Domškolák, poškolák, záškolák…? Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Nudící se dítě

Píši nejen já čtenářům, ale občas něco napíší i čtenáři mně. Minulý týden jsem dostal odkaz na článek psychologa Roberta Čapka, autora řady knih, spadající do řady Líný učitel. Článek se jmenuje „Stalo se v Brně: jedna škola žáka ničila, druhá ho uzdravuje“. Text jsem si se zájmem přečetl a prošel jsem si také web pana Čapka. Jeho pročítání mě připravilo o celý jeden večer mého života, ale nenudil jsem se.

První, co mě v textu psychologa pana Čapka zaujalo, bylo použití slova domškolák, jako kdyby se jednalo o nějaký běžně užívaný odborný výraz, což rozhodně není. Jsem ochoten jej chápat jako nadsázku, ale ta není možná v článku, v němž pan Čapek zcela vážně očerňuje školu. Není to jediná zločinecká škola, o níž se na webu dočtete. Článek z 30. 9. 2022 se jmenuje „Příběh o žákovi, který zachraňuje ostatní před učitelkou s nožem“. Po přečtení jsem zjistil, že se jednalo o údajný sen žáka šikanovaného, kým jiným, než učitelkou bez nože.

Články naleznete ZDE a ZDE.

Jen hlupák nezná vlastní jazyk

Problém slova domškolák cítím ve dvou rovinách. Za prvé – původ slova. Jedná se o slovo odvozené z počeštěné verze slova homeschooling. Už původní anglický výraz je nesmyslný. Vychází totiž ze slova school, tedy škola. Ovšem pro domácí vzdělávání je typické právě to, že se do školy nechodí (kromě pravidelných přezkoušení). Je to stejný nesmysl, jako kdybychom napsali domácí hospitalizace. Opět – hospital = nemocnice. Zde trochu odbočím. Při rozhazovačnosti naší vlády bych se nedivil, kdyby se takovýto typ hospitalizace mimo nemocnici, tzv. homehospitaling, v rámci úsporných opatření brzy neobjevil. Nejen protože nejsou některé léky, ale také protože jasnými signály pan Fiala nemocnice nevytopí. Školy nevytopí také. Lepší by bylo vyjít ze slova education – vzdělávání. A tím se dostáváme k tradičnímu českému označení, které tu máme už několik let, domácí vzdělávání.

Domškolák –  něco jako speciální druh záškoláka?

Druhý důvod, proč se mi toto slovo nelíbí, spočívá v tom, že dítě vyčleňuje. Fyzicky i duševně. Fyzické vyčlenění je dáno už tím, že dítě do třídy fakticky nechodí, takže nemá moc možností navázat nějaká přátelství se spolužáky. To považuji za obrovský problém a hlavní argument proti domácímu vzdělávání. Tím neříkám, že bych domácí vzdělávání chtěl zrušit. Naopak, pro rodiny, které hodně cestují, je to jedna z možných variant řešení vzdělávání dětí v zahraničí.

Slovo domškolák dítě od ostatních odděluje i v duševní rovině, jako kdyby se jednalo o nějaký jiný druh žáka. Školský zákon neodlišuje školáka od domškoláka, jak se nás snaží přesvědčit pan psycholog. Máme jen děti, plnící povinnou školní docházku.

Napadá mě ještě jedno možné využití slova domškolák. Tímto výrazem bychom mohli označovat děti, které místo chození do školy sedí doma s posvěcením rodičů. Je jedno proč, zdali z přehnané rodičovské péče, nutnosti pracovat na rodinném hospodářství, povinnosti starat se o mladší sourozence nebo prostě proto, že doma nevstává nikdo, a nemá tak kdo dítě doprovodit do školy. Jedná se vlastně o rodiči podporované záškoláky. Sám jsem pár takových případů viděl. Jisté náznaky vysokých absencí už vnímám ze šikanózního opatření pana ředitele, který rozhodl, že škola bude přijímat jen omluvenky, potvrzené lékařem.

Při pozdním příchodu se slušný člověk omluví

Nejsem v žádném případě schopen posoudit, co se ve škole stalo. Na to je v článku pana Čapka příliš málo věcných informací. Nevím například, kolik let dítě strávilo v domácím vzdělávání, kdo jej učil, jakým způsobem, co mu domučitel toleroval atd. Kolik měl žák zameškaných hodin? Jakého charakteru byly omluvenky, rodinné, nebo zdravotní? Kolik omluvenek, psaných rodiči, měla škola jako maximum povoleno v školním řádu? Ve školách v mém okolí jsou to standardně dvě hodiny za pololetí.

Jak moc byl žák schopný sebeobsluhy? To je velice důležité, učitel nese za žáka zodpovědnost. Nemůže si dovolit ohrozit bezpečí kteréhokoliv dítěte ve třídě třeba proto, že je někdo mimoň, který neposlouchá a vleze pod spouštějící se závory (i toto jsem ve škole zažil).

Když hocha matka přivedla do školy a třída už byla pryč, co se dělo dál? Toulal se hoch po budově? Jak dlouho? Nebo odešel ze školy? Nebo si jej matka odvedla domů? Tyto informace v textu nejsou.

