Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

S psychoanalytičkou o znásilňující lásce, pohyblivé sexualitě, marketingové rodině, provizorních vztazích a blahobytném egoismu

01.12.2022
S psychoanalytičkou o znásilňující lásce, pohyblivé sexualitě, marketingové rodině, provizorních vztazích a blahobytném egoismu

Foto: Se svolením Jan Paul

Popisek: Jana Bryjová

ROZHOVORY NA OKRAJI Jana Bryjová žije a pracuje v Popradě, je klinickou psycholožkou, absolventkou výcviku v analytické psychologii a výcvikovým terapeutem České společnosti pro analytickou psychologii (ČSAP). Od roku 1996 vykonává soukromou ambulantní praxi a poskytuje individuální psychoterapii dětem a dospělým. Je spoluautorkou ročenky Anima, a jedním ze zakládajících členů Slovenské společnosti pro analytickou psychologii. Od roku 2015 organizuje semináře analytické psychologie na Slovensku. Jana Bryjová mě před časem přizvala ke spolupráci na knize „O narcismu a věcech lidských“, která by měla vyjít v příštím roce, a v následujícím rozhovoru jsem ji pro Krajské listy položil otázky, které se týkají některých témat, kterými se v knize zabýváme. (Dodáme, že rozhovor proběhl ze strany zpovídané ve slovenštině, ale autor jej pečlivě přeložil.)

Paní Bryjová, vy jste jungovsky orientovanou psychoanalytičkou, zjednodušeně by se dalo říci, že ve své praxi „pracujete“ s celým člověkem, to ale musí být dost náročná práce.

Ano, vystihl jste to přesně. V analytické terapii se celostní přístup uplatňuje při práci s vědomými i nevědomými obsahy. K obsahům osobního a kolektivního nevědomí nemáme jako lidé přímý přístup, ty se manifestují ve snech, fantaziích a vůbec v symbolickém prožívání. V terapii nejde výhradně o odstranění symptomů, příznaků, ale přisuzujeme jim orientující a kompenzační funkci, která vede k většímu sebepoznávání klienta a tím k uskutečnění jeho osobního rozvoje. 

Člověk je vlastně velké dobrodružství, když vláčí jako soumar ranec, o kterém neví, a z kterého občas vypadne něco, co se projeví navenek nějakou obtíží. Nevědomé obsahy si tedy vždy najdou nějakou cestu ven. Ve své praxi se věnujete dětem a mladým lidem, jaké s nimi máte zkušenosti, s čím za Vámi nejčastěji přicházejí, co je trápí a znejišťuje? Dalo by se to nějak shrnout? 

Za poslední roky se značně mění okruh problémů, se kterými klienti přicházejí. Mladí lidé zažívají pocity duševního prázdna, nesmyslnosti bytí, a to se projevuje v různých podobách sebedestruktivního chování. Pozoruji již delší dobu změny ve výchovných stylech. Zatímco ještě v nedávné minulosti tvořila hlavní proud konzervativní výchova, v současnosti se mladí rodiče více přiklánějí k liberálním výchovným postojům. 

Zdá se, že výchova v rodinách kopíruje současný liberální trend, a možná že destruktivní sklony souvisejí s relativizací hodnot. Lze vůbec říci, co je lepší nebo horší? Zda konzervativní výchova, tedy ta, ve které jsme vyrůstali my, nebo liberální? Jak se tato změna odráží na formování člověka? 

Oba výchovné styly nejsou v zásadě ani dobré ani špatné. To, co deformuje osobnost člověka, je extrémní jednostranné uplatňování jednoho výchovného stylu. Každý extrém může být problematický. Jednostranná autokratická výchova vede k potlačení vrozeného potenciálu dítěte a příliš liberální výchova zase nenaučí dítě vyrovnat se s nároky života. Uplatňování výchovných stylů by mělo zohledňovat vývojové potřeby dítěte. Čím je dítě mladší, tím více potřebujete pevnou strukturu, režim a hranice. Pevným režimem a jasnými pravidly mu dáváme mapu k orientaci ve světě a dítě zakouší pocit důvěry a bezpečí. Liberální prvky ve výchově si umím představit u teenagerů - samozřejmě v jasně stanoveném rámci - mohou podpořit autonomii a posilovat odpovědnost mladého člověka. 

