Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Povinná láska na českých školách. Pojďme hovořit o školství s učitelem

14.10.2022
Povinná láska na českých školách. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Všichni se máme rádi a je vyřešeno.

Nedávno jsem měl možnost vidět vyučovací hodinu, při níž se žáci měli naučit mít rádi – v podstatě kohokoliv. Proběhlo to v rámci předmětu, který má vyučovat tzv. „globální rozvojová témata“ – někdy též nazývaná „globální rozvojová výuka (výchova)“ – užívá se zkratka GRV. Jsou to témata, jejichž plnění po vládách požaduje OSN a mají vést k zachování udržitelného rozvoje na naší planetě. Technicky se jedná o témata jako migrace, gender, zelený úděl atd., i když prezentována jsou méně provokativně, tak, aby nikoho nevylekala.

Podivná hra – pište jen pozitiva

Ale zpět k tomu, co jsem viděl. V rámci navštívené hodiny hrály děti „hru“. Ta spočívala v tom, že každé dítě mělo na okraji lavice položený čistý list papíru. Na ten si žáci měli navzájem psát pozitivní zprávy, vzkazy, případně pochvaly. Negativní sdělení byla výslovně zakázána. Jinak řečeno, děti měly za úkol dát každému ve třídě nějakou formu pochvaly, ale zároveň měly zakázáno mu cokoliv vytknout. Každý tedy z tohoto hodnocení musel zákonitě vyjít jako neskonale dobrý člověk. Třeba i ten, kdo ostatní děti ve třídě o přestávkách fyzicky napadal. A povinností napadaných spolužáků, bylo napsat mu nějaké to hřejivé slovo. 

Děti nedokážou odlišit povinnou pochvalu od skutečné

Na konci „hry“ žáci měli, na bázi dobrovolnosti, možnost říci nahlas, zdali je nějaký vzkaz překvapil a co by na sobě kdo chtěl zlepšit. Co by však měl zlepšovat, když ho všichni chválí?! Co na tom, že je pochvala povinná? Faktem je, že čím dál tím častěji potkávám nevychované děti, které vůbec nemají pocit, že by něco dělaly špatně. Dřív byli kluci darebáci – byl jsem jedním z nich. Ale věděli, že jsou darebáci. Možná příčina neexistující sebereflexe některých dětí může spočívat právě v takovýchto „hrách“ na povinnou lásku, které přesvědčí i toho největšího padoucha, jak je úžasný člověk. A přesvědčí o tom nejen jeho, ale i jeho okolí. Vždyť kolik pozitiv jsme na něm našli!

Pro objektivitu musím přiznat, že děti tato hra bavila. Trochu mě překvapilo, že děti v dané věkové skupině (10-11 let) nevnímaly, že některé výroky nejsou evidentně pravdivé, a i přes jejich zjevnou nepravdivost z „pochval“ měly radost. Například pochvala vyhlášeného sportovního „antitalenta“, že je dobrý ve fotbalu, měla úspěch. Nevím proč. Myslím, že dotyčný si musel uvědomovat, že to není pravda. 

Diktatura dobra

Samozřejmě, že tento druh her je ve své podstatě obyčejná manipulace a do jisté míry i duševní násilí. Nutíme-li děti povinně psát něco hezkého o někom, kdo je jim třeba protivný, je to skutečně násilí, byť ne fyzické. A je jedno, jestli je jejich averze k danému jedinci založená na racionálních základech, nebo ne. Člověk má právo vybírat si přátele a toho, koho bude mít rád, a nemusí svou volbu nikomu zdůvodňovat.

Viděl jsem i jiné varianty této manipulační techniky. Například nástěnku, na níž visela tabulka se jmény žáků a třiceti prázdnými sloupci, jež představovaly jednotlivé dny měsíce. Do této tabulky měli žáci udělat tečku ke každému dni, kdy pro někoho ve třídě udělali něco dobrého. „Norma“ byla 15 dobrých skutků za měsíc. Vezmeme-li v úvahu, že pracovních dnů je v měsíci cca 20, tak zjistíme, že něco dobrého žáci museli vykonat skoro každý den. 

Buď laskavec – další příklad konání dobra na povel

Toto je pro změnu projekt miliardáře pana Janečka. Ano, toho, který se chystá kandidovat na českého prezidenta. V rámci projektu mají žáci vykonat pro někoho něco dobrého a tím se stát „laskavcem“. Ideálně pro někoho „potřebného“. A jsme opět u konání dobra na povel. Realizaci tohoto projektu jsem osobně viděl. Dost jsem se nasmál, když mladí aktivisté hledali někoho, komu by mohli pomoci, aby se stali „laskavci“, ale „potřební“ o pomoc nestáli. Tak hledali jiné „potřebné“.

Pomáhali by tito „laskavci“, kdyby pan Janeček nezavelel? Kolik dětí pokračovalo v pomoci i po skončení projektu? Vždyť větší polovina dětí dnes neumí ani pozdravit! A my tyto děti, které nezvládnou ani pozdravit, přesvědčujeme, že když někomu pohrabou listí, tak se stanou ušlechtilými a mohou se považovat za „laskavce“. Možná by stačilo naučit naše „laskavce“ zdravit. Hned by na světě příjemněji. 

Když mě všichni jen chválí, dozvím se pravdu?

Děti jsou od mala vedeny k pocitu povinnosti „mít rád“ kohokoliv. Hry typu „napiš o každém ve třídě něco pozitivního“ s sebou přináší dva problémy. Za prvé – nikdo nemá šanci se dozvědět, co si o něm ostatní opravdu myslí. V důsledku toho neví, co by mohl skutečně udělat, aby zlepšil své vztahy se spolužáky a měl více kamarádů. V důsledku toho problémoví žáci zůstanou nadále problémoví. Nedojde k žádnému „obrušování hran“.

Za druhé – dětem je pomocí manipulace vložené do pravidel hry (je zakázáno psát cokoliv negativního) podsouváno, že není správné se ptát, zda si dotyčný pomoc (dobré slovo, přátelství) zaslouží, nebo ne. Děti jsou utvrzovány v pocitu, že je taková otázka nepatřičná.  Pro naši generaci tato otázka ještě legitimní je – viz přísloví „Na hrubý pytel, hrubá záplata“ nebo „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Ale budou si takovou otázku jednou klást i současné děti, když jsou od mala vedeny k pocitu, že i na tom největším grázlovi se najde něco dobrého? Nebo se z nich stane tlupa jelimanů, která bude vítat kohokoliv, kdo přijde, neboť v každém člověku je něco dobrého (po obědě třeba řízek).  

V zájmu lásky ke všem omezíme lásku k blízkým

Kam povinná láska vede, můžeme vidět v dokumentu České televize nazvaném Děti státu. Ten se věnuje odebírání dětí z rodin norskou sociální službou Barnevernet. Je tam pasáž, kdy holčička vypráví, že nemůže pozvat na oslavu svých narozenin jen své nejlepší kamarádky, protože děti mají zakázáno tvořit malé skupinky – stopáž 6:02. Takže pokud chce dítě – i mimo školu – pozvat někoho na návštěvu, musí pozvat celou třídu. A proč? No přece proto, že by byli smutní. Holčička však z této povinnosti nebyla zrovna nadšená. Ale co zaleží na jednom dítěti, když jsou Norové podle dotazníkových šetření nejšťastnější národ na světě. Ale mohou si dovolit být nešťastní, aniž by jim přišel pomoct ke štěstí Barnevernet?

K čemu se to všechno dobré?

Já vidím cíle tři. První – jako euro-americká civilizace utvrzujeme sami sebe, že jsme dobří a ušlechtilí. Konáme přece „dobro“. Lépe se pak vymezuje ve smyslu „my a oni“. Touto otázkou se zabývat nebudu – nedotýká se přímo našich dětí.

Druhým cílem je vycvičit děti tak, aby se pro ně „konání dobra“ stalo samozřejmostí, o které se nepřemýšlí, reflexem.  Z „konání dobra“ se musí vypěstovat návyk. V podstatě děti cvičíme podobným způsobem, jako I. P. Pavlov cvičil psy. Ti začali slintat při jakémkoliv signálu, který předcházel krmení. Obdobné je to u současných dětí. Řekne se, že je nějaká věc dobrá pro ochranu klimatu a děti reagují pozitivně. Ale ne proto, že by těmto dějům rozuměli na chemické nebo fyzikální úrovni, ale proto, že mají vypěstovaný reflex „klima dobré“. A hned jásají. Jednou se řekne „pomáhat dobré“ a budou jásat zase.

Třetím cílem je vytlačit z veřejného prostoru otázku, zdali si „potřebný“ pomoc zaslouží. Je těžké zdůvodňovat nezdůvodnitelné, a tak bude jednodušší mladou generaci dovést k přesvědčení, že určité otázky jsou nevhodné, netaktní, nepatřičné nebo nekorektní. Zde bych jen doplnil, že některé otázky opravdu jsou nekorektní – například v oblasti intimity. Nebo v oblasti soukromí financovaného z vlastních prostředků.

Ovšem pokud někdo pobírá peníze těch ostatních, pak by ti ostatní měli mít právo se ptát nejen na to, zda si pomoc zaslouží, ale také jak s ní nakládá.

Přeprogramování mozků dětí

Dochází vám, že škola děti vede k odbourávání přirozených obranných mechanismů, jako je nedůvěra a ostražitost? Přirozeně vnímáme, že všechno nové v sobě nese potenciální možnost nebezpečí. To nebezpečí tam vždy být nemusí, ale musíme s jeho možnou existencí počítat. Teprve po opatrném prozkoumání se můžeme rozhodnout, zda je nám novinka prospěšná a rozhodnout se, zda a v jaké míře ji přijmout. Pokud rizika neznáme, mělo by být samozřejmostí, říci „ne“. Nelze učinit zodpovědně jakýkoliv krok, aniž bychom znali možné následky. Zároveň platí, že nejprve musíme zabezpečit sebe a své blízké a teprve potom kohokoliv cizího.

Dnes jsou děti přeprogramovávány do módu nové = zajímavé, pokrokové a hlavně – moderní. Může to být pravda, ale prvotní by měl být vždy instinktivní pud přežití. Vzhledem k tomu, že pud přežití v nás vznikal milióny let doufám, že propaganda dobra v konečném důsledku tyto vzorce budované milióny let nepřebije. Bohužel – propaganda zneužívá skutečnosti, že podstatou mládí je právě hledání nového. Proto každý totalitní režim usiluje o ovládnutí myslí dětí a mládeže.

 

QRcode

Vložil: Stanislav Korityák