Tvrdí-li matka, že třída byla pryč a paní učitelka měla děti spočítané (všechny, které přišly včas), postrádám informaci, zdali matka přišla včas, nebo paní učitelka s třídou odešla z místa srazu dříve. Přišla-li matka později, bylo její povinností omluvit se. Ne si e-mailem vynucovat nějaká vysvětlení. Proč by celá třída měla čekat na jednu nezodpovědnou osobu, která si neváží času ostatních lidí a chodí pozdě? Co se pozdního příchodu matky týče, nebyla určitě chyba na straně učitelky.

Syn usnul, tak jsem ho odvezla zpátky domů

Asi se budete smát, ale s inkluzí se nám do škol dostávají různé děti a tomu odpovídá i jejich chápání světa okolo. S nimi přicházejí často rodiče, kteří mají svérázné představy o fungování školy. Škola opravdu není pečovatelský ústav.

Při čtení tohoto příběhu se mi vybavila matka jednoho žáka, která synovu nepřítomnost ve škole zdůvodnila tím, že zvonila u školních dveří, nikdo neotevíral, a tak jeli domů. Samozřejmě, že přišla pozdě, kdy už byl vchod zavřený z důvodu předcházení možnému útoku cizí osobou. Kdo chodí pozdě, musí počítat s určitou mírou nepohodlí, stejně tak jako ten, kdo pozdě odevzdává články.

A zažil jsem ještě lepší paňmámu. Ta dítě přivezla ke škole, a když zjistila, že třináctiletý synek spí, tak s ním jela domů.

Škola jako doplněk domácího vzdělávání?

Je možné, že paní očekávala, že bude nadále provozovat svůj homeschooling a školu bude využívat jen příležitostně, jako socializační doplněk svého domácího vzdělávání. Zda to tak bylo, nevím. Je to jen moje spekulace, ale je to možné. Kdyby tomu tak bylo, měla by si paní uvědomit, že škola má určitý řád, který je podmínkou pro to, aby zvládala pracovat s velkým množstvím dětí a učitelů. Není možné platit nějakého zřízence, který bude u dveří s úklonou vyčkávat na individuální příchod každého dítěte. Čas příchodu je zkrátka dán a je povinností žáků a rodičů jej dodržovat.

Kdo určuje lékařskou diagnózu? Rodiče, pan Čapek, nebo lékař?

Dále se v textu pana Čapka dočteme, že žák měl v souvislosti s chováním paní učitelky zdravotní potíže. Pan Čapek ale neuvádí, kdo tuto diagnózu a příčinu potíží určil. Matka, pan Čapek? Silně pochybuji, že by chování paní učitelky jako příčinu obtíží napsal do zprávy kterýkoliv skutečný lékař. Tvrdí-li matka, že syn trpěl před cestou do školy bolestmi břicha a hlavy, krvácením z nosu a zvracel, což měl být důvod, proč dítě zůstalo doma, pak je na místě otázka, zdali rodiče se synem šli k lékaři? Pokud ne, nedopustili se zanedbání dítěte a neposkytnutí pomoci?

Estébácké metody pana ředitele?

V jiném odstavci Čapek píše: „Ředitel mamince oznámil, že už nebude akceptovat její omluvenky, že od nynějška platí jen omluvenky lékaře. Pokud tohle není diskriminace a šikana, tak už nevím. Uchyloval se až k estébackým metodám, kdy spolužákům Jirky rozkázal ukázat mobilní telefony (bez svolení jejich rodičů) a hledal tam jakékoliv známky toho, že Jirka není tak úplně nemocný.“ Ale neuvádí, co pan ředitel v mobilech žáků našel.

Pan Čapek či maminka Jirky byli u toho, když pan ředitel rozkázal dětem ukázat mobily? Jak vědí, že rozkázal? Za pravděpodobnější považuji variantu, že děti svá zjištění ukázaly samy, protože se jim zdálo nespravedlivé, že oni se musí učit, zatímco tento spolužák zrovna hraje hry nebo je na sociálních sítích. Tak ho demokraticky napráskaly. Četl jsem o případu soudce, který na základě soukromých zpráv na Facebooku usvědčil dvě dívky z křivého obvinění ze znásilnění. Ty si psaly mezi sebou, jak je psycholog hloupý, že jim to všechno sežral.

Liší se znaky nekvalitní výuky od znaků nekvalitního psychologického vyšetření?

Nakonec si neodpustím nenechat bez komentáře úryvek z psychologického vyšetření, které pan Čapek cituje: „Zpráva také jasně uvádí, že Jirka je neklidný a nepozorný pouze tehdy, pokud nemá zadaný úkol. Nemusím snad poukazovat na fakt, že znakem nekvalitní výuky je právě to, že žáci nemají co dělat.“ Zajímalo by mě, jak na tuto skutečnost pracovník pedagogicko-psychologické poradny přišel. Možnosti jsou v zásadě tři: 1. Sdělila mu to škola. 2. Sdělil mu to rodič žáka. 3. Žák se nudil přímo při vyšetření, protože nedostal zadaný žádný úkol. Co dělal v době, kdy se žák nudil, psycholog, že mu nezadal žádnou práci? To pan Čapek bohužel nepíše.

Zdroj: robertcapek.cz

Vložil: Stanislav Korityák