Po stopách draků na třech světadílech. Křížem krážem za zvířátky podevatenácté s cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou

Foto: Se svolením Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Socha zubatého draka zdobí vstup do bývalého zvěřince brazilského císaře Pedra II. v Riu

V dalším dílu putování po stopách zajímavých tvorů, kteří s námi sdílejí naši planetu, zabrousíme tentokrát do mytologie. Nápis na starých mapách hlásal Hic sunt dragons neboli „Zde jsou draci“. Staří kartografové totiž na svá překrásně vypravená díla, kromě neumělých obrysů kontinentů, také umísťovali nejrůznější příšery a mezi nimi samozřejmě vládli draci všech velikostí a podob.

Řada lidí na ně tehdy bez uzardění věřila stejně jako v jejich existenci dodnes tajně doufají fanoušci fantasy nebo nadšení kryptozoologové, kteří však za pověstmi o dracích tuší spíše přežívající dinosaury. Co si ale počít s pohádkovými draky s více hlavami?

Zprávu o tříhlavém vodním drakovi přinesl svým čtenářům v roce 1883 časopis Scientific American. K zabití říční příšery prý mělo dojít na bolívijském pralesním veletoku Beni a chycený netvor se nepodobal ničemu, co až dosud věda znala. Materiál časopisu Scientific American byl naštěstí doplněn i názornými obrázky, které ukazovaly údajně asi deset metrů dlouhou mrtvolu se šupinatým krunýřem a jakoby psí hlavou. Nejvíc šokující však nebyly ani tak rozměry stvůry ani její gigantické drápy, ale fakt, že jí ze zad vyrůstaly další dvě hlavy! Někdo si musel dát opravdu velkou práci, aby takové fiktivní monstrum sestavil.

Když jsem před mnoha lety navštívil polský Krakov, musel jsem si samozřejmě také vyslechnout zdejší dračí legendu. Při návštěvě staroslavného krakovského hradu Wawel procházejí návštěvníci Dračí jámou, která je vyhloubena ve Wawelském kopci, na němž se tyčí katedrála a hrad. Samotná historie krakovského draka sahá velmi hluboko do polských dějin. Poprvé draka zmiňuje krakovský biskup Wincent Kadlubka ve své Kronice Polska na konci třináctého století, a je dokonce zobrazen v Kosmografii Sebastiana Munstera z roku 1554. Podle legendy, sahající až do sedmého století, založil král Krak město Krakov na místě urputného boje svých synů s drakem, který žil v jeskyni pod Wawelským kopcem. Někteří historikové pokládají za zbytky krakovského draka kosti a lebku vyhynulého srstnatého nosorožce, zavěšené na bráně wawelské katedrály.

Američtí leguáni zelení trochu připomínají malé draky s pohádkovým hřebenem

Pověstný brněnský drak byl prý zase zákeřnou obojživelnou obludou, terorizující bodré Moravany. Jedna z půvabných pověstí o něm vypráví, že kdysi dávno utekl potulným komediantům krokodýl k řece Svratce a tam se stal postrachem okolí. Pod podmínkou, že bude propuštěn na svobodu, poradil jeden vězeň městským konšelům, aby nalákali krokodýla na zabitou ovci a do ní předtím vložili pěknou hroudu nehašeného vápna. Když pak krokodýl tuto pochoutku zapil, vápno začalo hasit a zákeřného plaza roztrhalo na kusy. Dnes je tento drak pamětihodností a symbolem Brna a je zavěšen v průjezdu Staré radnice.

Krokodýlové byli vůbec za draky často zaměňováni. Není jistě bez zajímavosti, že lebku velkého krokodýla nilského přechovával jako posvátnou relikvii na svém Karlštejně sám Karel IV. Velký český panovník se totiž domníval, že jde o hlavu draka, zabitého svatým Jiřím. Obrovští nilští krokodýlové jsou svým způsobem vodními draky. Jistě k tomu přispívá i to, že se někteří z nich navíc stávají obávanými lidožrouty. Odhaduje se, že za jeden rok zabijí v Africe až 2000 lidí.

Také staří Egypťané uctívali svého draka jménem Amemait. Byla to děsivá chimérická bytost s tělem hrocha a hlavou krokodýla s lví hřívou. Amemait je prý tak agresivní, že zabíjí hroší mláďata, a dokonce napadá i čluny. Příšera má zelenohnědou kůži, která jí společně se špinavou hřívou umožňuje dokonale splynout s okolím, a číhat tak mezi papyry na svou kořist. Amemait je také dobře známá ze středověkých bestiářů a podle některých kryptozoologů je zobrazena v slavné egyptské Knize mrtvých z 12. století před naším letopočtem. Napůl sedící monstrum, číhající v této knize, opravdu připomíná svérázného křížence hrocha a krokodýla. Pravděpodobně jde pouze o autorskou licenci, i když jeden kandidát by tu byl. Vyhynulý suchozemský krokodýl rodu Pristichampus, jehož mohutné tělo a silné nohy, vybavené kopytovitými drápy, některé znaky amemait splňuje. Zajímavé je, že se pristichampus vyskytoval právě v Africe.

Draci již inspirovali mnoho umělců. Na snímku je malba anonymního autora z 18. století.

Čínského draka není jistě potřeba představovat. Pokud vám však bude někdo tvrdit, že jeho bratranec žije dodnes v jakémsi jezeře, máte plné právo být nedůvěřiví. Pozoruhodnou zprávu o drakovi s plochým zobákem, žijícím údajně v jezeře Tian Chi, přinesl svého času deník Peking Evening News, který napsal: „V srpnu 1980 podala skupina meteorologů a dalších návštěvníků zprávu o spatření obřího vodního draka. Příšera měla tělo větší než kráva a na dlouhém krku seděla metrová psí hlava s plochým zobákem, podobným kachnímu. Jeden z meteorologů jménem Piao Longzhi prý na netvora vystřelil, ale projektil pouze škrábl vrcholek jeho hlavy. Zvíře se pochopitelně rychle potopilo do jezera, aby se ukrylo.“

Popis čínského vodního draka odpovídá dosti přesně nějakému kachnozobému dinosaurovi. Přímo v Číně se například vyskytoval patnáctimetrový Shantungosaurus. Iluze o možném přežití dinosaura v jezeře, situovaném v kráteru nějaké sopky, je přinejmenším naivní, ovšem ne natolik, aby nevyvolala touhu tajemného netvora spatřit. V polovině devadesátých let se příšera údajně objevila znovu, což vyvolalo obrovský zájem čínských vědců i filmových štábů. Nevznikl však ani metr filmu o jezerní příšeře a jediným výsledkem jsou nekvalitní snímky jakéhosi rozmazaného objektu, trůnícího uprostřed vodní plochy. To už je ostatně osud většiny draků, pro pochybovače jsou prostě neviditelní.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma