Čert z jezera Labynkyr a dávná rybářská latina. Křížem krážem za zvířátky po dvaadvacáté s cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou

Foto: Se svolením Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Labynkyrský čert je velkou záhadou. Mohl by se pod jeho maskou skrývat obří sumec?

V dalším dílu putování po stopách zajímavých tvorů, ať už skutečných, či pouze bájeslovných, zamíříme do chladných vod sibiřského jezera Labynkyru a později také do německých rybářských revírů. Po slušném ohlasu na článek o sovětské příšeře z jezera Chajyr jsem opět zalovil v kalných vodách svého kryptozoologického archivu a vytáhl úlovek vskutku kapitální - labynkyrskou příšeru.

Netvor, zvaný čort (čert), má obrovskou širokou hlavu a vzdálenost mezi jeho očima je větší než šířka voru z deseti klád. Je tak hltavý, že neušetří ani rybáře, plující na člunech. Pověsti o této vodní příšeře, žijící údajně v sibiřském jezeře Labynkyr, si vyprávějí lidé od nepaměti, a tak není divu, že se o ně podělili i s ruským vědcem Tverdochlebovem, který nedaleko Labynkyru prováděl geologický průzkum. Tverdochlebov si zapsal všechny hrůzostrašné historky do deníku, ale velkou pozornost jim nevěnoval do doby, než se s vodním monstrem údajně setkal tváří v tvář. Nestalo se tak však na strašidelném Labynkyru, ale na nedalekém jezeře Vorota. Tverdochlebov o svém dobrodružství napsal:

„Nad vodu jen nepatrně vyčníval tmavošedý oválný trup. Viděli jsme jen nevelkou část zvířete, ale pod vodou se rýsovalo ohromné masivní tělo. O velikosti svědčilo i to, jak se nestvůra pohybovala. Těžkým trhnutím se poněkud zvedla z vody, pak se vrhla vpřed, a posléze se zase úplně ponořila do vody. Přitom se od její hlavy valily vlny, vzniklé pod vodou. Napadlo mě, že otvírá tlamu a loví ryby.“

Stříbrná stylizovaná štika za výkladní skříní zlatnického krámku v maltské Vallettě mi připomněla slavný podvod s kolosální štikou císaře Fridricha II., ozdobenou zlatým kroužkem

Další dějství neuvěřitelného dramatu na sebe nedalo dlouho čekat, protože netvor nabral směr přímo k Tvedochlebovovi a jeho společníkovi. „Rychle jsme vylezli na srázný svah. Co když to vyjde z vody? Vždyť před námi byl bezpochyby dravec, a to jeden z nejsilnějších dravců na světě. Taková nezkrotná a bezohledná zuřivost byla cítit z každého pohybu toho tvora i z jeho vzhledu. Asi sto metrů od břehu se zvíře zastavilo. Najednou sebou ve vodě prudce hodilo, zvedly se vlny a nedalo se uhádnout, co se vlastně děje. Uplynula si minuta a zvíře zmizelo pod vodou. Teprve tehdy jsem si vzpomněl na fotoaparát…“

Tverdochlebovovy zápisky vzbudily v padesátých letech dvacátého století obrovskou pozornost, a tak není divu, že se objevily nejrůznější spekulace, dokonce i o přežívajících ichtyosaurech. Podle názoru některých střízlivých ichtyologů by se však mohlo jednat spíš o obrovského sumce, možná dosud neznámého druhu. Zdá se vám toto vysvětlení příliš přitažené za vlasy? Pak tedy vězte, že největší prokazatelně změřený exemplář sumce velkého, který mimochodem brázdí i české vody, vážil hodně přes tři metráky a měřil téměř pět metrů. Tento obr byl chycen v devatenáctém století na ruské řece Dněpru. Před časem byl na Dálném východě popsán nový druh sumce Soldatovova (Silurus soldatovi), který prý dosahuje až čtyřmetrové délky. To se mi sice zdá neuvěřitelné, ale v Rusku je, zdá se, možné všechno. Nevězí právě zde jeden z možných klíčů k záhadám mnoha sibiřských jezer?

Tento hlubokomořský ďas sice nepatří mezi sladkovodní ryby, nicméně dobře ukazuje, jak neuvěřitelná stvoření s námi sdílejí planetu

Na Sibiři však žijí podle pověstí i jiní a notně zubatější vodní giganti, zvaní adžachy. V knize Ojmjakonskij Meridiam ruského spisovatele A. Pankova se například píše:

„Ne náhodou se vesnice, u níž tvoří slévající se horské potůčky řeku Indigirku, nazývá štičí, v jakutštině Sordonnoch. Existují legendy, podle nichž se na břehu sousedního jezera Vorota nalézaly takové štičí čelisti, že když se postavily na zem, mohl pod nimi projet jezdec na sobu jako vraty. Na dolním toku Indigirky mi jeden buldozerista vyprávěl, jak zastřelil štiku. Viděl v řece nějakou hroznou tlamu, vystřelil a ryba vyplula břichem vzhůru. Její délka se pohybovala kolem čtyř metrů.“

Starověké bestiáře jsou plně děsivých a bizarních rybích příšer. Tato monstra jsou zřejmě jen dílem lidské fantazie a nikdy neexistovala.

Pokud by tyto informace byly pravdivé, šlo by o prvotřídní zoologickou senzaci. Tak obrovské štiky (Esox lucius) totiž nejsou vědcům vůbec známy – jen pro ilustraci, rekordní štika z českých vod, ulovená v roce 1998 v nádrži Vranov, měřila 137 centimetrů a vážila něco přes sedmadvacet kilogramů. Podle Nikolského je horní hranice pro štiky, žijící na Sibiři, neuvěřitelných pětašedesát kilogramů. I to je však na vysvětlení existence obří adžachy a jiných vodních netvorů přece jen trochu málo. Možná se však na Dálném východě vyskytuje nám zatím neznámý druh tohoto fascinujícího vodního dravce.

Jiná legenda o nestvůrné štice z dob temného středověku strašila dlouho v bestiářích a pověstech. Obří rybu prý označil zlatým kroužkem, a posléze vypustil do jezera poblíž Heilbronnu sám římskoněmecký císař Fridrich II.  Štiku pak údajně po dvou stech šedesáti sedmi letech vylovili a změřili. Šupinatý netvor měřil pět metrů a sedmdesát centimetrů a vážil více než sto čtyřicet kilogramů! Pečlivě vypreparovanou páteř živočicha potom rybáři slavnostně předali do opatrování jednomu kostelu v Mannheimu. Z ohromné kostry rybího netvora se však později vyklubal ubohý falzifikát, sestavený ze skeletů několika docela obyčejných štik.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma