Bílá vrána Vladimír Pucholt. Ideologicky závadný talent již od dětství. Svět Tomáše Koloce
komentář
31.12.2022
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Vladimír Pucholt ve filmu Starci na chmelu
Včera, v pátek 30. prosince, oslavil své 80. narozeniny Vladimír Pucholt. Proslul tím, že přestože byl hvězdou v oboru, v němž se neemigruje, protože je vázán na jazyk, herectví, odešel z vlasti. Během 20. století to ovšem udělalo víc hereckých hvězd (Voskovec a Werich, Hugo Haas, Jan Tříska, Pavel Landovský, Martin Štěpánek, Juraj Kukura, Pavel Kříž), i těch, kdo se ve chvíli svého odchodu podle uměleckých měřítek k první lize řadit nedali (Herbert Lom, Valtr Taub, Lída Baarová, Adina Mandlová, Jára Kohout, Lenka Kořínková, Dagmar Bláhová, Zdeněk Maryška). Ne všichni se později do vlasti vrátili, ale všichni do jednoho se dál živili herectvím. Vladimír Pucholt ne.
České příjmení Pucholt pochází z německého Buchholz. Ekvivalent v češtině jsou Buk, Buček, Bukáček, Bučina, Bukový. Buk je jeden z nejtvrdších druhů dřeva a ten symbol k rodu Pucholtů stoprocentně sedí. Jak pro účel tohoto článku zjistil genealog Zdeněk Horner, pocházeli z Bratronic u Kladna, kde předkové Vladimíra Pucholta po staletí (doloženě už na počátku 18. století) drželi lánový grunt číslo 24, z něhož odešel Vladimírův dědeček Antonín, který se počátkem 20. století stal kupcem v Praze, kde se oženil s dcerou maďarského sluhy Anežkou Tamásy.
Jejich syn, tatínek Vladimíra Pucholta, Vladimír František Václav P., byl už od své promoce v roce 1932 proslulý pražský právník, který v době počínajícího stalinismu odmítl dělat herce, co se namísto své skutečné role advokáta jako herec učí své role v předem napsaných politických procesech. Pak se stal tramvajákem, přidavačem a v starším věku topičem v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, což v životě jeho syna původně hrálo větší roli než budoucnost, jakou si pro něj představoval otec. Ten syna od mládí učil anglicky, a pokud s nimi sám nepřišel, pak rozhodně schvaloval jeho plány stát se lékařem. Tomu ale stál v cestě špatný kádrový původ Pucholta mladšího, který přestože dokončil jedenáctiletku (ekvivalent dnešní střední školy), šel se učit spojovacím mechanikem (na kterého mimochodem tehdy studoval i jeho pozdější spolužák z DAMU Luděk Sobota), a poté šel do praxe.
Na DAMU (kde vycházeli z premisy, že kulturní díla procházejí cenzurou, a tak nepřátelé režimu nemohou škodit, díky čemuž se na DAMU dostali i synové z rodin někdejších velkopodnikatelů Václav Havel či Josef Abrhám) ho přímo z továrny tak trochu dotlačili filmoví režiséři, kterým (stejně jako například Václav Postránecký, co s ním v školních škamnách seděl už ve třinácti ve filmu Oldřicha Lipského Vzorný kinematograf Haška Jaroslava) hrál od deseti let ve filmech dětské role. VP se hlásil i se svojí sestrou a (pro jeho budoucnost opět symbolicky) měli nastudovanou scénu první a druhého lékaře-asistenta z Čapkovy Bílé nemoci.
Režisér Jiří Krejčík, který Pucholta poprvé obsadil v šestnácti (do role kominíka ve filmu O věcech nadpřirozených, opět podle Karla Čapka), poznal jeho talent už tehdy. Přes dlouhodobý úzus, že studenti hereckých škol nesmějí během studia hrát v divadelních, filmových a televizních produkcích, Pucholta už v prvním ročníku DAMU obsadil po bok Čapkovy manželky Olgy Scheinpflugové, Václava Vosky, Vladimíra Šmerala a Jiřiny Jiráskové do televizní adaptace klasické ruské hry A. N. Ostrovského Pozdní láska, kde se Pucholt v komplikované roli neprávem obviněného soudního sluhy mezi jmenovanými ostřílenými herci projevil svého druhu jako nejlepší.
Režisér Krejčík (pro kterého byla všechno umělecká hodnota a společenské postavení pro něj nebylo nic) dokonce uzpůsobil zkoušky nikoli možnostem velkých herců, ale době, kdy škola mohla postrádat studenta 1. ročníku DAMU Pucholta. Tím fakticky ještě před akademických školením začala jeho kariéra, z níž autora tohoto textu nejvíc poznamenala Pucholtova hlavní role Filipa z prvního českého filmového muzikálu Starci na chmelu (díky níž autorovi na gymnáziu mnozí říkali buď Filipe, nebo Štěpánku, podle Pecháčkových-Kleinových Básníků). Už tehdy se projevila Pucholtova u herců nebývalá čistota. Na rozdíl od hvězd pozdějších Blažkových Světáků, kteří si jako jeden muž vymýšleli (a dosud vymýšlejí), jak upravovali chabý text geniálního Vratislava Blažka, Pucholt o Starcích na chmelu řekl:
|
„Nechtěl jsem hrát ve filmu o budovatelském úsilí studentů, kdyby nebylo moc dobrého scénáře Vratislava Blažka. Vychází z toho, že máme rádi pohádky a westerny o tom, jak se ve špinavém městě, ovládaném špinavými poměry a lidmi, objeví čistý kluk a všechno to tam vyčistí. Jenomže pan Blažek to zakončil realisticky: Filip to nakonec prohraje. Někdy někdo takový možná vyhraje, ale to je výjimka.“
|
(Mimochodem, vnitřní spojení autora Blažka a herce Pucholta se projevilo za pár let, jejich čistota je oba donutila k emigraci.) Další výrok Vladimíra Pucholta, který od českého herce uslyšíte zřídkakdy, byl:
|
„Já vidím herectví jako hru, ne jako povolání. Jestli moje role vyzněly jako dobrá práce, pak to byla zásluha režisérů, kteří mě dobře vedli.“
|
A do třetice: když tehdy další jeho příznivec Miroslav Horníček ve svých divadelních Hovorech přes rampu chválil Vladimíra Pucholta jako představitele nového mladého civilního herectví, Pucholt, který náhodou seděl v publiku, vykřikl: „Pane Horníčku, už dost, já jsem tady!“
Není ovšem pravda, že Pucholt-herec byl jen ztvárňovatelem čistých kluků. Miloš Forman odhalil jeho širší potenciál a po vedlejších rolích pozounisty Vládi ve své režisérské prvotině Konkurz a protřelého zednického učně Čendy v Černém Petrovi („Ahój!“) ho obsadil do hlavní role sice naivně vypadajícího, ale přesto děvkaře, klavíristy Míly ve svém prvním mezinárodně úspěšném filmu Lásky jedné plavovlásky (nominace na Oscara, kterého nakonec vyhráli Kadár a Klos za Obchod na korze, a Zlatý glóbus, tedy americkou cenu kritiků za nejlepší neanglicky mluvící film). Jeho tehdejší výkon v těchto filmech a také jejich kameraman Miroslav Ondříček se ukázali jako stěžejní pro jeho další život.
Vladimír Pucholt byl student, který se stal hvězdou první velikosti nejen ve filmu, ale i v divadle. Jeho režisérský patron Jiří Krejčík dostal přednostně do ruky jednu z balíčku her, které v anglicky mluvícím světě s pomocí newyorského herce Jiřího Voskovce vytipovával bývalý americký herec Jan Werich (k těm napříč léty patřily oblíbené tituly, jako Divotvorný hrnec, Jezinky a bezinky, Přišel na večeři, atd.) a jeho dcera Jana Werichová je překládala. Šlo o hru irského dramatika Seana O´Caseyho Bedtime story. Filmový režisér Krejčík hru přepsal do podoby situační komedie, založené na až cirkusových pohybových klauniádách, Penzion pro svobodné pány, kterou s úspěchem režíroval po celém Československu, nicméně za pražskou základnu si vybral nově založený Činoherní klub, jehož gros právě pod vedením Jana Kačera dorazilo z Ostravy. Za třetího do tria komiků této hry k Josefu Abrhámovi a Jiřině Jiráskové si režisér vybral Vladimíra Pucholta.
V návaznosti na to Jan Kačer nabídl Pucholtovi titulní roli ve své slavné inscenaci Gogolova Revizora a Ladislav Smoček ho obsadil do titulní role ve své (tehdy evropsky populární a do 14 jazyků přeložené hře o pokrytectví malých intelektuálů) Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. O tom, jaké to byly role, svědčí, jací herci je po Vladimíru Pucholtovi po jeho odchodu převzali: Halibuta v Penzionu po něm hráli Jiří Hrzán a Jiří Menzel, Chlestakova v Revizorovi Jiří Kodet a Oleg Tabakov a Burkeho v Podivném odpoledni déle než třicet let Bolek Polívka.
Čelný kulturní teoretik (a mimochodem i monopolní překladatel her J.-P. Sartra do češtiny) A. J. Liehm (1924-2020) o spojení Jiřího Krejčíka a Vladimíra Pucholta později napsal:
|
„Bez Jiřího Krejčíka by československý film nebyl, co je dnes, a bez Vladimíra Pucholta by nebylo české herectví, jak je zná svět. Jde o to, aby se to vědělo a nezapomnělo. Československá kultura často pracovala ve dvojicích. Krejčík a Pucholt jsou jedna z těch velkých. Drželi se za ruce až do posledního Krejčíkova dechu, což také něco znamená.“
|
Dokončení zítra 1. ledna 2023, už v novém roce (v němž vám rubrika Svět Tomáše Koloce přeje hodně sil a pevnou naději!)
(zdroje: Miloslav Šmídmajer, Martin Slunečko: Tři životy Vladimíra Pucholta, Jiří Krejčík: Můj Vladimír Pucholt, Česká televize, Český rozhlas, DVTV, Wikipedia)
Vložil: Tomáš Koloc