A matka poslušně klesla k zemi a byla poslušně mrtvá. Komentář Štěpána Chába
komentář
24.11.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Erdogan, prezident Turecka
Turci se chystají ukázat světu praktické cvičení z létající anatomie. Názorně světu ukázat, že i střeva, ač nemají peří, létat umí, když se k jejich rozletu použije dostatečně silná výbušnina typu vzduch-vzduch nebo země-vzduch. Turecký sultán Erdogan se v reakci na teroristické výbuchy v Ankaře rozkatil nad Kurdy a oznámil, že je vezme šturmem. Jak v Sýrii, tak i v Iráku. Bude válka. Bude se střílet. Zabíjet. Mordovat. Znásilňovat. Svět zaplaví dojemné fotky dětí bez nohou, bez rodičů, případně bez života. To bude paráda, že? Jako by se těch z donucení mrtvol po světě neválelo i tak dost.
A všechno se to točí kolem sebeurčení početné skupiny obyvatel planety Země. Etničtí Rusové na východě Ukrajiny tak dlouho křičeli o vlastním národním sebeurčení, až se dosebeurčili někam na pomezí internačního tábora a hrobu. Obdobné sebeurčení chtěli Tibeťané, a kam to dopracovali. Podobně křičí Katalánci na Španělsko a dožadují se nejapně svého národa. Skoti se chtějí v rámci sebeurčení trhnout od Velké Británie.
Podobné v bledě modrém Kurdové. Bájný Kurdistán, věren bájné Atlantidě, odmítá být zakreslen do atlasů světa i Google map, ale v hlavách Kurdů je vypálený jako cejch. A tak tu máme turecké, syrské i irácké Kurdy (a mnohé další). A všichni chtějí svůj Kurdistán. A sultán Erdogan má pocit, možná v mnohých případech i oprávněný, o tom žádná, že Kurdové páchají v Turecku zlo a jsou to teroristé.
Po první světové válce dostali Kurdové slib od velmocí i Turecka, že vznikne jejich vlastní Kurdistán. To už nějaký ten pátek bude. V roce 1984 došla Kurdům trpělivost. Čekání bylo dost. Vrhli se tedy do bojů s Tureckem. A od té doby jsou na válečné stezce. To už máme skoro čtyřicet let boje o vlastní neexistující zemi. Ale protože nemají vlastní zemi, a tedy ani mezinárodně uznávanou a svrchovanou vládu a armádu, zvolili trochu guerillový boj. Z pohledu Turecka boj teroristický. Z pohledu Kurdů boj o vlastní sebeurčení. No ano, už jsme zase u něho.
Co to je, ten bájný Kurdistán? Země, která se nalézá na území Sýrie, Iráku a Turecka. Přičemž v mapách z alternativní reality by si Kurdistán ukousl řádný kus současného Turecka. Trochu Iráku. A malinko Sýrie. A, upřímně, Turek to v té naší realitě nedovolí. A tak se bojů mezi Kurdy a Turky nikdy nezbavíme. Požadavky Kurdů jsou velmi ambiciózní, a turecká ochota se jim podřídit naprosto mizivá. To nemá řešení.
Ač přichází mrazení po zádech, protože Erdogan se chystá rozjet další frontu v té naší globální válečné hlouposti, je s největší pravděpodobností bezpředmětné. Turecko bombarduje kurdské jednotky, tábory, sklady a lidi už od roku 1984. Naposledy se na Kurdy Turek vypravil letos v únoru (nějak jsme si nevšimli, protože ve stejné době zněl vojenský marš z Ukrajiny, který přehlušil všechno). A letos v únoru Turci udělali to samé, čím vyhrožují teď. Že vlétnou do Iráku a Sýrie a s Kurdy si to tam vyříkají už definitivně. Posté už definitivně.
Ano, budou umírat lidé. Ale to nevadí. Naše civilizace je totiž slepá, hloupá a tupost je jí věčným souputníkem. Mordovat se jako opice o banán. Pořád a dokolečka. Vypouštíme holubice míru, abychom je ještě než se rozlétnou, rozstříleli na cucky. A baví nás to. Je v tom vášeň. Jsou v tom emoce. Můžeme beztrestně nenávidět, pohrdat, rozdělovat na různé druhy lidí a podlidí a ještě víc podlidí. A do toho se nám z křesílek své nedotknutelnosti smějí hlavy korporací, které vždy a rády přiloží ruce k dílu na obou stranách konfliktu, protože prachy se točí u obou. A to je paráda.
Hele, letí dětské střívko. A tady leží jenom noha, která ještě včera utíkala o život před zrůdností naší nelidskosti. Té nelidskosti, které se chvěje chřípí, protože teče krev. Krev teče. Z mrtvých Kurdů. Z mrtvých Rusů. Z mrtvých Ukrajinců. Z mrtvé lidskosti. A pak se budeme dojímat nad velkými díly té geniální lidské kultury, která právě to bude s nenávistí a pohrdáním popisovat. A u čtení takového díla si vždycky řekneme, že válka je vůl, je vůl, je vůl. Přitom naše chřípí začne postupně bažit po další krvi. Ta vůně zkrvavené nohy s dětskou botičkou, která ještě včera běžela spolu se zbytkem zítra mrtvého dítěte k hračce malého umělohmotného kulometu, a mířila na matku a dělala – bum, bum, jsi mrtvá, mrtvá, jsi mrtvá, bum, bum bum, mrtvááááá. A matka poslušně klesla k zemi a byla poslušně mrtvá.
Hloupé lidstvo. Tupé lidstvo.
Vložil: Štěpán Cháb