Karety, kožatky a nestvůrný pravěký archelon. Křížem krážem za zvířátky po třiadvacáté s cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou
26.11.2022
Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Kolem brazilského Rio de Janeira dnes prosperuje populace mořských želv karet. Těšit se z nich mohou i návštěvníci městských pláží.
V dalším dílu putování po stopách zajímavých tvorů si vás nejprve dovolím pozvat na Červenou pláž (Praia Vermelha) v Rio de Janeiru, která je jednou z mnoha pomyslných bran do vln i pod hladinu Atlantského oceánu. Na závěr si neodpustím krátkou exkurzi do pravěkého moře za monstrózní želvou.
Brazilská Praia Vermelha je docela obyčejná městská pláž s hrubým načervenalým pískem, který jí dal také jméno. Na rozdíl od frekventované Copacabany je tady větší klid, což je dáno nejen menším výskytem turistů, ale hlavně absencí barů se řvoucí sambou a jiných pochybných povyražení. Místní však nedají na toto místo dopustit a nadšeně se tu koupou a samozřejmě šnorchlují a potápějí.
Za ta léta, co se tady vždy na skok zastavuji před expedicemi do Amazonie, jsem přišel na chuť této miniaturní plážičce i já. Vyzbrojen primitivními potápěčskými brýlemi, zakoupenými v jakémsi českém hypermarketu, nořím své dobře živené tělo do vln a chvěji se nedočkavostí, až se zase potkám s nějakými zajímavými rybami, které obývají protější útes. Mám tu dokonce jednoho známého, asi kilogramového ježíka, který se drží stále na jednom místě a drze na mě civí vypoulenýma očima. No, vlastně ten drzoun, co mu leze do obýváku, jsem já, protože on je tady přece doma. Ježík je vyzbrojen ostrými přiléhajícími trny, které vždy v nebezpečí a po řádném nafouknutí vztyčí, takže ho často nechá na pokoji i nějaký menší hladový žralok. Já jsem však mírumilovná bytost, a tak mě ježík jenom zvědavě po očku pozoruje. Míjím malá hejna úžasně barevných rybek, když v tom uvidím trochu větší stín, který se ke mně rychle přibližuje. V duchu slyším nervní smyčce ze Spielbergových Čelistí, ale pak si povšimnu typického diskovitého tvaru, který nemůže patřit nikomu jinému než mírné mořské želvě karetě.
_20221126.jpg)
Karety žijí nejen v tropických vodách, ale můžeme se s nimi setkat i v Středozemním moři
Želvy jsou tvorové natolik specifičtí, že je snad ani nejde zaměnit s žádnou jinou skupinou živočichů. Dokonce i já, krátkozrace mžouraje přes zamlžené okuláry svých předpotopních brýlí, elegantní želvu hbitě identifikuji. Je to fakt moc pěkná a baculatá kareta. Vůbec se mě nebojí, dokonce na chvíli zpomalí a klidně těsně pode mnou proplouvá. Úžasný, a hlavě nečekaný zážitek, a to všechno u ne moc extra čisté městské pláže!
Za chvíli se vyškrábu na břeh a nadšeně si o svém setkání povídám s místními. K mému překvapení nejsou vůbec udiveni. Karety se prý do vod kolem pláží v Rio de Janeiru začaly vracet před lety a dnes je tu už slušně velká populace.
Přestože jsou tyto želvy pořádní cvalíci, největší exempláře karety obrovské jsou i dva metry dlouhé a dosahují hmotnosti přes dva metráky, žijí zde prý ještě větší obři. Ve vodách kolem Ria byla nedávno dokonce pozorována kožatka velká, proti které jsou i karety pouhými trpaslíky. Kožatka může dorůst až do třímetrové délky při hmotnosti kolem jedné tuny. Je tedy velká jako menší automobil. Nejcharakterističtějším znakem všech želv je samozřejmě krunýř, složený z hřbetního štítu (karapaxu) a spodního štítu (plastronu). Štít je tvořen z kostěných desek tak, že středem krunýře vede podélná řada a ze stran řady párové. Na vnější straně jsou kostěné desky, pokryté rohovitými štíty, ale pouze u kožatek velkých je chráněn silnou kůží.
Kožatka tak nápadně připomíná největší želvu všech dob archelona. Gigantická čtyřmetrová želva Archelon ischyros měla redukovaný krunýř s úzkými žebrovitými pruhy a hvězdicovitými deskami. Sedmdesáticentimetrová lebka s hákovitými čelistmi budí dodnes zasloužený respekt. Archelon byl zřejmě velmi rychlý predátor a při lovu vyvinul díky masivním předním končetinám značnou rychlost. Stavbu těla archelona známe docela dobře podle mnoha velmi slušně zachovaných koster, které se nacházejí ve vápencových vrstvách dávných mělkých průlivů, jež kdysi probíhaly středem Severní Ameriky, zhruba od dnešní Alberty po Texas. Odlehčení krunýře živočichovi umožnilo rychlejší pohyb při lovu kořisti, kterou zřejmě představovaly velké ryby. I tak však tato obludná želva vážila něco kolem tří tun, což už je hmotnost, za kterou by se nemusel stydět ani středně velký ichtyosaurus. Zdá se, že se archelon mohl po souši ploužit jenom s vypětím všech sil.
_20221126.jpg)
Největší mořská želva kožatka velká může dorůst až do třímetrové délky a vážit kolem jedné tuny
Titánský archelon byl popsán v roce 1896 vědcem Winelandem. Pokud byste toto úžasné želví monstrum chtěli vidět v plné parádě, nezbude vám, než se vydat do Spojených států a navštívit Yaleskou univerzitu, v jejíchž sbírkách se nachází zřejmě nejdokonaleji zachovaná kostra.
I když byl archelon suverénně největší mořskou želvou, která byla kdy popsána, měl by v kožatce velké zdatnou konkurenci. I když se kožatka na první pohled archelonovi podobá, především svou obrovskou velikostí a redukovaným krunýřem, nejsou blízce příbuzní.
Už od vylíhnutí měly tyto obrněné mořské tanky řadu nepřátel. Na pravěké souši je lovili dinosauři a v mořích museli čelit útokům dravých plazů mosasaurů, ichytosaurů i plesiosaurů. Dnes dávné pronásledovatele nahradili především draví ptáci, varani, krokodýlové, žraloci i hadi. Největším nepřítelem želv však zůstává člověk, i když (alespoň v Riu) už dostává trochu rozum a nechává mořské želvy žít v míru.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma