Přežívají mastodonti a záhadní „vodní sloni“? Křížem krážem za zvířátky posedmnácté s cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou

Foto: Se svolením Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Za pověstmi o vodním slonovi ze zairských močálů stojí možná přežívající pravěký slon rodu Moeritherium. Rekonstrukce pochází z londýnského Natural History Museum.

V sedmnáctém dílu putování po stopách zajímavých tvorů, kteří s námi sdílejí naši planetu, zamíříme do Kolumbie, Zairu (dnes Demokratické republiky Kongo) a do vod kolem afrického Natalu. K napsání těchto řádků mě inspiroval zájem čtenářů o můj článek, pojednávající o možném přežití mamutů na Sibiři. Zalovil jsem tedy ve svém kryptozoologickém archivu a našel několik zajímavých poznámek o velmi prapodivných, slonům podobných tvorech.

O existenci údajných mastodontů (což jsou chlupatí příbuzní slonů, kteří by měli být již dávno vyhynulí) v Jižní Americe, přesněji v kolumbijských Andách, existují dvě zásadní svědectví. První z nich poskytl pobavené veřejnosti i znechuceným vědcům kapitán Cochrane, který tvrdil, že v roce 1825 viděl stáda chlupatých mastodontů, pasoucích se pod hranicí sněhu na horském úbočí kolumbijských And. Druhé svědectví přidal v roce 1827 John Ranking, jenž ve své knize o Peru vylíčil prakticky stejnou scenérii s chlupatými slony. Zdánlivě šílená pozorování obou mužů však byla překvapivě potvrzena v dvacátých letech 20. století, kdy archeologové nalezli v ekvádorských Andách kompletní kostru mastodonta společně s indiánskými hroty kopí a keramikou. Výsledek datování všechny pořádně šokoval. Tento konkrétní mastodont totiž žil společně s lidmi ještě v 4. století našeho letopočtu! Cochranovo a Rankingovo svědectví z 19. století se tak dnes jeví ve zcela jiném světle.

Ještě podivnější zprávy o jakémsi vodním slonovi přicházely v druhé polovině 20. století z afrického Zairu, konkrétně z močálů mezi zairskými jezery Mai-Ndombe a Tumba. Vodní příšera, která připomíná na první pohled podivného slona, prý dorůstá do dvoumetrové výšky a její masivní tělo, chráněné lesklou hroší kůží, nesou čtyři sloupovité nohy.

Svět tropických řek, močálů a jezer skrývá dodnes nejedno tajemství

Tento „vodní slon“ má dlouhý krk, nesoucí hlavu s velmi krátkým chobotem, a chybí mu jakékoliv kly. Obluda se prý vyskytuje v bažinatých oblastech a ve dne zůstává skryta v hluboké vodě. Na souš vychází, až když padne černočerná noc.

Je to hodně podivné, nicméně paleontologie zná velmi podobného tvora. Jde o vyhynulého chobotnatce druhu Moeritherium andrewsi, který podle paleontologických nálezů neměl chobot, ale jen silně pohyblivý horní ret. Stavbou čelistí připomínal moeritherium nejspíš dnešní tapíry. Tento vyhynulý chobotnatec sice kolíkovité drobné kly měl, ale na první pohled nebyly patrné, takže by zde nebyl s tvrzením, popisujícím záhadného vodního slona, prakticky žádný rozpor. Zástupci rodu moeritherium podle názorů vědců obývali zřejmě bažinaté oblasti a žili jako dnešní hroši. A co je nejzajímavější, pozůstatky tohoto bizarního tvora byly objeveny v severoafrickém Egyptě. Shodných znaků, spojujících moeritherium s tajemným vodním slonem, je tedy celá řada.

Řádně datovaná kostra mastodonta z Jižní Ameriky dokazuje, že tito pravěcí sloni žili společně s lidmi ještě v 4. století našeho letopočtu

Z trochu jiného soudku je zpráva z jihoafrického Natalu o téměř patnáctimetrové mořské příšeře s chobotem, která prý byla celá pokrytá světlou srstí. Údajný „mořský slon“ byl spatřen v roce 1922 a zprávu o něm přinesl o dva roky později londýnský Daily Mail, když citoval jihoafrické zdroje. Mořský slon údajně svedl krvavou bitvu s dvěma blíže neurčenými velrybami a byl po několika hodinách zabit. Jeho mršinu pak vyplavilo moře u jihoafrického Natalu, kde ji vidělo hodně svědků, které překvapila především dlouhá bílá srst a charakteristický chobot na málo zřetelné hlavě. Za deset dní mrtvolu spláchlo moře. Je téměř jisté, že údajný mořský slon byl ve skutečnosti tělem mrtvé krakatice kolosálních rozměrů, jejíž tkáň, pozměněná rozkladem, se časem rozpadla na špičaté třásně, vzdáleně připomínající chlupy savců.

Proti tomuto výkladu však stojí pozorování svědka Hugha Ballance, který tvrdil, že mořský slon rozhodně nebyl mrtvým kusem masa, s nímž si velryby (pravděpodobně kosatky či vorvani) pohrávaly, ale aktivním tvorem, který prohrál v nerovném boji.

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma