Jsme od přírody líní? Naštěstí ano. Pojďme hovořit o školství s učitelem
10.02.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Lenochod, ilustrační foto
V minulém článku jsem se zabýval otázkou motivace. Dnes v tomto tématu budu pokračovat. Otázka zní, zdali je člověk od přírody líný, nebo pracovitý. A jak už to bývá, mám pro vás dvě zprávy. Jednu špatnou, druhou dobrou. Člověk opravdu je ze své podstaty líný – to je ta špatná zpráva. Ta dobrá je, že ve snaze usnadnit si život lidé vymysleli tolik úžasných vynálezů, že by byla vlastně škoda, kdybychom líní nebyli.
Hned na začátku si dovolím stručně zopakovat zásadní vztah mezi motivací a potřebami. Motivací rozumíme podněty, které nám dávají důvod něco dělat či nedělat. Tomuto důvodu říkáme motiv. Proto také motivace – dávání důvodu. Podstatou motivace jsou potřeby. Potřeby máme biologické a sociální. K biologickým potřebám patří dýchání, spánek nebo jídlo. Sociálními potřebami jsou přátelství, uznání či příslušnost k partě. Může (a nemusí) jí být i poznání – jak zjistíme za chvíli.
Na rozdíl od biologických (sociálních) potřeb jsou společenské potřeby získané, přičemž VŽDY jsou určovány prostředím, v němž žijeme. Je zásadní si uvědomit, že potřeby se mění v závislosti na našem věku a na společenství, v němž žijeme. Dokonce i na místě, kde žijeme. Eskymák má potřebu být v teple. Afričan touží po chladu.
Myslet si, že touha učit se je naší přirozenou potřebou, je zcestné
Motivace se dělí na vnitřní a vnější. Vnitřní motivace je ta, která vychází přímo z nás – z našich potřeb. Do značné míry se kryje s našimi biologickými potřebami. Může (a nemusí) k nim patřit i touha po poznání. Ovšem, myslet si, že je touha učit se je naší přirozenou potřebou, je zcestné. Navíc – ne všechny potřeby musejí být pozitivní. Zájmem může být i kouření cigaret. To je právě to prostředí, z něhož jsme vzešli. Mé děti dnes lyžovaly. Jiné děti dnes stály před hernou. Čekaly, až jim máma dá „cígo“. Na MŠMT vymysleli, že je potřeba tyto děti nalákat do školy na bezplatný oběd. To všechno je motivace – čekání za „cígo“, návštěva školy výměnou za oběd…
Peníze nesmrdí. Proč by tedy měly „smrdět“ známky?
Tím se dostáváme k vnější motivaci. Cigaretka i oběd zdarma jsou vnější motivace. Nejčastějším prostředkem vnější motivace bývají peníze. Ale může jí být již zmíněná cigareta nebo oběd zdarma. A samozřejmě k vnější motivaci patří známky. Jeden římský císař na otázku, zdali by se měly vybírat peníze za použití toalet, řekl slavnou větou: „Peníze nesmrdí.“ Ani dnešním aktivistům penízky nepáchnou – stačí se podívat, s jakou vervou pořádají veřejné sbírky. Proč by jim tedy měly smrdět známky? Vnější motivace jako vnější motivace.
Vnější motivace souvisí se společenskými potřebami. A také s potřebami někoho jiného – někoho, kdo chce, abychom dělali to, co potřebuje on. Jinak řečeno, abychom naplňovali jeho potřeby. V tomto případě je motivace mrkví před nosem osla. Myslím, že zde je klíč k posouzení „správnosti“ nebo „nesprávnosti“ použití vnější motivace. Je-li vnější motivace skutečně v zájmu žáka (a nikoliv v zájmu postranních cílů), je vše v pořádku. Je to obdobné jako s manipulací.
Proč je dobré používat při výchově vnější motivaci?
Jednoduše proto, že motivace člověka a jeho potřeby se v průběhu života mění. Mladý člověk (dítě) nedokáže dohlédnout dostatečně daleko, aby posoudil, co bude ve svém životě potřebovat. Pokud bychom se měli spolehnout na jeho přirozené potřeby, asi těžko by si vybralo učení násobilky nebo anglické fráze. Proto je nutná vnější motivace ze strany rodiny i školy. Z tohoto důvodu při práci s dítětem vnímám rodiče jako spojence – jde nám v podstatě o totéž, i když volíme jiné prostředky. Já nemohu použít řemen, rodiče zase nedávají poznámky ani pětky. To byla nadsázka, ale je to tak.