Za dnešní liberální výchovou se často skrývá nezájem či nedostatek času rodičů, nebo jejich neschopnost a neochota nést odpovědnost. Máme tu také trend zpochybňující otcovskou roli, což může být výrazem devalvace tradičního pohledu na rodinu. Přitom otce nemůže matka nikdy nahradit a opačně. Mohou si ale podle potřeby vyměnit role, otec může batole přebalit, může uklidit, uvařit, může řadu věcí, které dělá matka, ale nemůže nahradit ženský fenomén. Ty tam jsou také rodiny, kde spolu žije více generací.

Můžeme s nostalgií vzpomínat na vícegenerační rodiny žijící pod jednou střechou, ale ani tento model nelze idealizovat. Pomáhal sice utužovat rodinnou historii, rodinného ducha, ale v jistém smyslu předurčoval poslání každého člena v rámci rodinných tradic, a to mohli vnímat lidé jako omezení svobody. Dnes se vztahy v rodinách značně uvolnily a potomci nejsou vázáni rodinnou tradicí. Mnozí odborníci poukazují na slábnoucí roli otce v rodinách. Jedná se o absenci fyzickou po rozpadu rodiny, ale alarmující je, když se v úplné rodině vytrácí angažovanost a vliv otce, a to má samozřejmě dopad na vývoj dětské osobnosti. 

Dnešní doba je charakteristická velkým počtem tzv. samoživitelek, a vliv mají i genderové ideologie s líbivými hesly o nezávislosti na muži. Nevidím důvod, proč by se měly dnešní ženy bránit dělat to, co mužům nikdy moc dobře nešlo.  Rodina s jedním nebo druhým rodičem, nebo dvěma maminkami či dvěma tatínky bude vždy neúplná, a nemůže nikdy nahradit význam rodiny, v níž působí na dítě žena a muž, matka a otec. 

Ano, mění se podoba rodiny a je to záležitost posledních desetiletí. Dnes už je běžné, že se dětem změní rodina i několikrát. Často se svazky rozpadají bez hlubší úvahy, a hlavně bez ohledu na děti. Psycholog pak má podle přání rodičů opravit, co oni pokazili. Trochu to zjednoduším: otec přivede syna na hodinu k psychologovi, aby psycholog synovi „domluvil," a on si zatím ve městě vyřídí své záležitosti. Záměrně podávám obraz v této podobě, protože odráží realitu. 

Zdá se, že vše nějak zbanálnělo, i něco tak tragického, jako je rozvod rodičů, jakou máte v tomto směru terapeutickou zkušenost? 

Ve své praxi testuji rodiče otázkou: „Jakou máte představu o tom, jak rozpad rodiny prožívá váš syn či dcera?" Není neobvyklé, že dostanu vágní odpověď: „Oni jsou v pohodě, neřeší to." Rodič se nezabývá tím, co si o jejich rozluce myslí dítě a jak celou situaci prožívá. Děti jsou často, aniž by s nimi rodiče hovořili, ze dne na den vysídleny do nového prostředí, k cizímu pánovi, tetě, k cizím prarodičům a k cizím dětem, novým sourozencům, s nimiž mají sdílet společný prostor. Po takovém vpádu do nové reality se od nich vyžaduje, aby nového pána oslovovali tatínek a tetu maminka. Děti, které tuto zkušenost podstoupí, o tom vyprávějí jako o banální záležitosti. „Mám nového tátu, ten je dobrý." Vnímám tuto reakci jako obranu před prožíváním skutečné bolesti ze ztráty rodičů a domova. Bohužel rodič měří své štěstí jiným metrem. 

