Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nejmladšímu členovi jednotky, která osvobodila Osvětim, bylo 14 let. Svět Tomáše Koloce

komentář 28.01.2023
Nejmladšímu členovi jednotky, která osvobodila Osvětim, bylo 14 let. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Koncentrační tábor Osvětim

Pár příběhů a příkladů k včerejšímu Mezinárodnímu dni památky obětí holocaustu.

Můj prapradědeček Hynek Škop, který měl v papírech napsáno „katolík, dědic velkozahradnictví, narozen 1840, ženatý, příslušný do Dašic u Pardubic“, se zamiloval do svobodné Otýlie Adlerové, Židovky, dědičky konkurenčního zahradnictví. Na tom by ještě nebylo nic tak neobvyklého, ale Hynek se rozhodl s Otýlií žít, čímž vznikl skandál prvního řádu. Jeho manželství bylo „rozloučeno od stolu a lože“ (což sice ještě nebyl rozvod, ale jediná tehdejší možnost civilního rozchodu) a Hynek s Otýlií sezvali do oblíbené hospody své přátele, před nimiž sepsali úmluvu, že spolu odteď budou žít a všechny jejich děti, které se jim narodí, pocházejí z tohoto svazku. Pak uprchli do Vídně, kde se jim narodila první dcera. Vychovávali ji v Uhrách, kde zahradničili u jistého hraběte.

Když se vrátili domů a měli ještě dvě další děti, z nichž první byl můj pradědeček Josef (1887-1957), který se prvních 32 let svého života jmenoval Adler a byl c. a k. zahradníkem, nicméně hned potom, co se vrátil z fronty a nová Masarykova Československá republika mu povolila jmenovat se po svém otci Škop, získal zároveň i novou práci hospodářského (dnes bychom řekli logistického) kapitána 30. pěšího pluku Aloise Jiráska ve Vysokém Mýtě. Věno manželky z rodiny místních restauratérů mu dovolilo postavit si v tiché ulici vedle kasáren půl dvojdomku, v němž prožila dětství i moje babička Božena (1923-2007).

Nikdo z rodiny dodnes neví, jak se mému pradědovi, který byl bývalý voják, aktivní člen odboje, a navíc poloviční Žid, povedlo přežít nacistickou okupaci, navíc s úředním certifikátem, že je čistý Árijec (jeho dcera, moje babička Božena, celý život s gustem vyprávěla, jak se bavila, když ji, vnučku Židovky, během recesistické soutěže totálně nasazených v německé továrně Junkers Werke zvolili „královnou árijské krásy“). Podle mě už před válkou využil kontaktů se zpravodajci svého pluku, kteří mu pomohli zfalšovat osobní dokumenty, aby on ani jeho rodina nijak nepodléhali Norimberským zákonům, které později, zejména na konci války, dopadly i na lidi, kteří měli i jen jediného židovského prarodiče.

Pro to by svědčil fakt, že se v jeho pozůstalosti neobjevil jediný dokument z předválečné doby, ba ani obsáhlá korespondence s bratrem jeho židovské maminky, který už za Rakousko-Uherska odešel do USA. Je možné, že k úspěchu této změny identity pomohlo i to, že praděda se nikdy ani náznakem nezajímal o židovství, ale byl naopak horlivým křesťanem, jedním ze zakladatelů místní pobočky církve Obec křesťanů, kterou po první světové válce založil rakouský filozof a mystik Rudolf Steiner.

Na každý pád ostatní větve rodu takové štěstí neměly. Jediný, kdo z nich zůstal v Evropě a přežil, byl manžel sestřenice mojí babičky, strejda Pavel, který měl dvě výhody. Coby manuálně zručný byl v terezínském ghettu zaměstnán jako topenář a správce umyvárny, a až do poslední chvíle tak nebyl povoláván do transportu „na východ“ (do vyhlazovacího tábora). Když pak na transport přece jen došlo, měl (díky tomu, že mu jeho snoubenka s pomocí uplacených stráží nosila do Terezína jídlo) tak silnou konstituci, že přežil i pochod smrti, a nakonec se dožil téměř stovky (1914-2013).

Zatímco jeho manželka, teta Irena, byla sám pochodující aktivismus (v 50. letech byla tak skalní, že byla přijata jako sekretářka samotného ÚV KSČ, zatímco v 90. letech, jak to tak bývá, zakládala ODS), strejda Pavel byl apolitický, se vším smířený, a vyznačoval se jemným židovským humorem, v kterém člověk, který není dostatečně inteligentní, možná ani nepozná tichou opozici proti všem po sobě jdoucím vládnoucím ideologiím. Ať tetička za Gottwalda velebila Rudou armádu nebo za Havla tu americkou, strýček vždycky přišel se svou vzpomínkou (která se žádnou ideologií nedala vyvrátit) na hrdiny, kterým během osvobození ČSR jako polyglot tlumočil on, velitele rumunských, polských a belgických spojeneckých jednotek. To koneckonců určilo i jeho další život, až do smrti pak pracoval jako překladatel. Měl ostatně krásně sebeironický vztah i k židovství, který si člověk, co s ním prožil tolik, co on, mohl dovolit. Jednou, když jsme narazili na to téma, mi vyprávěl:

 

„Dneska se považuje za nekorektní vyprávět vtipy z koncentráku. Ale ty vtipy vznikaly přímo na apelplacu a jejich vyprávění bylo pomalu to jediný, co nás drželo při životě. A že jsou Židi šetřiví, k tomu ti povím vlastní historku. Tak jako se tvůj praděda moh po první válce pojmenovat po svým křesťanským tátovi, tak bylo po tý druhý možný, aby se člověk přejmenoval, jak chtěl, ale musel za to zaplatit. Když sem na ten úřad přišel, úředník mi řek: No, vy jste Weiss, tak byste mohl být třeba Bílý nebo Bělka, ale za to musíte připlatit, protože budete mít jiný monogram. Když si ale necháte počáteční písmeno svého příjmení, třeba Winter, tak to budete mít se slevou! Tak jsem se podíval do ceníku a zůstal jsem Weiss.“

 

Od té doby si vážím lidí, kteří přežili to, co můj strýček, a navíc se ještě „nedali přejmenovat“, tak jak to symbolicky dělají mnozí, kteří se (jak to popisuje Josef Škvorecký ve své novele Ze života české společnosti) za první republiky jmenovali Macháně, za socialismu už Machonin, ovšem za globálkapitalismu MacHane. Ačkoli nikdo z mých židovských příbuzných neodešel do Izraele, znám i historii tamních kanceláří, které naopak příchozím nutily „ta správná hebrejská jména“, a o to víc si vážím lidí, jako je současný izraelský ministr financí a obrany Becalel Smotrič, který si ponechal ukrajinské příjmení svých předků (v češtině znamená Strážný), a ještě víc izraelského expremiéra, jehož předkové si sice po příchodu do Ameriky změnili rodové příjmení Salomonson na Bennett, ale on sám (i u vědomí toho, že ti předkové stejně jako předkové většiny Izraelců mluvili jazykem, kterým dodnes mluví bojující východní Ukrajina, Rusko i 17 procent Izraelců) se stal prvním, kdo nejenže nepodpořil válku o ruskojazyčný Donbas, ale jako první (ještě před papežem, indickým premiérem a mexickým prezidentem) se nabídl Ukrajině, Rusku i Spojeným státům americkým jako mírový vyjednavač.

Ostatně Naftali Bennett to možná udělal i z vděčnosti. Už jsem v této rubrice (na životě ukrajinského disidenta Viktora Fajnberga) popsal příběh sovětských Židů, kteří během celé existence SSSR sice měli problémy se studiem a profesním uplatněním, ale v době, kdy německé, italské, pobaltské, a bohužel i ukrajinské nacistické jednotky na východní frontě vybíjely celé židovské vesnice, sovětská vláda zachránila většinu svého židovského obyvatelstva evakuací do týla svého obrovského státu.

Ani 27. leden nevybrala OSN pro Mezinárodní den památky obětí holocaustu náhodou. V ten den byl nejhorší vyhlazovací tábor ve světových dějinách, německý Auschwitz, osvobozen 322. střeleckou divizí Rudé armády pod vedením Rusa Sergeje Ivanova a Dagestánce Chajrbeka Zamanova. Pro dokreslení situace dodám, že nejmladším členem útvaru byl tehdy čtrnáctiletý Bělorus Jurij Ždanko, který byl (po částečném vyvraždění své rodiny německými vojsky) jako desetiletý (!) přijat do Rudé armády zprvu jako telefonista, ale byl povýšen a nasazen do bojových akcí, když o dva roky později (to už mu bylo dvanáct!) pod německou palbou vyvedl svou jednotku z obklíčení, přičemž byl několikanásobně zraněn. Kupodivu ale neskončil jako důstojník sovětské armády, nýbrž jako svářeč dnes nežádoucího plynovodu Bratrství ve všech zemích, kam vedl, včetně Československa.

Což je už všechno, co jsem chtěl říct k 78. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, který se stal symbolem holocaustu, protože v něm bylo za čtyři a půl roku zabito a spáleno na půl druhého milionu lidí, kteří, ať svou národností, či názorem, neodpovídali tehdejší „zákonné“ definici vyhovujícího občana: Židů, Poláků, Romů, Sovětů, komunistů, sociálních demokratů, liberálních demokratů, homosexuálů, Svědků Jehovových... Někomu tyto příběhy možná přijdou dávné a vzdálené, ale já (možná i protože je od dětství slýchám a zabývám se jimi) s nimi žiju denně. Což, věřte, není lehký úděl. I proto bych byl rád, aby si je, pokud to není nutné, nemuseli zopakovat i dnešní evropští dospělí a děti. Ať mě i ty, kdo se mnou nesouhlasí, rozsoudí soud dějin…

Zdroje: Wikipedia, Ze života české společnosti

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc