Chtít mír není proti Ukrajině. Ba naopak. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Ukrajinská nášivka

Matěj Stropnický a kolektiv sepsal petici za mír na Ukrajině. První občanská iniciativa za mír se uchytila na mediální scéně a byla podrobena tvrdé kritice. Kdo chce mír, chce ruský mír. Protože takový mír bude jen podřízením Ukrajiny Rusku. Petici tvrdě odsoudil pro Novinky Alexandr Tomský, mimo mnohých jiných. A měl dobré argumenty. Stejně jako autoři petice.

Za co podle Tomského Putin kývne na příměří? „Za ukončení hospodářských sankcí Ruska, vyzbrojování Ukrajinců a uznání okupace jižní Ukrajiny by měl Putin válčení zastavit,“ píše. A dodává, co je Putinovou vinou. „Mluvit po devastaci Ukrajiny, desetitisících obětí a milionech uprchlíků o spravedlnosti je víc než absurdní, mrtví totiž nemlčí a vyžadují Putinovu kapitulaci, potrestání válečných zločinců a hospodářské reparace. Petice Čecháčků šermuje mírem a spravedlností, aby svému mnichovanství dodala morální auru.“

Jenže co obnáší pokračování války?

Další tisíce mrtvých? Další miliony uprchlíků? Další zničené domy? Teď už jsme ve fázi, kdy je to jedno? Teď už skutečně bojujeme do posledního Ukrajince?

Kde jsou vstřícné kroky pro zahájení, jen zahájení rozhovorů o příměří, které by mohly vést k míru? Nebo jsme se v zápalu zapomněli a chceme Rusko začít dobývat a zničit? Chceme vyměnit tisíce mrtvých Ukrajinců za stovky tisíc mrtvých Rusů na jedné straně a Poláků, Čechů, Němců… na straně druhé (on ten počet ukrajinského kanónenfutru prostě začne docházet)? Pustíme se do sebe? Odmítání komunikace vede přesně k tomu.

Podívejme se na naši realitu. Babiš vypustil před volbami billboard, kde slibuje, že se pokusí o příměří. Je diplomat, nikoliv voják, tvrdí. A hned se na něj sesypal mediální svět s tím, že se chce bratříčkovat s diktátorem. Jak vidno, v mediálním prostoru není volání po příměří tématem dne. Vyznělo to jednoznačně – Babiš přestřelil. Nahrává tím vlastně ruské propagandě. Přinejmenším. Ale volání po jednání o míru není babišovské téma. Nesmí to být babišovské téma. Má to být cíl všech politiků. Ne si vyrovnávat účty a hrát si na Napoleona, který všechny pokoří.

Jenže právě tahle politická linka volající po příměří chybí samotné vládě Petra Fialy i celé mediální scéně. Ani náznak snahy ukončit válku dřív, než Rusko uzbrojíme, ekonomicky zlikvidujeme nebo snad až ho dobudeme. Ne linka poraženecká, která si před Ruskem s hrůzou sedne do koutku a přijme všechny ruské požadavky. Ale linka, která vrátí oba hráče, jak Ukrajinu, tak i Rusko ke společnému jednacímu stolu.

Důvod je jediný, a sám Tomský ho jmenoval. Tisíce mrtvých, miliony uprchlíků, zničené domy, města. Proč by to mělo pokračovat? Proč by se nálož toho zmaru měla kupit a hromadit? Rusko už teď dostalo po hubě dost na to, aby k jednáním přistupovalo s pokorou. Ukrajina už ukázala dost síly na to, aby nemusela na jednání s čepicí v ruce a prosebným pohledem se bát toho, že jí zmizí celé jižní území. Jednání by byla rovnocenná. Vyostřená, tvrdá, ale rovnocenná. Jenže pro jednání nikdo nevytváří místo. Nedává Rusku a Ukrajině možnost zastavit tu válečnou nesmyslnost. Není tu bod, kterého se můžou obě strany chytit a říct – dost už.

Ba naopak, diplomatické styky se omezily na výhrůžky a ukazování svalů, ultimáta a plánování protiopatření. Všechno jako kdybychom zahodili za hlavu, veškerou diplomatickou snahu, a vrhli na zprahlé vemeno apokalyptických zvířat věštících rozvrat a zkázu, jak pravil Vladislav Vančura.

Přitom protahování války vede k jedinému. Ukrajina bude zhuntovaná k nepoznání, její ekonomika bude zlikvidovaná. A ne, ani my ji neudržíme, protože v rámci protiruských sankcí a dopadů nekonečně protahované války máme problémy sami se sebou až do takové míry, že nevratně ubližujeme vlastnímu průmyslu. Jistě, je to provázené často až buditelskými hesly, která nás mají motivovat k tomu, abychom ten úpadek snášeli jako telata před porážkou. Ale to nám průmysl a ani budoucnost nezachrání. Vláda posílá lidi pro dávky, průmysl na dýchací přístroje. Udržet ho alespoň ve vegetativním stavu. Pro budoucnost špatná zpráva, protože se na nás tak řítí další krize, krize nezaměstnanosti a citelného chudnutí celé společnosti. To jsme si vybrali ale očistné období pro život. Běžná ekonomická krize je proti blízké budoucnosti učiněná rekreace, my budeme muset založit základy budoucí prosperity. V tom nám, přiznávám, politický směr EU i nynější vlády ČR bude dost překážet. Přičemž na konfliktu mezi Západem a Ruskem tratí nejvíc země ve střední Evropě. Na západ od nás je to jen znervozňující kuriozita těch bláznivých Slovanů, pro nás to má bezprostřední ekonomické dopady. To my bychom měli nejhlasitěji volat po míru a snažit se ho diplomacií dosáhnout. Místo toho křičíme do války ze všech nejhlasitěji. 

Psali jsme

Když je blázen duše součástí společnosti. Komentář Štěpána Chába

A ano, součástí mírových jednání by byly, musely být, i reparace, i požadavky na opravy zničené infrastruktury, budov (když už bychom byli v tom jednání, mohlo by začít i jednání o reparacích pro Afghánistán nebo Irák ze strany USA). Jednání by byla tvrdá, vyostřená. Ale stejně k nim časem musí dojít. Každý den, kdy se ve vládách celého západu nemluví o příměří, ale o zničení Ruska, si smrtka na Ukrajině užívá hostinu. Oživme diplomatickou školu, která není uječená. Zastavme to zabíjení. To by měl být náš jediný cíl, ke kterému míříme. Ukrajina ukázala svou sílu, zasedne ke stolu a nevstane od něj s ponížením. Stačí, konec. Nenávist není argument, jak praví naši lidskoprávní aktivisté. V tomto případě by měli pravdu, ale tady mlčí.

Vložil: Štěpán Cháb