A děti se naučí bolest neprojevovat nebo bagatelizovat, protože poznaly, že jim s pocity smutku nikdo nepomůže. Zůstanou samy. 

Rozchod rodičů je vždy zásahem do emočního prožívání dětí, o to tragičtější důsledky jsou, pokud rodiče neumožní dítěti, aby milovalo třeba tatínka, i když je v očích maminky ničema, který ji podvedl. Dítě se ne vlastním přičiněním ocitne v atmosféře nové rodiny a nasává nepřátelské ovzduší vůči druhému rodiči. Při návštěvě babiček a dědečků se téma vždy obrátí „na toho gaunera". Vnouček má přece babičku rád, a nyní začne i on pochybovat o svých skutečných citech, o tom, jak to vlastně je. Dítě se tak stává symbolicky prodlouženou rukou rodiče, protože je na něm závislé. Na návštěvě u psychologa je naplněno úzkostí, protože vůbec neví, kam si má pana psychologa zařadit. „Nadržuje ten pán mamince, nebo tátovi?" 

Tato společnost se tváří velmi sebevědomě, a nejinak je tomu ve vztazích mezi ženami a muži. Vidím je dobře oblečené, asertivní, vroucně přítulné, na první pohled spokojené. Umí bez problémů komunikovat jednoduchá témata, objednat si dobré jídlo a pití, umí se pobavit, člověk by řekl spokojení lidé v ideální době. Jenomže pod hezkou fasádou se velmi často skrývá snaha vlastnit a rozhodovat. Někdy mám pocit, že spolu partneři nějak koexistují v rámci určité výhodnosti, avšak sami sobě jsou cizinci.

Princip marketingu přijímají někteří mladí lidé jako životní postoj. A společnost k tomu vydatně napomáhá. V rafinovaně vystavěných marketingových programech se adepti učí zaujmout správný postoj těla, ovládat gesta, pracovat s řečnickou pauzou, a to vše slouží výhradně k dosažení jistého cíle a profitu. Filozofie marketingu se postupně infiltruje i do vztahů. Vytvářejí se provizorní vztahy, typu „vždyť se teprve uvidí, vždy mohu vycouvat." Dnešní společnost vítá a kultivuje účelově vystavěnou personu. Páry si už mohou pojistit případný neúspěch předmanželskou smlouvou. Aby se vyhnuly riziku, tak se zajišťují. 

A ničí tím lásku v samotných základech. Koncept provizornosti, který nahrazuje autentické vložení se do vztahu, je dle mého názoru to zásadní, co deformuje vztah. Pokud jsou partneři napůl vykročeni k odchodu, tak ani nezjistí, jakým nesnázím by byli schopni čelit, kdyby se vědomě rozhodli setrvat v případném konfliktu. Nemají snahu za vztah bojovat a než aby se něčeho zřekli, raději ho opustí. Vztah sebou komplikace vždy logicky nese, není možné se jim vyhnout, má-li mít svoji hodnotu. Například představa partnera o sobě samém je vystavena konfrontaci, s níž nemusí být spokojený. Ve vztahu vždy nutně podstupujeme reflexi ze strany partnera, je proto užitečné přijmout, že nejsem dokonalý, že nejsem třeba ani tak morální, spravedlivý a já nevím jaký, jak si o sobě myslím. Jinými slovy, ve vztahu mohu být odhalen. 

Partnerský vztah vytváří příležitost setkat se s hlubšími vrstvami své osobnosti. Ve všech překážkách, které nám láska klade, odhalujeme sami sebe, říká v knize Anatomie lásky kanadský analytický psycholog Guy Corenau. Pro předchozí generace byla role muže a ženy jasně určena, feministické hnutí přineslo destabilizaci patriarchálního modelu partnerského vztahu. Dnes je před párem výzva k zachování individuality, nevzdat se sama sebe, a přitom setrvat v dyádě, a to je obtížný úkol. Rodíme se s dvěma opačnými tendencemi. S potřebou splynutí - vnitřní tendencí patřit někomu, přibližovat se, hledat lásku, a na straně druhé paradoxně s potřebou oddělení, s vůlí prožívat individuální svébytnost. Naše individualita vždy potřebuje druhé, aby se diferencovala a vyvíjela. Díky vztahům pronikáme ke své podstatě. Slovy Guy Corneaua: „Zůstat sám sebou v intimitě s druhým člověkem patří k nejparadoxnějšímu milníku naší cesty životem." 

Mnoho lidí je přesvědčeno, že milují, a přirozeně doufají v reciprocitu. Narcistický člověk je naopak přesvědčený, že když on miluje, tak musí být milován, upíná se k objektu domnělé lásky, a spoutává ho ho povinností opětované lásky. Mnozí se znásilňují láskou, aniž by pro ně bylo důležité, jestli ten druhý o jejich lásku stojí. Často člověk miluje svoji představu o lásce, svoji iluzi, a najde-li protějšek se stejným přístupem, pak pro ně přestává svět existovat. Existují jen oni dva. Na konci takových vztahů už si dělají tito partneři jen naschvály: „Jsi největší lump, kterého jsem potkala, jsi největší mrcha pod sluncem.“ 

Zamilovanost není láska. Jsou to naše představy, které si do milované bytosti promítáme. A vystřízlivění bývá často drsné. Většina vztahů tak končí, ale nemusí. Vzájemné vylaďování a stahování projekcí, když začínáme druhého vidět reálně, a poznáváme rozdíl mezi naší představou a skutečným člověkem, je ta těžká práce, která může dát dobrý základ budoucímu vztahu. Lidé si moc neuvědomují, že vztah dvou lidí je jednak společná cesta ve společné historii, a současně i osobní cesta životem každého z nich. Oba na té cestě rostou jako jedinci, a současně jako partneři. A toto vybalancovat a ustát, předpokládá nutnou dávku odvahy, duševní síly a vůle. 

Možná, že vůle úplně nejvíc. Udržet stabilní láskyplný vztah je vlastně gigantická práce. Partneři často zapomínají na to, že jejich protějšek není jejich kopie, ale zcela svébytná bytost, která prošla do doby seznámení specifickou výchovou a životní zkušeností. Má už své návyky, intelekt, emoční výbavu, názory, postoje i představy, a to se vůbec nemusí shodovat se zkušeností partnera. Říci druhému mám tě rád, je možná snadnější než mu říci, chci tě mít stále rád. Vůli chtít ve vztahu partnera milovat bez podmínek, považuji za zásadní. 

V lásce jde také o nacházení části sebe v druhém. Poznáváme na nevědomé a nežité úrovni v milovaném to, co patří i nám, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. V 19. století se od žen vyžadovaly „typicky ženské “ atributy jako pasivita, poddajnost a poslušnost. Maskulinní rysy, připisované aktivitě, ambicióznosti a výbojnosti, byly považovány za nežádoucí. Toto dobové paradigma ale potlačilo jedinečnost mnoha žen. Svoji nevědomou identitu nacházely dobře vychované dcerky u mužných mladíků. Pokud se budeme více zabývat otázkou, jaké kvality nás na partnerovi fascinují, máme příležitost poznávat hlouběji i svoji vlastní podstatu a uvádět tyto kvality do svého života. 

