Agent britské tajné služby o něm napsal román. Místo herectví po emigraci zvolil porodnictví. Svět Tomáše Koloce
komentář
01.01.2023
Foto: Se svolením DVTV
Popisek: Vladimír Pucholt v nedávném rozhovoru s Martinem Veselovským v DVTV
V pátek 30. prosince, oslavil své 80. narozeniny Vladimír Pucholt. Proslul tím, že přestože byl hvězdou v oboru, v němž se neemigruje, protože je vázán na jazyk, herectví, přesto odešel z vlasti. Během 20. století to ovšem udělalo víc hereckých hvězd (Voskovec a Werich, Hugo Haas, Jan Tříska, Pavel Landovský, Martin Štěpánek, Juraj Kukura, Pavel Kříž), i těch, kdo se ve chvíli svého odchodu podle uměleckých měřítek k první lize řadit nedali (Herbert Lom, Valtr Taub, Lída Baarová, Adina Mandlová, Jára Kohout, Lenka Kořínková, Dagmar Bláhová, Zdeněk Maryška). Ne všichni se později do vlasti vrátili, ale všichni do jednoho se dál živili herectvím. Vladimír Pucholt ne.
V době, o níž jsme hovořili ve včerejší první části, v 60. letech minulého století, byl Vladimír Pucholt čistý kluk a zároveň zásluhou tehdejšího československého kulturního mezinárodní hereckou hvězdou. Pucholt-student byl ovšem sice roztomilý, ale přece jenom darebák, který se svými spolužáky na život a na smrt Jiřím Wimmerem (který později vytvořil slavnou televizní dvojici s Karlem Černochem a proslul svou maďarštinou) a Karlem Meisterem (hercem, který se stal slavným jako tvář znělky legendární České sody, načež herectví stejně klidně jako Pucholt opustil, aby se stal fotografem) dělal věci, které byly na pováženou.
Vyrobili si například ilegální klíče do tělocvičny DAMU, kde byli schopni hrát celé noci vokýnka (fotbal, v němž je každý útočníkem a zároveň brankářem), a Pucholt, jehož celoživotním koníčkem byla paradoxně pyrotechnika (to měl společné s dalším tehdejším čistým klukem Janem Palachem), hodil bouchací kuličky pod nohy tehdejšího děkana DAMU, pozdějšího čelného televizního normalizátora Antonína Dvořáka. Za to si vysloužil podmínečné vyloučení, které se změnilo v bezpodmínečné, když Jiří Krejčík trval na tom, aby namísto slavnostního absolventského představení ročníku hrál raději v Činoherním klubu reprízu jeho Penzionu pro svobodné pány.
Krejčík, který nikdy nepřipouštěl žádné kompromisy, i kdyby měl riskovat kariéru, později rozhodnutí školy zvrátil, přičemž ještě stačil urazit vedoucí ročníku Boženu Půlpánovou, když řekl, že je „vražedkyní několika hereckých generací“. (O Půlpánové bylo obecně známo, že jde o předválečnou ochotnici, jejíž herecká kariéra po válce byla založena pouze na tom, že ji ve své Reportáži psané na oprátce jmenoval Julius Fučík, který s ní pracoval v protifašistickém odboji. Autor tohoto textu z vlastní zkušenosti ví, že i v dnešní době existuje řada kateder s takovými odbornými vyučujícími.)
V té době nicméně už dávno padlo rozhodnutí o emigraci. Vladimír (stejně jako Karel Gott, který poprvé emigroval už ve svých dvanácti letech!) o této možnosti věděl od dětství. Jako osmiletý od svého otce právníka obdržel dárek v podobě třikrát opakovatelného práva azylu (což stejně, jako to dělají uprchlíci, stačilo vykřiknout v situaci ohrožení a otec nevykonal trest). Pucholt a Wimmer (vědouce, že školní divadlo DAMU Disk ve vyšších ročnících pravidelně hostuje na Západě) se dohodli, že emigrují, a dokonce měli předem vybráno, čím se budou živit. Pucholt chtěl od dětství dělat lékaře, Wimmer, který k tomu měl talent, chtěl dělat kreslíře anekdot do novin. Wimmerovi se do cesty jeho předsevzetí postavila situace, která se v jeho věku přiházívá, musel se v ČSSR oženit. Pucholt své předsevzetí splnil.
