fenoménem si ale na teorie o svém rozpuštění Rusko tak říkajíc naběhlo. Na rozdíl od Turecka, ale třeba i Řecka, kde nejenže autochtonní národnostní menšiny (tedy ty, které tam nepřišly nově, ale jsou tam doma) nemají ani náznak autonomie, ale dokonce se o některých z nich nesmí ani veřejně mluvit (a když, tak se zpochybňuje samotná jejich existence), a na rozdíl od Indie, kde sice mnohé menšiny mají své vlastní federativní státy, nicméně platí pravidlo, že v jejich čele musí stát guvernér jiné (ideálně imperiální, hindské) národnosti, ruská a čínská federace praktikují daleko dokonalejší způsob, jak eliminovat národnostní požadavky svých menšin. Ve všech oblastech, kde žijí menšinové národy, už za vlády panzersocialismu zřídily autonomní celky, do jejichž čela dosadily příslušníky těchto národů, často ale takové, kteří v zemi dlouho nebo nikdy nežili a nemají představu o jejích skutečných potřebách. (Kupříkladu hlavou Židovské autonomní oblasti Ruska u Tichého oceánu je Rostislav Goldštejn, který se narodil v Tveru u Moskvy a celý život prožil jako mechanik na ostrově Sachalin). Pod jejich vládou pak veškerý běh autonomní země nadále probíhá ve prospěch impéria a jeho většinového národa, zatímco menšinový národ může dál žít v iluzi vnějšího zdání samostatnosti. Takový model, myslím, ale dobře známe i od nás z domova…
Zdroje: Euractiv, Národy na prahu 21. století: Emancipace nebo nacionalismus?, Aktuálně.cz, ČD pro Vás, Wikipedia

Vložil: Tomáš Koloc