Ptačí monstra a dvacet piv ve vejci. Křížem krážem za zvířátky pošestnácté s cestovatelem Vojtěchem Alberto Slámou

Foto: Vojtěch Alberto Sláma (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Hákovitý zobák obřího „hrůzoptáka“ naháněl hrůzu všem savcům až do velikosti menšího koně

V šestnáctém dílu putování po stopách zajímavých tvorů dnes zamíříme do zcela nedávné historie. Všichni dobře známe obří predátory s hákovitými zobany, populární „hrůzoptáky“ z čeledi Phorusrhacidae. Snímek jednoho z nich, možná právě toho, který pronásledoval hlavní hrdiny v slavném českém filmu Cesta do pravěku, vidíte hned v úvodu.

Tito obři, jež brutálně terorizovali své okolí,  běhali rychlostí přes 50 kilometrů v hodině a dosahovali výšky až tři a půl metru. Dnes už je ale samozřejmě známe jenom ze zkamenělin. Je proto jen těžko představitelné, že existovala ještě větší opeřená monstra, která s námi navíc obývala naši planetu (obrazně řečeno) ještě včera. Není to totiž tak dávno, kdy země doslova duněla pod nohama pádících sloních ptáků.

Proč tito giganti, z nichž někteří dosahovali až půltunové hmotnosti a čtyřmetrové výšky, vlastně tak rychle zmizeli? Až doposud se soudilo, že je vybili lidé v touze po masu nebo trofejích. Nejnovější teorie však tomuto výroku přitakává pouze částečně. Na vymizení sloních ptáků měli největší podíl lovci, ale jinak, než jsme si doposud představovali. Místo aby tyto opeřené obry přímo zabíjeli, stačil k jejich definitivní likvidaci neregulovaný sběr jejich gigantických vajec.

Jeden z obřích ptáků moa žil ještě v 19. století. Rekonstrukci tohoto giganta jsme mohli před časem obdivovat v staré expozici Národního muzea v Praze.

Nejmohutnějším z takzvaných sloních ptáků, což je mimochodem bulvární termín, nemající se zoologickým systémem co dočinění, byl až 500 kilogramů vážící madagaskarský druh Aepyornis maximus. Jeho vajíčka měla obsah asi deset litrů, a byla tak zřejmě největšími ptačími vejci na světě. Nález jediného aepyornisova vejce by nahradil 160 vajíček slepičích, anebo bychom mohli vyfouknuté obří vejce naplnit dvaceti půllitry piva!

Poslední svědectví o pozorování živého aepyornise pochází ze 17. století. Opeřeného obra na Madagaskaru už víc než čtyři sta let nikdo neviděl. Zato jsou dodnes nacházeny jeho kosti, a hlavně úlomky skořápek, které svou barvou a tloušťkou připomínají spíš rozbité porcelánové nádobí, než zbytky obřích vajec.

Nedávno přinesla světová média pozoruhodnou zprávu, že se z obzvlášť zachovaných zbytků vajec podařilo získat téměř neporušenou DNA. Není tedy vyloučeno, že se časem podaří tyto obry naklonovat!

Nebylo by senzační, kdybychom stejně jako malí hrdinové filmu Cesty do pravěku mohli na břehu nějaké řeky pozorovat obřího vyhynulého „hrůzoptáka“?

Půltunový Aepyornis maximus byl tedy suverénně nejtěžším opeřeným obrem. Výškou (nikoliv hmotností) ho však výrazně přerůstá jiný sloní pták, novozélandský moa. Na věčně zeleném ostrově kdysi žilo asi patnáct druhů moa, z nichž nejvyšší byl pravděpodobně téměř čtyři metry vysoký a čtvrt tuny vážící Dinornis novaezelandiae, následovaný o něco nižším druhem Dinornis robustus.

Stejně jako zmíněný madagaskarský Aepyornis maximus byli i ptáci moa výhradními býložravci. Předpokládá se, že většina druhů byla vyhubena domorodými Maory již v 15. století, ale menší druh Dinornis didinus možná vstoupil svou kostnatou nohou i do století devatenáctého!

Vložil: Vojtěch Alberto Sláma