Během hostování Činoherního klubu v Dánsku (režisér Jan Kačer na první návštěvu Západu později úsměvně vzpomínal slovy: „Kromě jiného jsme tam poprvé viděli fotobuňku. Představte si Parnas české kultury, jak se pomocí svých přibližovaných a oddalovaných přirození snaží pokazit WC-mušle s automatickým splachováním.“) se Pucholt svým spoluhráčům se svým záměrem svěřil. Ti ovšem (zaobaleně) dali vědět Krejčíkovi. Krejčík pak pomocí telefonátu, v němž Pucholtovi (o kterém uvažoval pro roli opilého ženicha ve Svatbě jako řemen, kterou později hrál Jiří Hrzán) slíbil ve filmu roli fanatického esenbáka Stoklasy, o niž měl jeho oblíbenec daleko větší zájem.
Sázka vyšla na sto procent, z filmu i z Pucholtovy role v něm se stal jeden z vrcholů české komedie všech dob („Náčelníku, proč nás lidi nemaj rádi?“). I z jeho výkonu bylo vidět, že Pucholt měl tehdejšího režimu dost, a s Pavlem Landovským (dalším pozdějším hereckým emigrantem) se na jeho účet bavili tím, že v uniformách VB stavěli řidiče, po esenbácku je buzerovali, načež je na rozloučenou pohladili po hlavě a dali jim lízátko. Geny jeho prapradědečka, strážníka c. k. trestnice na Novém Městě pražském Václava Šrámka, v tom asi nebyly, spíš snaha co nejvíc napálit československý socialistický režim vzor 1967, ve chvíli, kdy už věděl, že ho opouští. Tehdy už měl v kapse vízum pro turistickou cestu do Anglie, kde v tu dobu kameraman Miroslav Ondříček točil s legendárním režisérem Lindsayem Andersonem filmy Bílý autobus a klasické dílo světového filmu Kdyby… Anderson byl proto tím, kdo se postaral o svého oblíbeného českého herce, který ve své diplomové práci napsal:
|
„Herec promlouvá k lidem, a proto jim nesmí lhát. Je jeho svatou povinností vzepřít se v okamžiku, kdy pozná, že slouží lži, a to za jakýchkoli obětí. Nebude pro mě větší odměna na konci života, než když budu moci říct, že jsem jej prožil čestně.“
|
Pucholt podle svých pozdějších slov v té době už také věděl, že nemá sílu tento svůj závazek splnit, pokud by přišla některá z režimních rolí dobrého soudruha, jíž se mnozí i čestní herci neubránili, a pak toho do konce života litovali (například pro Martina Štěpánka, který ho po letech do emigrace následoval, se v noční můru změnila vylhaná role osvoboditele Sokolova u Charkova Otakara Jaroše, který takové názory, jaké byly prezentovány ve Vávrově normalizační trilogii z druhé světové války, nikdy neměl). Navíc mu těsně před odchodem do Anglie přišel povolávací rozkaz k prezenční vojenské službě v ČSLA.
Jediným, kdo o Pucholtově emigraci věděl předem, byl Jiří Krejčík, který ho kvůli tomu v chystané filmové podobě Penzionu pro svobodné pány musel přeobsadit Jiřím Hrzánem. Pucholt mu posléze poslal dopis, který Krejčíkovi (aby se dopis vyhnul československé cenzře) přivezla manželka Seana O´Caseyho Eilleen O´Casey. Tu Pucholt poznal díky síti britských umělců, v níž se ocitl, a proto například nemusel absolvoval běžné azylové procedury, neboť režisér Karel Reisz intervenoval u britského ministra vnitra, režisér Lidsay Anderson Pucholta ubytoval ve svém bytě a napsal mu doporučení ke studiu (Pucholt po něm pak pojmenoval svého syna Lindsayho), a bývalý agent MI5 i 6, spisovatel John le Carré, Pucholtovi půjčil peníze na studia a později (i) o něm napsal svůj snad nejúspěšnější román Holubí tunel.