Dětská zvídavost je zkoumání světa, ne touha po učení
Právě v nepochopení toho, že zájmy dítěte (jeho přirozené potřeby) nejsou totožné s jeho budoucími potřebami, jsou největším omylem „moderní pedagogiky“. Někdo možná namítne, že dítě „nezkažené školou“ přirozeně touží po poznání. Ovšem to je omyl číslo dva. Zaměňujeme totiž dětskou zvídavost za potřebu učit se. Ale tak to není.
Dítě je jako malé kůzle, které si hraje se vším, co se mu připlete do cesty. Všechno okolo něj je nové a proto zajímavé. S trochou nadsázky lze říci, že svět okolo sebe vnímá jako jednohubky. Tady ochutná to, jinde ono. Tady uzobne z počítání, jinde z fyziky, a ještě jinde třeba z angličtiny: „Jak se řekne anglicky pejsek?“ Podstata je v náhodnosti a v útržkovosti. Právě tím se zvídavost odlišuje od učení. Učení je systematický proces a jako takový vyžaduje určité úsilí. Někdy větší, někdy menší, ale nikdy to není bez práce. Tím se liší od zvídavosti, která je ze své podstaty „přelétavá“. Jako já. Zvídavost se jmenuje Stanislav.
Proč se nám to dítě „zkazilo“?
Rodič vidí své dítě, které se zajímá o vše okolo a najednou zjistí, že po nástupu do školy tato přirozená zvídavost (kterou mylně považoval za touhu se učit) zmizí. Představa, že člověk od přírody touží po vědění „vzala za své“. Nastupuje otázka: „Co se stalo?“ „Kdo dítě zkazil?“ Odpověď je prostá: „Nikdo.“ Zkazil ho přírodní vývoj – věk a zkušenosti. Věk proto, že už není malé neposedné kůzle. Zkušenost proto, že už svět okolo sebe dostatečně „poznal“ – ví, co ta či ona činnost obnáší a uvědomuje si také práci s ní spojenou.
Člověk je jako satelit: nejprve jej musíme vynést na oběžnou dráhu a teprve pak létá sám
A máme tu další otázku: „Může se dítě učit rádo, samo od sebe? Může, a dokonce v oborech, které jej dříve nezajímaly. Vždy jde jen o to „správné setkání“ se „správným člověkem“, který nám umožní „hlubší ponor“ do určitého oboru. Pokud se v daném oboru najdeme, máme vyhráno. Něco jsme poznali a vytváříme si k tomu vztah. Člověku totiž může „zachutnat“ jen to, co ochutnal.
Vnější motivace ve škole je vlastně také taková malá „ochutnávka“, na které dítě zjistí, zda jej daný obor bude bavit, či nikoliv. Ale jakmile jej obor „chytne“, nepotřebuje už žádnou vnější motivaci. To, co nás baví, se stává zcela přirozeně naší vnitřní motivací. Všimněte si, že prvotní byla vnější motivace. Člověk je jako satelit – nejprve jej musíme vynést na oběžnou dráhu (vnější motivace) a teprve potom létá sám (vnitřní motivace). Není nic z ničeho. Vždy musíme nějakou energii dodat.
McGregorova teorie X a Y
A jak je to tedy s tou pracovitostí? Na to nám odpoví McGregorova teorie X a Y. Nebojte, není to o tom, zda se nám narodí kluk nebo holčička.
McGregor rozlišuje ve vztahu k práci dva typy lidí. Jedni patří do skupiny X – ty práce nebaví, zatímco druzí patří skupiny Y. Pro ně je jejich práce zábava. Podotýkám, že vztah k práci je ovlivněn také charakterem práce, kterou vykonáváme. Zjistíme-li, že ve vztahu ke SVÉ práci zaujímáme pozici X, je na místě zauvažovat o změně práce. Čím jsou tito lidé charakterističtí?
1) lidé typu X – neradi pracují a práci se vyhýbají, musí být odměňováni a trestáni, dávají přednost kontrolování a řízení v práci.
2) lidé typu Y – pracují rádi, mohou mít z práce radost, raději se řídí a kontrolují sami, nebojí se odpovědnosti, tvořivosti a důvtipu, dokáží organizovat, řídit a kontrolovat.
Lenost – matka lidského pokroku. Jen pro někoho!
Ač zde píši o „lenoších“, jistě tušíte, že k nim mám dobrý vztah. Sám jsem lenoch. Lenost však prospívá jen tomu, kdo má nějaké povinnosti. Pokud se někdo „válí“ na sociálních dávkách, jeho lenost ho nikam nepozvedne – nemá totiž co si ulehčovat. Navíc – i pracovitý člověk může být „líný jak veš“. Každý z nás je líný či pracovitý jen na něco. Skončím převzatým citátem, jehož autora si už nepamatuji. Citát ano: „Každý úspěch si vyžaduje velké úsilí a bohové určili, že musíš platit předem.“

Vložil: Stanislav Korityák