Na druhou stranu současný trend „pochlapštění“ ženy, která už nechce být jen pasivní trpitelkou v moci maskulinního svalovce, mě po estetické stránce příliš neuspokojuje. Dnešní snahy žen projevit v sobě i mužské rysy, nabývají v té reprezentativní podobě ne příliš vábných vizuálních forem. Legíny a tepláky ovládly ulice, z úst mladých dívek slyším vulgární slova, občas nerozeznám, kdo je žena a muž. Dnes už nejde jen o to, že ženy mají právo projevit svoji všestrannou osobnost, genderové teorie zpochybňují samotnou definici sexuální identity ženy a muže. Tvrdí, že není neměnná a přirozená, že je naopak nestálá a podléhá společensko-kulturním vlivům. Člověk se prý může v průběhu života identifikovat s jakoukoliv sexuální identitou. Pohled mezi nohy novorozence není v ničem závazný, protože člověk si může později sám zvolit, kým chce být. 

Sexualitu nemůžeme vnímat odděleně od vývoje celé osobnosti. Chápání toho, co je mužské a ženské, se v jednotlivých kulturách liší. Výchovné vlivy mohou podporovat projevy, které jsou v souladu s kulturními normami a jiné zase potlačovat. Tím způsobem se dítě postupně zříká jistých částí své osobnosti, které nebyly schvalovány. Právě tyto kvality, se kterými jsme se museli rozloučit a nemohli jsme je v životě aktualizovat, jsou často důvodem projekcí. Stávají se pro nás přitažlivé, když je zažíváme u protějšku. Všechny tyto procesy probíhají nevědomě. Projekce hluboké části našeho nitra na druhého člověka odhaluje často důvody našich sympatií ve vztazích. 

Dobře, ale projekce ještě ale není orientace, nebo ano? Projektovat do druhého člověka to, co jsem nemohl plně prožívat, ještě přece nemusí znamenat odlišnou sexuální orientaci. Fakt, že se nějakému chlapci líbí chlapci, a ženám ženy, ještě nesvědčí o homosexualitě. Kupříkladu mně se líbí mnoho mužů, například Michael Douglas, Gérard Philipe nebo Amadeo Modigliani, to byl nádherný chlap a skvělý malíř. V čem je problém? Občas mám pocit, že mnozí lidé jsou prostě jen zmateni sami v sobě. 

To samozřejmě ne. Můžeme cítit sympatie vůči člověku stejného pohlaví, to je docela běžné, a máme s tím zkušenosti všichni. Sexuologové se shodují v názoru, že sexualita člověka není stoprocentně hetero či homosexuální. Většina lidí se pohybuje na škále mezi těmito dvěma póly, říká Jan Kožnar. Sexuální přitažlivost či sexuální orientace je determinována jednoznačně biologicky a výchovné vlivy ji nemohou změnit. Nemůžeme se rozhodnout, že nás bude přitahovat stejné pohlaví, to není věc rozhodnutí. 

Tak to jsem si oddychnul. Jako laik mám pocit, že sexuologové rádi potvrzují nepotvrzené, respektive potvrzují to, co si společnost přeje, aby bylo potvrzeno. Konzervativci a tradicionalisté argumentují, že sexuální identita je přirozeně dána, liberálové říkají, že v přirozenosti ukotvena není. Co tedy rozhoduje o tom, že když má člověk mužské tělo, přesto chce být ženou a naopak? 

Sexuologové to považují za odchylku na neurohormonální úrovni. Říkají tomu pohlavní inkongruence, nesoulad pohlavní identity s pohlavními znaky. Představuji si to tak, že mozek sexualitu vyhodnocuje jinak. Tělo je mužské, ale mozek reaguje na sexuální podněty jako žena. Ale to je spíš otázka na sexuologa, já jsem psycholožka a psychologicky jsou determinované takové pohlavní role, se kterými se identifikujeme. 

Rozumím. Jako laik si kladu otázku, jestli je ta odchylka vědecky prokázaná, pokud není, pak pouze spekulujeme. Současná doba se ohání vědeckým poznáváním, tak bych ověřené poznatky očekával i v této citlivé oblasti právě proto, že v současném liberálním nastavení západní kultury je možné měnit své pohlaví tak, jak se člověku zlíbí. Další potíž je, že dosud nemáme relevantní časem ověřené vědecké výstupy z oblasti psychologie a sociologie k tomu, aby bylo možné seriózně tvrdit, že se proměna či výměna sexuální identity projevuje v oblasti lidské psychiky pozitivně. Ať si lidé bádají ve všech oblastech člověka, ovšem děsím se jakéhokoliv aktivismu, neboť ten snadno sklouzne k fanatismu. Vždycky se najde někdo, kdo bude přesvědčený o tom, že je marťan, a bude to chtít mít napsané v dokladech. 

Pohlavní identita se vyvíjí na základě komplexního působení biologických a psychologických vlivů. Sexuální orientace se tvoří již v nitroděložním vývoji a člověk už se rodí s nadefinovaným motivačním systémem, říká český sexuolog Jan Kožnar. Z psychologického hlediska se ale na utváření pohlavní role dítěte od samého počátku podílí každý z rodičů jiným způsobem, a to v závislosti na svém pohlaví. K vytvoření pohlavní identity musí být dítě v kontaktu s mužským a ženským principem, který ale nemusí být reprezentován biologickými rodiči. Dítě si první roky není vědomo své pohlavní identity, žije v nediferencované a hluboké jednotě se světem, teprve postupně si začíná uvědomovat svou pohlavní podobnost a začíná se identifikovat s rodičem stejného pohlaví, kterého napodobuje. Rodič opačného pohlaví má také významný vliv na uvědomění si pohlavní odlišnosti dítěte. 

Pokud tedy vychovávají dítě dvě ženy, nebo dva muži, nedostává se dítěti plného vzoru, protože jedna nebo druhá identita chybí, a to může mít vliv na sexuální orientaci dítěte. 

Rodič stejného pohlaví ale hraje při utváření sexuální identity základní roli. Dítě ho bude napodobovat a v tom nejlepším případě se s ním identifikuje. Pokud například matka svou dceru odmítá nebo není dostupná, či z jiných důvodů nezprostředkuje své dceři pozitivní obraz jejího vlastního pohlaví, její identita se problematizuje. Čím více si je člověk jistý příslušností ke svému pohlaví, tím snadněji přijímá u sebe i vlastnosti druhého pohlaví. Žena, která je ráda ženou a která se cítí usazena ve své identitě, zcela přirozeně přijme, pokud v sobě objeví něco mužského. Podobně muž, který se cítí být v kůži muže, může dát najevo svoji citovost, aniž by ho to ohrožovalo. Pokud ale nedošlo k jednoznačné sexuální diferenciaci, ocitne se člověk v nebezpečí, že sobě a svému okolí bude přehnaně mužským nebo ženským chováním dokazovat odlišnost od opačného pohlaví. 

Z toho je zřejmé, že okolnost, v jaké rodině se dítě narodí a vyrůstá, anebo, kdo se o něho od batolecího věku stará, je proto zásadní. Dvě ženy, či dva muži vychovávající dítě nejsou ideální konstelací pro sexuální vývoj dítěte, a stát by se měl snažit podporovat především tradiční formu rodiny. Dalším problémem mohou být psychické potíže lidí, kteří změnili sexuální identitu, a přesto nemohou nalézt partnera, vhodný protějšek. Osobně takové znám. Proto bych svůj laický názor demonstroval tímto mírně upraveným Werichovým výrokem: „Když už člověk jednou je tím, kým je, tak má koukat, aby byl tím, kým je, a nemá být tím, kým není, jak tomu v mnoha případech je.“ Předpokládám, že narcistická porucha osobnosti se nevyhýbá ani člověku, který změnil sexuální orientaci.  

Narcismus definuje labilní pocit sebehodnoty, a lidé s nevyhraněnou sexuální identitou bývají ve své sebeúctě zranitelní. Z hlediska individuálního osudu je přijetí odlišné sexuální orientace náročný a často bolestivý proces. Tento fakt je umocněn i přetrvávajícím ambivalentním až odmítavým postojem společnosti k této problematice. Téma homosexuality se poprvé veřejně otevřelo po sametové revoluci, do té doby mnozí své pochybnosti i před nejbližším okolím ukrývali, a děje se to myslím že ne ojediněle i dnes. Pokud se člověk nemůže projevit autenticky v tak bytostné oblasti jako je sexualita, dotýká se to i jeho emočního života. Častým projevem je sklon k depresi. Pokud se na vědomé úrovni prožívá depresivní pól, pak v nevědomí se odehrává grandiózní pól, a to se projeví ve velikášských fantaziích, snech, denním snění apod. Oba póly - jak deprese, tak grandiozita - definují narcistickou poruchu. 

Ne vždy před rokem 1989 homosexuálové svoji orientaci skrývali. Když jsem se učil aranžérem, tak můj mistr na praxi ji netajil, věděli jsme to všichni, včetně vedení závodu. Měl přítele a všude na veřejnosti chodili spolu. Byli milí a vstřícní. Možná, že část společnosti odmítá homosexualitu především kvůli představě sexuálního styku mezi dvěma lidmi stejného pohlaví. Považují to za něco, co je proti přirozenosti. Vadí jim projevy něžností homosexuálních párů na veřejnosti, přítomné děti přece vědí, že takové věci dělá tatínek a maminka, nebo muž a žena. Trapná je demonstrativní forma typu „aby společnost viděla“. Přitom zdrženlivost v citech na veřejnosti byla kdysi součástí společenské kultury i mezi ženou a mužem. Mám za to, že jistá zdrženlivost by těmto lidem slušela, no, ona by slušela všem lidem. 

Mám podobné zkušenosti, přesto se v praxi stále střetávám s trápeními mladých lidí, kteří jsou zmateni ve své sexuální orientaci a nynější postoje společnosti jim ve svobodném projevení nejsou nápomocné. Ale souhlasím s vámi, že intimita ať už v heterosexuálním nebo homosexuálním prostředí na ulici nepatří. Za projevy exhibicionismu můžeme tušit extrémně vyhrocenou potřebu „být vnímán a akceptován takový jaký jsem.“ 

Efekt je ale zcela opačný. Mám pocit, že současný člověk se stále orientuje na své Já. V naší kultuře je ale také ukotveno vědomí, že člověk by neměl myslet jen na sebe. Nemá smysl si namlouvat, že žijeme v ideálním společenském zřízení, žijeme v kapitalismu, a pochybuji, že volný trh má primárně upřímný zájem na sociální spravedlnosti, vždy bude chtít profitovat na čemkoliv. Vidíme to kolem sebe. Novou šanci pro svět vidím v úsilí opustit pocit, že člověk je měřítkem všeho, a bez něho by nebylo nic. 

Oba patříme ke generaci, v níž se ctily životní hodnoty jako zájem a starost o bližního, empatie a soucit. Naši rodiče nám tyto hodnoty předávali způsobem, jakým žili. Na druhé straně nám přáli lepší materiální zabezpečení, abychom si mohli dovolit to, po čem oni toužili. Ani netušili, jaký danajský dar nám tím přáním předávají. S blahobytem přišly i jeho stinné stránky, nezájem o druhého, egoismus, ale i osamělost. Ideologie prosperity vytváří falešný dojem, že vše je výhradně v rukách člověka. Nastoupí cestu k blahobytu a štěstí, a pokud mu jeho plány nevychází, považuje se za nedostatečně šikovného. Pokud bude mít luxusní byt, skvělé auto a dobré finanční zajištění, bude šťastný. Naše přítomnost na tomto světě je podmíněna množstvím neuvěřitelných náhod a skutečnost, že právě já existuji, je zázrak. Je dobré si to uvědomit. 

Tak s tím se nedá nesouhlasit. Paní Bryjová, děkuji Vám za rozhovor.

 

Vložil: Jan Paul