Ale vraťme se ke kurýrce Pucholtova dopisu Eileen O´Casey. Ta s Krejčíkem přijela do Prahy projednat práva na Penzion pro svobodné pány. O existenci dopisu věděli jen tři lidé, přesto byl Krejčík kvůli němu koncem roku 1967 přivezen do ruzyňské věznice, kde byl vydírán, aby dopis vydal. Krejčík to neudělal a zaštítil se známostí s členem předsednictva ÚV KSČ a nejvyšším mužem české kultury Jiřím Hendrychem. Pak dopis veřejně přečetl na schůzi liberálního Filmového a televizního svazu, načež jej veřejně spálil, aby se nedostal fízlům do rukou. Počítal s tím, že zůstane zachován v zápisu schůze, nicméně to udělal, také aby zbavil Pucholtovy příbuzné doma represí. Mohl pak tvrdit, že si dopis sám vymyslel. Za pár měsíců naštěstí stalinista Hendrych (který by ho za to určitě časem pohnal k zodpovědnosti) padl a do čela strany a státu se dostali Dubček a Pražské jaro.
Pucholt Pražské jaro (během něhož bylo například možné, aby patron české nové filmové vlny Jan Procházka natočil a v oficiální televizi odvysílal dokument, v němž Pucholt i jeho otec svobodně vysvětlili jeho emigraci, a v kterém Vladimír Pucholt například prorocky řekl, že „umění a peníze se nesnášejí“) už na vlastní kůži nezažil. Ačkoli režisér Jan Kačer nazval Pucholtovu emigraci nenahraditelnou katastrofou české kultury, Pucholtovy argumenty, které vyjádřil ve svém ilegálním dopisu z Londýna, byly jasné:
|
„Velký problém byl se zaměstnáním. Nakonec jsem dva měsíce uklízel byty, než se mi podařilo získat místo v nemocnici. Z mého vzdělání mi neuznali ani maturitu. Tak příští týden začnu chodit do večerní školy, abych měl zkoušky z chemie, fyziky a biologie a mohl začít studovat medicínu. Nevím, do jaké míry jsou ostatní lidi závislí na okolí, ale já potřebuju žít v prostředí, které mě povzbuzuje. Nemohu žít a pracovat v prostředí, které mě naplňuje vzájemnou nedůvěrou, strachem, zbabělostí, beznadějí a nakonec lhostejností. Lhostejnost je smrt zaživa. Pro umělce je to smrt dvojnásobná. Kdybych pracoval v oboru, který není do takové míry závislý na přísném zachování mravních principů, na zachování svěžesti ducha a citu, pravděpodobně bych zůstal. Nevím celkem nic o životě v takzvaných kapitalistických zemích. Množství aut a zboží za výkladními skříněmi ještě nemusí být směrodatným ukazatelem života a úrovně jak materiální, tak duchovní. Pokud se týká výrazu svobodný svět, když nemáte peníze, tak jakápak svoboda. I v demokracii. Jistěže mnoho, co se o kapitalismu říká, je pravda. Vidíte tu mnoho ubohých starých lidí. (Ostatně) lidská bída je všude, někde je jí víc, někde míň. Chci (proto) studovat medicínu. Čeká mě osm let každodenní tvrdé práce. Věřím, že to dokážu."
|
Mnoho z těchto myšlenek, napsaných v roce 1967 v Anglii, zní autorovi jako by je psal sám a jako by byly napsány dnes v České republice. Vladimír Pucholt to ostatně nedávno sám uznal, když v rozhovoru pro DVTV řekl, že totéž platí i pro dnešní režim u nás, kde každého zajímá majetek, ale nikoho, jak kdo majetek nabyl. On díky tomu, že měl vzor ve svém otci, který se raději stal nádeníkem fyzickým, než psychickým, udělal totéž, aby se mohl stát lékařem, kterého lidé prosí o pomoc, a režim ho proto míň tlačí než herce, který musí o práci prosit druhé.
Přestože Jan Kačer o něm řekl, že kdyby chtěl, mohl by ještě dnes navázat a hrát, hrál v celovečerním filmu po své emigraci už jen dvakrát. Poprvé si přivydělal ke studiu v západoněmeckém filmu o italském anarchistovi Malatestovi a podruhé svolil, že Vojtěchu Jasnému zahraje jeho autobiografickou roli českého režiséra-emigranta v pokračování slavných Všech dobrých rodáků (Návrat ztraceného ráje, 1999). Ani jedna z těchto produkcí ho už netěšila. Malatesta (1970) se točil v Západním Berlíně a herec se bál, že letadlo bude muset nouzově přistát v NDR, kde bude jako emigrant zatčen, a úvodní scéna pokání, kvůli níž vzal roli v Jasného filmu, byla vystřižena.
Na rozdíl od milionů dalších se totiž Vladimír Pucholt nestal hercem (stejně jako neemigoval a nestal se lékařem) proto, aby vydělával (jak je to dnes zvykem), ale aby pomáhal. Proto se nestal například výnosným plastickým chirurgem či stomatologem, ale dělal obor, v němž se slouží dvacetičtyřhodinové i delší služby. Porodnictví.
V polovině osmdesátých let odešel z Británie na stáž do Kanady, kde se mu zalíbilo, a tak využil podobné nabídky, jaká po druhé světové válce bývala i u nás pro Sudety či v SSSR pro arktické oblasti. Léčil v neosídleném eskymáckém regionu, kde nebyly tak přísné imigrační předpisy, aby po dvou a půl letech odešel zpět do Toronta, kde se stal primářem porodnického oddělení a zároveň soukromým pediatrem (který si s citlivostí sobě vlastní vybavil ordinaci jako dětský pokoj).
Poté co během své praxe ošetřil 35 tisíc dětí, neodešel v důchodu na svůj oblíbený honduraský ostrov Roatán (kde mimochodem skupina Čechů a Slováků aktuálně vystavěla česko-slovenskou vesnici, v níž si mohou zakoupit dům ti, kdo se chtějí vyhnout následkům nadcházející ekonomické recese v Evropě) věnovat se potápění, motocyklistice, jachtaření, surfingu, leteckému modelování i reálnému pilotování, cyklistice, tenisu nebo turistice (což vše jsou zájmy, jimž se dosud rekreačně věnuje), ale odstěhoval se do pacifické osady Thornville, nacházející se v kanadské Britské Kolumbii v okrese Kitimat, pojmenovaném a osídleném indiánským kmenem Čimšjanů, a tamní webové stránky hlásí, že jeho pediatrická praxe je dosud v provozu. (Tím se symbolicky vypravil do jiného Hondurasu – slovo Honduras totiž španělsky znamená Hloubky.) Jeho život jako by byl vyjádřen posledními slovy, která (ve svém nedokončeném Životě a díle skladatele Foltýna) napsal autor, s nímž se Vladimír Pucholt ve svém hereckém několikrát protnul – Karel Čapek:
|
„Není ti uloženo tvé dílo, aby ses jím projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama; netvoříš ze sebe, ale nad sebe; hrozně a trpělivě se domáháš lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání, než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba…“
|
Zdroje: Miloslav Šmídmajer, Martin Slunečko: Tři životy Vladimíra Pucholta, Jiří Krejčík: Můj Vladimír Pucholt, ČT, ČRo, DVTV, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc